Warrior

XIV. Čas běží

Fira

Nevím, jaká je denní doba ani jak dlouho už jsme tady dole. Pořád nás obklopuje neměnná tma téhle chodby. Je tu cítit studený vzduch, ale zima mi není. Hřeje mě totiž můj vnitřní oheň.
Stále je tu vidět led na kamených stěnách. Rozsah Mooniny magie musel být velký. Nebo jsem se za tu dobu vůbec nepohla z místa.
Jdu jedinou cestou, která vede z té jeskyňky, do které jsme se dostali po pádu do řeky. Chvilku to vypadalo, že odtamtud není cesty ven, ale v malé prasklině ve stěně se ukrýval tento tunel. Dalo mi menší práci se tou štěrbinou procpat. Dokonce jsem na chvilku uvízla. Jakmile jsem však byla, naštěstí pro mě, na druhé straně, chodba se rozšířila. Moon jsem protáhla za mnou ani nevím jak. I když se s bezvládným tělem špatně manipuluje. To je pak nějaká ta packa všude.

Cítím ten odporný zápach, který jí jde od uštknuté nohy a mám sto chutí zvracet. Nechápu, jak se jí mohlo dařit tohle skrývat. Vždyť musela trpět. Očividně je v předstírání dobrá. Nechce se mi ale věřit, že mi dala ten lék, když byla sama nakažená. Vypadá sice dost chladně a nepřístupně, ale nejspíš není tak špatná jak o ní tvrdili v podzemní smečce. Sice si nemůžu být jistá tím, co se jí honí hlavou, ale aspoň vím, že má srdce na správném místě.

A proto jí musím pomoct. Nenechám ji umřít. Bude na místě setkání i kdybych ji tam měla dotáhnout- což nejspíš budu muset-  a pak ji nebeští vlci zachrání. Oni ji vyléčí. Nemůžou se přeci dívat jak umírá, když jí darovali takovou moc. Museli k tomu mít důvod a to znamená, že musí žít.

Jak jsem se vůbec dostala k takovéhle úvaze? Vždyť na bohy nevěřím.

Znaveně vydechnu a přivřu u toho oči. Nějak mi nejde se soustředit na jedinou věc.

Možná je na čase, abych začala věřit. Po tom všem...

Jenže proč dovolují, aby tu bylo takové utrpení? Proč nechávají nevinné umírat? Proč...? Proč tomu nezabrání? Jsou přeci všemocní, ne? Jaktože tedy nemohou nic dělat?

Jestli ani všemocní nevidí, co se děje, jak pak můžou vládnout? Jak mohou neslyšet ty nářky a pláč všech, kteří trpí a kteří ztratili někoho blízkého. To neslyší všechny ty modlitby za lepší život? Za svobodu?

V podzemí jsem byla tři roky. A znám vlky, kteří tam byly tak dlouho, že zapomněli, jak vypadá světlo. Jak chutná svoboda. Cítila jsem beznaděj. Všechna ta bolest, kterou jsem cítila. Všechna ta bolest, co cítil každý uvězněný vlk. Jako by oddělili od naší duše vůli. Vzali nám právo na svobodný život! To oni rozhodovali o našich osudech. Když se jim někdo vzepřel, bez slitování ho popravili před našima očima, aby si nikdo jiný netroufl vzdorovat. Já sama jsem se proto rozhodla, že nebudu zbytečně riskovat. Že se budu snažit přežít. A proto jsem se jim nikdy nevzepřela. Ale doufala jsem. Doufala jsem, že přijde den, kdy se jim budu moct postavit.

A to se stalo před pár dny. Stále však cítím ten nepříjemný svíravý pocit, jako by i přes moji nově nabytou volnost stále dohlíželi na každý můj krok. Jako by snad mohli jen tak přijít a odvést mě zpět do toho temného místa bez světla. Bez naděje. Abych tam ztrávila zbytek mého života v utrpení.

Bojím se toho. Bojím se dne, kdy už v mém životě nikdy nevyjde slunce.

Nedivila bych se, kdyby se i ono zaleklo té hrůzy, která se odehrává na tomto světě. Jenže pak by byla moc velká tma. Pro všechny.

Mé tlapky pomalu a rytmicky dopadají na kamenou zledovatělou zem, na které zanechávám otisky svých tlapek v podobě roztátého ledu. Moon vláčím za zátylek jako nosí matka vlčice své mládě. Teď jsem ráda za její malý vzrůst a hubenou postavu. Snadněji se nosí. Není to tak obtížné, ale i tak se mi její ocas plete pod nohy a občas jí přišlapnu i zatoulanou packu.