Warrior

XXXIII. Čas konců

Moon

Procházím mezi rozrušenými vlky a podmračeně si všímám, že každý má na sobě různě tvarované barevné skrvny. Něco takového jsem ještě neviděla. Ale vypadá to dobře. Zatím jsem viděla čtyři barvy, takže hádám, že se tím rozlišují smečky. Vidím vlky s modrými, oranžovými, zelenými a červenými vzory. Většina se zdá být jednoduchá, ale ti modří si s tím očividně dali záležet. Šmouhy připomínají lehké vlnky, až se musím divit, jak to vůbec dokázali udělat.

Dojdu až k Akaty, která sedí u řeky se třemi rezavými vlčaty a hromadou modrých květů a spolu s nimi vytváří právě takové vzorce na mohutného vlka. Chvíli je pozoruju při práci a poté se zvědavě zeptám.

,,Proč to děláte?"

Akaty se na mě ohlédne a vřele se usměje, načež se začne opět soustředit na malbu. Jemnými pohyby tlapou přejíždí po vlkových zádech a zanechává bledě modré šmouhy.

,,To je válečné malování," vysvětlí, ,,Každá smečka má nějaké. Když se předem ví o boji, obarvíme si srst, aby jsme uprostřed toho chaosu poznali, kdo je na naší straně. Jinak by se snadno mohlo stát, že budeme bojovat sami proti sobě. Zvlášť, když je tu tolik cizích vlků. Bude tu spousta krve a špíny, ale takhle vždy poznáme přítele."

,,To je celkem chytrý," podrbu se za uchem. Líbí se mi to. Je to zvláštní. Moje smečka nic takového nedělala, protože to nikdy nebylo třeba. To je podle mě škoda. Mě by se to líbilo. Musí to být super pocit. Navíc strašně ráda zkouším nové věci. Celá se zachvěju vzrušením, asi jako tehdy při setkání s Glaciem. Parůžky sice nemám, ale tohle mít můžu!

,,Chtěla bys taky?" zeptá se jako by mi četla myšlenky, ,,Bylo by nám ctí, kdybys v bitvě nesla naši barvu."

,,Jasně!" vyštěknu nadšeně, ,,Jen do mě."

,,Co vy na to?" postrčí Akaty vlčata a ta vzrušeně zapiští, načež se na mě s tlapkami od barvy vrhnou.

***

Od řeky odcházím s hrdě zvednutou hlavou. Najednou si připadám důležitě. Pozor na mě, i já mám na sobě pomalování! Modře obarvení vlci na mě hledí s nadšenými jiskrami v očích, nejspíš jsou rádi, že mám zrovna jejich barvu. Díky tomu se cítím ještě líp. Někdo o mě stojí a to je pomalu ještě lepší pocit, než ten, se kterým jsem odešla od Akaty. Pomalu ani necítím tu niterní bolest, s níž jsem do údolí přišla. Najednou někam patřím. Jsem součástí něčeho většího.

Na druhou stranu, ostatní vlci na mě koukají trochu zklamaně a někteří dokonce nevraživě. Možná doufali, že do boje ponesu jejich barvy. To je trochu mrzuté. Ne, že bych stála o jejich uznání, ale zároveň bych si přála, aby mě všichni přijali mezi sebe. To je ale těžké, když jsou tu čtyři smečky. Možná, že je mezi nimi spojenectví, ale stále jsou rozděleny.

Nechci, aby mě někdo neměl rád jen kvůli barvě, co mám na sobě. To je povrchní a já nemám povrchnost ráda. Nechci proti sobě poštvat tři smečky, jen kvůli náhodné volbě.

Konečně by se dalo říct, že někam patřím, tak proč necítím úplné uspokojení? Možná by bylo lepší, kdybych si tu srst obarvit nenechala a zůstala nestranná, ale už mě nebaví být vyvrhelem. A navíc. Ty barvy se mi fakt líbí. Jestli mám vyrazit do bitvy, chci se u toho cítit dobře a to by nešlo, když teď vím, že existuje něco jako válečné malování, aniž bych nějaké sama měla.

Já ale vím jak tenhle nepatrný problém vyřešit. Neubráním se dalšímu návalu vzrušení. Já jim ukážu jak má vypadat nestrannost. Chtějte mě nebo ne, já jdu!