The Pack

Ráno

Otravný zvuk budíku probudil Lexie v půl sedmé ráno, což znamenalo, že dnes musí do školy. Pomalu se posadila na postel a protřela si oči. Jedna ze spolubydlících dívek už byla pryč. To ona vždycky, jelikož chodí každé ráno běhat asi dvacet kilometrů. Cvok. Stěží se začínala rozkoukávat, když začal na celý pokoj ječet budík další její spolubydlící. Tenhle jekot probudil i třetí Lexiinu spolubydlící, která vstávala opravdu ve špatné náladě. Lexie se oblékla, projela vlasy v rychlosti hřeben a na řasy si napatlala trochu řasenky a rychlostí blesku opustila pokoj. Ufff. Konečně byla dostatečně daleko, aby neslyšela všechny sprosté nadávky, které neustále opakovala jedna z jejích spolubydlících se špatnou náladou. Ta holka vážně není ranní ptáče, pomyslela si. Pomalu se došourala až do jídelny, kde většina obyvatel zdejšího domu už snídala. Sedla si ke stolku v rohu místnosti, který měla v oblibě, jelikož byl tak trochu izolovaný od ostatních. Většinou totiž neměla zrovna náladu se vybavovat se zdejšími dětmi a poslouchat jejich vymyšlené příběhy či teorie proč jsou v děcáku a že jejich rodiče si pro ně určitě brzo přijdou. Ona už na tyhle příběhy a teorie nevěřila, ale nechtěla to ostatním, mnohdy i daleko mladším, dětem vymlouvat.

Byla zrovna uprostřed snídaně, když si k ní přisedla její vychovatelka ze včerejšího večera. Usmála se na dívku sedící naproti ní a řekla. „Doufám, že si nezapomněla, že je dnes pondělí."

„Fakt? No kdo by to čekal, když byla včera neděle co?" odvětila jí ironicky Lexie.

„Lexie víš proč se tě na to ptám. Je ti jasné, že dnes o polední pauze máš sezení s paní Winterovou?"

Lexie se zatvářila otráveně. „Hmm. Jo vím, že se mám sejít s naší školní cvokařkou. Na to se fakt zapomenout nedá. Obzvlášť, když už mě k ní nutíte chodit víc jak rok."

„Dobře, takže v tomhle máme jasno. Až se vrátíš zpět domů, musíme si ještě popovídat, jak bude probíhat každoroční letní kemp." Mile se na dívku usmála a pak odešla.

No konečně ta ropucha vypadla. A co chce sakra probírat ohledně toho trapnýho letního kempu? Každej rok je to to samý, přijedem, rozdělíme se do skupinek pojmenovaných po lesních zvířatech a vedoucí nám dělaj nějaký namyšlený vysokoškoláci, který si tím něco vydělaj a ulehčí svýmu svědomí, jelikož v podstatě dělaj dobrou věc. Říkala si v duchu Lexie a přitom se tvářila znuděně. Doházela do sebe snídani a radši vyrazila do školy.

...

Stilese probudily až paprsky ranního slunce. Sáhnul po telefonu, aby zjistit kolik je hodin. Bylo krátce po osmé hodině. Rychle vstal a seběhl dolů, aby zjistil, jestli je jeho otec ještě doma. Prohledal celé spodní patro, až došel do kuchyně, kde na lednici našel vzkaz. „Stilesi, omlouvám se, ale už jsem musel odejít do práce a nechtěl jsem tě budit. Až vstaneš, zavolej mi." Stiles si povzdechl, že otce zase prošvihl. Vyběhl zpátky do pokoje pro svůj mobil a vytočil otcovo číslo. Jenže šerifův telefon zvedl Parrish. „Telefon šerifa Stilinkého. U telefonu Jordan Parrish."

„Ahh. Ahoj, Parrishi tady Stiles. Proč zvedáš tátův telefon."

„Jee ahoj Stilesi. Šerif si zapomněl mobil v kanceláři."

„Aha. Nechal mi vzkaz, že mu mám zavolat, ale vyřiď mu, ať mi zavolá zpátky, až se vrátí do kanclu. A na jakém případu vlastně teď pracujete, že se táta vrací domů až pozdě v noci a hned brzo ráno zase utíká do práce." Snažil se získat nějaké informace aspoň od Parrishe.

„No víš není to nic důležitýho, jenom máme nový případ loupeže a víš jak to chodí, teď dostáváme mraky oznámení od svědků a všechny je musíme prověřit."

Parrishova snaha neprozradit nic o lovcích byla Stilesovi jasná. Rozhodl se tedy hovor ukončit. „Dobrá, díky za informace. A nezapomeň vyřídit tátovi, ať mi zavolá. Tak se zatím měj."

„Neboj, nezapomenu mu to vyřídit. Stilesi, je tu ještě jedna věc o které bys měl asi vědět, když seš zpátky v Beacon Hills." Řekl Parrish s mírným napětím v hlase.

Stiles zpozorněl, možná se ho Parrish přece jenom pokusí před lovci nějak varovat. „O jakou věc se jedná?"

„Jde o Lydii." Při vyslovení jejího jména se Stilesovi jakoby na okamžik zastavilo srdce. „Vrátila se do Beacon Hills." Parrish mezi větami dělal malé pauzy, jakoby dával Stilesovi možnost to co říká zpracovat.

„Jak? Kdy?" to bylo jediné co ze sebe Stiles dokázal dostat.

„Je zpátky už asi tři a půl měsíce. Vím, že ti to šerif neřekl, nechtěl tě rozptylovat od školy."

„Páni. A jak k tomu došlo? Je zpátky i s tím chlapem?"

„Ne, on tu s ní není. Vlastně od něj utekla zpátky do Beacon Hills. Bydlí i se synkem u její matky."

Stiles chvíli mlčel, nevěděl, co má říct. Byl rád, že Lydia konečně opustila toho blba Justina. „Teda ani nevím co na to říct." Vykoktal ze sebe nakonec. Pak si vzpomněl, že Parrish říkal, že utekla. „A počkej, co myslíš tím utekla?"

„No teď ti to řeknu jenom ve zkratce, musím se pak vrátit zpátky k práci. V podstatě jste ty i paní Martinová měli pravdu, Justin byl násilník, bil ji. Lydia to snášela a snažila se to přetrpět, ovšem jenom do okamžiku než se snažil uhodit i jejich syna. To byla pomyslná poslední kapka. Zavolala její mámě a ta se jí nejdřív snažila pomoct sama, jenže ten chlápek se jen tak před něčím nezastaví. Tak Lydii napadlo zavolat mě, jestli bych ho zkusil zastrašit. No evidentně se to povedlo, leknul se mýho odznaku a v Beacon Hills už se neukázal." Shrnul v rychlosti Parrish.

„Parrishi, je fajn, že se to povedlo."

„Jo to je. Ale už se fakt musím vrátit k práci. Zatím se měj, určitě se ještě uvidíme, až zase přijdeš na stanici."

„Tak zatím ahoj." Řekl Stiles a zavěsil. Byl celkem šokovaný tím, co mu Parrish řekl. Lydia je zpátky a on měl pravdu ohledně toho jejího Justina. Jenže teď nevěděl, co dělat dál. Měl by Lydii zavolat? Bude s ním po tom všem chtít mluvit? A co má dělat, kdyby na ní náhodou narazil? Hlavou se mu honila spousta otázek, ale z nich ho brzy vytrhl zvuk ohlašující novou zprávu. Byla od Scotta. Prosil ho, jestli by se mohli zajít společně na oběd. Stiles souhlasil a navrhl na místo setkání pizzerii, ve které byl včera s Isaacem.