The Pack

Bistro

Stiles seděl u okna ve svém pokoji na koleji obklopený krabicemi a taškami, které zítra poveze svým džípem zase domů a sledoval měsíc. Byl úplněk a on přemýšlel nad tím, jak stráví poslední letní prázdniny předtím, než nastoupí do čtvrtého ročníků na vysoké škole. Bude to jeho poslední rok na škole, vlastně to bude poslední rok, kdy byl ještě pomyslným dítětem. Dítětem otce, se kterým poslední dobou moc času netrávil, jelikož na sebe navzájem neměli čas, a v poslední době mu připadalo, že se mu jeho otec vyhýbá záměrně. On vlastě nebyl často ani s nikým jiným z jeho „rodiny" co měl v Beacon Hills. Scott by místo výrazu rodina určitě použil slovo smečka. Stiles se maličko pousmál při představě Scotta, jak se usmívá a říká, že jsou smečka. Pak ale malinko posmutněl. A měl k tomu dost dobrý důvod, protože toho čeho se bál na začátku maturitního ročníku téměř před čtyřmi lety, se stalo. Jeho kamarádi, jeho rodina, JEHO SMEČKA se odcizili. Už si nepsali a nevolali tak často jako předtím, možná to bylo i z důvodu, že se v Beacon Hills už dlouhou dobu nestalo nic nadpřirozeného co by smečku zase sjednotilo. Scott se naplno věnoval studiu veterinární medicíny a užíval si nové přítelkyně Jenny. Malia se někde potulovala s Chrisem Argentem, který jí zasvěcoval víc a víc do dění kolem lovců a vlkodlaků a Lydia... Zavrtěl hlavou, jakoby se snažil vyhnat z hlavy vzpomínku na Lydii. Nechtěl vzpomínat na tu noc na tu jedinou noc co se on a Lydia pohádali kvůli jejímu novému příteli jménem Justin Porter. Jak on toho chlapa nenáviděl, když viděl Lydii poprvé s modřinou na zápěstí. Snažil se jí to opatrně naznačit, ale ona to nechápala nebo spíš nechtěla. Poté přišla ta noc před dvěma lety v létě, kdy Stilesovi došla trpělivost a začal na Lydii křičet, že je slepá, když nevidí co, jí ten chlap provádí. Tehdy to bylo naposledy, co spolu mluvili. Opět zavrtěl hlavou se snahou zahnat myšlenky na tu noc. Poté ani nevěděl jak, usnul.

Probudil ho ráno až jeho spolubydlící s přezdívkou „Lízač", radši ani nechtěl vědět, jak přesně tu přezdívku získal. „Hej, kámo" začal Lízač „vstávej už sou zasejc prázdniny!"

Stiles pomalu a otráveně otevřel oči. Podíval se na budík vedle postele a na něm byl čas 6:42. Pak se podíval na spolubydlícího a s naštvaností v hlase řekl: „Zbláznil ses nebo co? Proč mě budíš tak brzo? Pokoj přece musíme opustit až v šest večer."

„Ale no tak, kámo, musíme přece ještě naposled prohnat zdejší sukně." Řekl Lízač a Stilesovi se zas objevila myšlenka na to, jak sakra přišel k tý přezdívce. Tu se zase pokusil zapudit, jelikož věděl, že odpověď bude pravděpodobně asi daleko znepokojivější, než si dokázal představit.

Stiles se posadil na postel a promnul si oči. Pak se podíval na kluka stojícího vedle jeho postele a snažil se z toho nějak vyvlíknou, jelikož už měl cestu domů naplánovanou a neměl náladu na nějakou akci se svým bláznivým spolubydlícím. „Hele, kámo, musím si ještě dobalit, zajít ještě vrátit pár knížek do knihovny a rád bych vyrazit směr domov dřív, než bude tma."

Lízač se na něj podíval a prohlásil: „Copak ty se bojíš tmy?" uchechtnul se a s posměškem v hlase pokračoval dál. „Nebo se snad bojíš toho, že tě napadne nějaký noční monstrum jako třeba upír?"

Stiles se zasmál a klukovi vedle sebe s úsměvem odpověděl: „Ne nebojím se ani tmy ani toho že mi krev vysaje upír nebo něco podobnýho." Ovšem v hlavě se nesmál, vzpomněl si na všechno co, kdy zažil se svou partou... Se smečkou.

Bylo půl dvanáctý dopoledne a Stiles se v rychlosti rozloučil se svým spolubydlícím s prapodivnou přezdívkou a pár dalšími lidmi a vyrazil směrem k Beacon Hills.

Cesta ubíhala celkem rychle a kolem jedné odpoledne dostal Stiles hlad. Věděl, že zhruba za 7 kilometrů narazí na jedno bistro, co bylo u silnice. Měl to bistro s „geniálním" názvem Bistro u silnice docela rád. Měli dobrý hamburgery a palačinky byly přímo vynikající.

Zaparkoval svůj starý džíp přímo před Bistrem u silnice. Vešel dovnitř ošuntělého podniku, který se za posledních 40 let nejspíš změnil jen v tom, že nabízeli i dietní kolu. Ale i tak se zastávka cestou z vysoké domů v tomhle retro bistru stala jeho jakousi tradicí.

Sedl si k pultu, kde si ho po pár okamžicích všimla zdejší servírka, která zde pracovala asi od dob posledních úprav bistra, což znamenalo, že jí mohlo být okolo 60 let. Přišla k němu a zeptala se ho: „Copak si dáš mladíku?"

Stiles bez váhání odpověděl, že si dá hamburger a k němu kolu. Servírka si to zapsala do notísku co měla v ruce a pronesla: „Dobře za chvíli to bude."

Mezitím se rozhlédl po bistru, aby zjistil, kolik je tady lidí. Pátravě přejel celou místnost s několika stolky, ale nezahlédl nikoho zajímavého až na člověka sedícího v levém koutě místnosti. Osoba seděla zády a na sobě měla tmavě šedou mikinu s kapucí, která jemu/jí zakrývala hlavu. Nebylo zas tak divné, že se tu někdo snaží být nenápadný, občas sem zavítalo pár nezletilých, co se vraceli z „tripu" z Tijuani v Mexiku, z města, které je pro americkou mládež něco jako centrum pařeb a neřestí. Osoba nejspíš zažila divokou noc a teď se snaží přežít kocovinu tím, že se tady na pár hodin zašije a bude pít kafe.

Z jeho myšlenek ho vytrhla až servírka, která před něj položila velký talíř s chutně vypadajícím hamburgrem a hranolky a vedle talíře položila sklenici s kolou. „Dobrou chuť." Usmála se na mladíka, ten jí s letmým úsměvem odpověděl: „Děkuji." A pustil se do jídla.

Dojedl a otřel si ruce i ústa ubrouskem. Vytáhl z kapsy pár bankovek a i s dýškem je nechal na pultě. Ještě než vyrazil, rozhodl se odskočit si na záchod a pomalu se zvedl. Když už zabočil směrem k záchodu ani nevěděl jak, ale ta osoba v kapuci ho rychle předběhla a on měl pár vteřin na to, aby si uvědomil, že je to dívka/žena. Poznal to už podle její postavy, která sice byla pouze o pár centimetrů menší, ale její boky jasně ukazovaly, že jde o ženu. Najednou se ta zahalená žena srazila s vysokým mladým mužem, oblečeném v černé plátěné bundě, s tmavými delšími vlasy a velkýma modrýma očima. Oba dva se jen si vzájemně vyměnili omluvy a žena zmizela na „dámách". V tom si Stiles uvědomil, že toho muže zná. Byl to přece Isaac.

„Isaacu?"

Muž překvapeně pohlédl na Stilese a s úsměvem promluvil. „Stilesi. Páni co tady děláš? „

„No já jedu z koleje domů na letní prázdniny. A co tady vlastně děláš ty? Nebo spíš, kde si sakra takovou dobu byl? Zmizel si pár týdnů po pohřbu Allison a už si se nám neozval." Bylo ještě asi milion otázek na, které se Isaaca chtěl zeptat, ale rozhodl se to nechat na později.

Isaacovi v očích probleskl záchvěv smutku při zmínce o Allison. „Za pár dní bude výročí úmrtí mé mámy, tak jsem se rozhodl navštívit Beacon Hills a dát jí na hrob květiny. Vlastně jsem měl v plánu navštívit všechny..." větu ani nemusel dokončit, aby Stilesovi bylo jasné, že slovem všechny myslel jeho dávný přítel i hroby jeho otce a bratra a taky hrob Allison.

Stiles se pokusil změnit téma na nějaké příjemnější. „Hele co bys řekl, že až budeme v Beacon Hills a budeme mít oba čas zašli by jsme na pivko nebo tak?"

Isaac se lehce usmál a odpověděl: „Jo jasně to by bylo, fajn trochu pokecáme a tak. Tak si pak dáme vědět ok?"

„Ok." Odpověděl Stiles a zamířil tam, kam měl původně v plánu jít, a sice na záchod.

Když Stiles vyšel z toalety zamířil ven k autu. Venku na parkovišti uviděl Isaaca jak se snaží zastavit auto, které ujíždělo. Mladík už jen stačil bouchnout do zadní části černého terénního auta a díval se, jak auto ujíždí směrem na jih. Stiles k němu doběhl a s údivem se zeptal: „Co se tady sakra stalo?"

Isaac navztekaně odpověděl: „Ta zatracená holka co do mě před záchody vrazila mi z kapsy ukradla klíče od auta a teď mi ujela s mým autem!"

Stiles ho chytnul za levé rameno a řekl: „Pojď, můžeš jed se mnou do Beacon Hills a tu krádež nahlásíš u táty na stanici."

Oba se ještě chvíli dívali za ujíždějícím autem a Stiles netušil, že v autě sedí dívka, která mu jednoho dne změní život, vlastně změní život všem ze smečky.