The Pack

Odhalení

Scott odmítal z nemocnice odejít dřív, než se jeho nejlepší přítel probudí. Ani Derek nemocnici neopustil. Oba jen tiše seděli na židlích v nemocniční chodbě. Melissa už jim sice hned po operaci řekla, že je Stiles v pořádku, ale Scott si prostě chtěl počkat, až se chlapec probudí. Už pomalu podřimoval, když najednou zaslechl rozhovor mezi Stilesem a jeho matkou. Následně když vyšla Melissa ze Stilesova pokoje, domlouvala Scottovi, aby splnil to, co ona řekla Stilesovi. Aby se Scott přidal k ostatním a začal pátrat po Lexie. Scott neváhal ani minutu a za doprovodu Dereka z nemocnice odešel. Jenže jejich kroky nevedly na šerifskou stanici ani za zbytkem smečky. Oni zamířili na veterinární kliniku. Podle toho, co tvrdil Deaton, by zraněná vlčice už měla být schopná s nimi komunikovat. Ovšem když vešli do ordinace, čekalo na ně překvapení. Vlčice už tam nebyla a Deaton ležel v bezvědomí na zemi. Scott s Derekem k němu okamžitě přiběhli. „Dýchá." Špitne Derek.

„Haló doktore, slyšíte mě? No tak, otevřete oči." Snažil se ho probrat Scott.

„Položíme ho na stůl." Řekne Derek a chytí doktorovi nohy. Scott přikývne a popadne ochablé tělo muže za hrudník. Opatrně ho přenesou na stůl, kde ho uloží na záda.

„Zkusím mu dát něco studeného na čelo, třeba ho to probere." Řekne Scott a odběhne k umyvadlu. Namočí ručník do studené vody a vrátí se k ležícímu muži. Přiloží mu mokrý ručník na čelo a začne ho jemně poplácávat po tvářích, aby ho probral.

Trvá to ještě chvíli, než začne veterinář projevovat známky nabírajícího vědomí. Pomalu otevře oči a párkrát zamrká. „Co se...stalo?" Zeptá se unaveně Deaton.

„To povězte vy nám. Co se stalo s tou vlčicí?" Zeptá se Derek.

Deaton se ztěžka posadí a promne si prsty spánky. „Nevzpomínám si." Šeptne nakonec. Scottovo nitro opět zaplaví vlna zoufalství. Vlčice jim mohla poskytnout alespoň nějaké informace o tom, kdo Lexie unesl a teď je pryč. A s ní i naděje, že Lexie brzo najde.

...

Lexie si uvědomovala, že na tom musí být fyzicky špatně, když je schopná usnout i na takovém odporném místě, jako je sklepení, které se stalo jejím nedobrovolným vězením. Oči se jí zavírali sami a celým jejím tělem prostupovala zima. Ne taková, která by jí ihned způsobila podchlazení. Ale v místnosti prostě bylo moc chladno na to, aby jí zahřály jen džíny a tričko s košilí, co měla na sobě. Nakonec to vzdala a oči zavřela. Ale usnout si nedovolila, to ne. Její myšlenky se zase stočily k příjemným vzpomínkám. Vzpomínala na to, jak se poprvé setkala se Scottem v noci v lese. Tehdy byla u otce krátce a nedokázala v novém domově usnout. Jenže ve Scottově přítomnosti se cítila tak dobře a bezpečně, že usnula ani nevěděla jak. A když pak zjistila, že jí odnesl k sobě domů v náručí, zaplavil jí dosud neznámý pocit. Teď jí bohužel zbyly jen vzpomínky na ty úžasné pocity, které cítila pokaždé, když byla ve Scottově přítomnosti. Tak moc si přála, aby byl s ní. Tak moc si přála se zase cítit v bezpečí jako ve Scottově objetí nebo u otce doma. Najednou jí přepadla lítost nad sebou samou. Konečně se jí po tolika letech vyplnil dávný dětský sen, který byl pro děti v dětském domově tak typický, najít svou rodinu. A teď když už si dokázala na otce i bratra zvyknout a dokázala sama sobě i ostatním přiznat, že je má ráda, o ně přijde. Co když si skutečně myslí, že od nich utekla? Určitě to jejího otce zklamalo. A ona ho nechtěla zklamat. Nechtěla, aby si myslel, že od něj utekla. Proto se také z toho nádraží rozhodla vrátit domů s odhodláním se otci i bratrovi svěřit alespoň s částí jejího nadpřirozeného problému. Bála se, jestli jí nebudou považovat za blázna, ale i tak jim to chtěla říct. Jenže k tomu už nedostala příležitost. Z oka jí unikla slza, která jí pomalu stékala po ušmudlané a napuchlé tváři. Ta zatracená ženská jí před pár hodinami pěkně nafackovala. Před ní se Lexie tvářila statečně. I před tím mužem. Ale teď tady byla sama v tmavé místnosti. Nemusela se bát projevit, co cítí. Tady to přece nikdo nezjistí. A tak už nebránila dalším slzám, aby opouštěly její oči a smáčely jí tričko a košili. Oči už jí od tichého pláče pálily, když se ozval zvuk otáčení klíče v zámku. Lexie si rychle setřela zbylé slzy a nasadila svůj kamenný výraz. Do chladné místnosti teď ovšem neproklouzlo téměř žádné světlo a ona spatřila modře zářící oči. Ale silueta a těžké kroky jí ujistily, že to není ta krutá žena, ale ten muž, který se jí tak vyptával na paní Goodwellovou. Jeho kroky se zastavily kousek od ní. Muž si přidřepl a jeho dotek dívku polekal. Netušila co s ní má v plánu. „Ššš...jen klid maličká. Jen tě chci trochu zahřát." Šeptl, ale jeho slova Lexie moc neuklidnila. „Asi jsem to řekl špatně. Přinesl jsem ti deku, je tu zima." Šeptl znovu a přehodil přes dívenku teplou deku, do které jí pečlivě zabalil. „Co tvoje rameno? Ještě bolí?" Zeptal se jí na její několikadenní zranění, které jí způsobila Carol svými drápy. Na odpověď však nečekal a jemně se dotkl jejího poraněného ramene, aby jí odebral bolest. Naštěstí jí ránu už předtím vyčistil a zalepil, když s Lexie zůstal v úkrytu o samotě.