The Pack

Cesta

Ahoj, tak je tu druhá kapitolka a docela dlouhá, tak doufám, že se tím prokoušete. 

Mladá dívka s tmavě blond vlasy se zlatavým odleskem a modrýma očima ujížděla právě „vypůjčeným" autem směrem na jih a doufala, že se brzy dostane k hranicím s Mexikem. Podívala se do zpětného zrcátka a viděla mladíka, jak se dívá jejím směrem a pravděpodobně nadává, že mu právě ukradla auto. Ale nemohla jinak, musela odsud vypadnout, musela vypadnout z Kalifornie a vlastně z celých států. Nechtěla dál snášet to, jak jí každých pár měsíců umístí do jiné pěstounské rodiny, která se jí po pár týdnech zbaví jako ta předchozí a ona se zase ocitne v sirotčinci.

Ujela sotva několik kilometrů, když v tom jí zkřížilo cestu červené auto. Dobře věděla čí je to auto. Z auta vystoupila sebevědomá tmavovlasá žena stářím asi kolem 45 let, i když v dnešní době plastických operací člověk nikdy neví jistě. A svižným a rázným krokem mířila k dívce v kradeném autě. Zastavila se u okýnka řidiče a s lehkým úsměškem zaťukala na okýnko na znamení, aby ho dívka stáhla. Dívka je loupla očima doprava a zatvářila se otráveně, pak s nepříliš velkým nadšením udělala, co žena chtěla a stáhla okýnko. „Zatraceně jak jste sakra věděla, kde mě najdete?"

„Divila by ses, co všechno vím o tom, co kdy a kde děláš ty nebo tvoji spolužáci ze školy." Odpověděla žena s trochu povýšeneckým tónem v hlase. A pokračovala v rozhovoru: „Tak dělej, zaparkuj tohle auto, co není tvoje u krajnice, a nastup si do mého."

Dívka s nevolí udělala to, co jí žena nařídila a nastoupila si do jejího auta. Chvíli jeli bez toho, aby mluvili, ale po chvíli dívka prolomila mlčení. „Fajn prozraďte mi něco. Proč se tak staráte o to, co dělám? Vždyť jste jenom učitelka dějáku a bižule."

„Tak zaprvé, já vyučuji dějepis a biologie, ne děják ani bižuli. Za druhé přestaň s tím otráveným koulením očima." Nemusela se ani na dívku podívat, aby věděla, že to právě dělá. „A za třetí Lexie, není mi jedno, že si ničíš život těmi neustálými průšvihy, do kterých se dostáváš, tím že neustále utíkáš, chodíš za školu, popíjíš alkohol a další. Jsi inteligentní mladá a talentovaná dívka, mohla by ses dostat na dobrou univerzitu, kdybys jen trochu chtěla se sebou pracovat."

Lexie se jen sarkasticky usmála a odpověděla: „Děláte si srandu? Trochu se snažit a dostanu se na vysokou? Asi si neuvědomujete, že jsem od svého narození v pěstounském systému. Nejdelší dobu, kterou jsem kdy strávila v pěstounské rodině, bylo 9 měsíců, kdy těm lidem šlo jen o tučný šeky, který za mě každý měsíc dostávali. Nezvládli to jako ti před nimi ani po nich. Takže celý svůj život putuju z jedné pěstounské rodiny do druhé nebo jsem v sirotčinci. Jsem vlastně dítě nikoho a VY si myslíte, že mám i tu nejmenší šanci dostat se na vysokou a co víc jí i dodělat?" V tu dobu už Lexie mluvila spíš naštvaně než sarkasticky a myslela si, že její učitelka se totálně zbláznila.

Řidička si udržovala ledový klid a odpověděla: „Existují i různé stipendijní programy zabývající se dětmi jako jsi ty a ..." Pohlédla na Lexie a viděla dívenku jak jen zasmušile hledí z okna a rozhodla se větu nedokončit. „Víš co, necháme toho, teď tě zavezu zpátky domů a nikomu o tomhle tvém malém výletu nepovíme. Bude to naše malé tajemství. Platí?"

Lexie se na ní podívala a rýpavým tónem odpověděla: „Domů? Vážně? Je to děcák ne domov. Ale fajn, platí, bude to naše malé tajemství." Slovo tajemství posměšně protáhla a tvářila se tajemně.

Zbytek cesty už probíhal v tichu a Lexie jen sledovala krajinu, kterou právě míjeli.

...

Stiles s Isaacem před pár okamžiky odjeli z parkoviště u bistra, kde na sebe náhodou natrefili. Stiles jako první začal s konverzací a položil Isaacovi otázku. „A co si vlastně celou tu dobu dělat, potom co jsi odešel z Beacon Hills?"