The Pack

Po obědě

Lexie seděla na židli před kanceláří školní psycholožky slečny Ingrid P. Winterové. Vždycky jí zajímalo, co znamená to P. v jejím jméně, ale „vážená slečna psycholožka" jí na její otázku nikdy neodpověděla. Lexie se začínala při čekání opravdu nudit, všechny časopisy ve zdejší čekárně měla už mnohokrát prohlídnuté, tak se ani neobtěžovala po nich pátrat. Nakonec se nudu rozhodla zpestřit alespoň pojídáním gumových žížalek. Vytáhla z batohu velký sáček se žížalkami a vzala jich plnou hrst do ruky a nacpala si je všechny do pusy, tak že jí ještě pár zůstalo vyset z úst. Z pusy jí ještě trčela polovina jedné z žížalek, když se najednou otevřely dveře kanceláře školní psycholožky. Lexie se na mladou ženu stojící ve dveřích podívala s mírným leknutím, jelikož tou dobou její myšlenky byly milion mil od místa, kde se právě nacházela. Žena stojící ve dveřích se na dívku s komickým výrazem ve tváři a stále ještě visící gumovou žížalkou z pusy usmála a dala jí znamení, ať vstoupí do její kanceláře.

Lexie se prakticky rozvalila na křeslo v kanceláři slečny Winterové a natáhla ruku, ve které stále držela sáček s gumovými žížalkami směrem k mladé ženě. „Dáte si?" řekla s úsměvem na tváři.

Mladá žena sedící naproti ní se zdvořilostně usmála. „Ne, děkuji. Lexie mluvila jsem s paní Goodwellovou a ona mi řekla, co se včera odpoledne stalo." Řekla psycholožka s již vážným výrazem ve tváři.

Lexie zamrzl úsměv a překvapeně se na psycholožku podívala. „O čem to mluvíte?" snažila se předstírat, že netuší co má žena sedící naproti ní na mysli.

„Ty dobře víš, o čem mluvím. Amelia, tedy paní Goodwellová mi řekla, kde tě včera načapala a na čem jste se domluvili. Vím o tom tvém útěku, ale nemusíš se bát, jsem pod lékařskou přísahou, takže i kdybych chtěla, nemůžu o tom nikomu jinému říct." Slečna Winterová mluvila klidným až uklidňujícím tónem. Vždy v Lexie vyvolávala jistou dávku klidu, to byl taky jeden z důvodů, proč s ní vůbec o něčem mluvila. „Teď bychom se měli věnovat, tomu proč jsi to udělala. Chápu, že za poslední rok jsi prošla těžkým obdobím. Hlavně kvůli smrti Emily. Nemůžeš neustále předstírat, že se tě to nedotklo. Byla to tvoje nejlepší kamarádka a její smrt tě musela zasáhnout. Už jsme o tom mluvili mnohokrát předtím, přede mnou se nemusíš bát projevit svoje city, svůj smutek."

Lexie hleděla do tmavě hnědých očí brunetky sedící naproti ní. Ani trochu jí slova, která psycholožka řekla, nebyla příjemná. Nechtěla se už vracet k událostem loňského května a rozhodně nechtěla, aby jí to neustále někdo připomínal. „Už jsem vám říkala, že se k tomu už nechci vracet. Jasně párkrát jsme to probrali a zjistili, že jsem v pohodě. Když jste sirotek tak jako já a neustále měníte pěstounské rodiny a děcák, tak si prostě zvyknete nikoho si moc nepouštět k tělu. Jo jasně s Emily jsme si docela sedli a rozuměli si, ale nikdy jsme si nehráli na sestry nebo tak něco. Prostě byla snesitelná a to je tak všechno." Pronesla Lexie s naprostou lhostejnosti. Lexie se totiž od začátku snažila psycholožku přesvědčit, že pro ní Emily nebyla tak důležitá, jak si slečna Winterová a ostatní mysleli. Opak byl, ale pravdou. Lexie a Emily byly nejlepšími kamarádkami už od útlého dětství a často byly i společně umisťovány ve stejně pěstounské rodině, díky jednomu z vychovatelů dětského domova. Ovšem Lexie neměla v úmyslu strávit další dva roky, co bude ještě v péči státu sezením u psychologa. Proto se uchýlila k předstírání, že pro ní Emily nebyla nic víc než další holka se stejným místem bydliště.

Slečna Winterová jí její postoj k Emily a její smrti moc věřit nechtěla, ale také dobře věděla, že nemá cenu na Lexie tlačit. Vlastně k tomu ani neměla důvod, jelikož Lexie se nevyznačovala žádnou velkou změnou chování po tom, co se stalo Emily. Nakonec se rozhodla, že Lexie ještě domluví, aby se už nepokoušela utéct, ale nebyla si vůbec jistá, jestli to zabere. Poté se ve zbytku času bavili o běžných věcech, jako jsou škola a zkoušky.

Když už konečně mohla Lexie opustit kancelář školní psycholožky byla radostí bez sebe, jelikož tohle bylo poslední jejich sezení před letními prázdninami. Další by pak mělo být až znovu začne škola, a kdo ví, jestli se vůbec vrátí z letního kempu, zasnila se Lexie s úsměvem. Poté zamířila na odpolední vyučování.

...

Scott se Stilesem zaparkovali blízko místa, kde byl kdysi Scott pokousán Peterem Haleem. Vystoupili z auta a šli se projít po okolí. Nakonec došli až k místu, kde dříve stál Derekův dům. Chvíli si místo prohlíželi a s nostalgií se bavili o časech, kdy pro ně byl největším problémem právě Derek. Scott byl trochu mrzutý, když si vzpomněl na Dereka a na to, že o něm od doby, co se v Mexiku rozloučili, nic nevěděl. „Ne fakt nechápu, proč se nikomu z nás neozval. Myslel jsem, že nás bere jako svou smečku nebo jako svoje kamarády a on se už čtyři roky neobtěžuje nám o sobě dát cokoliv vědět." Rozčiloval se Scott.

Stiles se na něj celý rozesmátý podíval. „A cos čekal, Scotte? Derek je prostě vlka samotář s permanentním výrazem jako by jedl citrón."

„Seš zaujatej Stilesi. Není až takovej bručoun a rozhodně nemá permanentně výraz jako by jedl citrón." Odporoval mu Scott.

„Jo máš pravdu, občas se tváří jakoby jedl grep." Rýpnul si Stiles s jeho typickým sarkasmem. Scott se na něj jen pousmál a zakroutil hlavou.

Ještě nějakou chvíli se potloukali po okolí, až zamířili zpět k autu. Nasedli a Stiles zavezl Scotta zpět před pizzerii, kde měl Scott stále zaparkovanou svou motorku. Ještě než se rozloučili a Scott stihl vystoupit z auta, Stilese ovládla touha zeptat se ho na agentku z tátovi kanceláře. „Ty Scotty, nevíš kdo je vlastně ta agentka, co pracuje na případu těch lovců? Víš viděl jsem jí včera u táty v kanclu a vím, že jí znám z dřívějška, ale prostě si nemůžu vybavit její jméno. Je to taková ta blondýna asi kolem čtyřiceti."

„Myslím že se jmenuje Tess Perryová. Podle všeho tady dřív pracovala, ale měla vyšší ambice, tak se přidala k FBI. Proč tě vlastně tak zajímá?"

„No já vlastně ani nevím, je to jenom takovej pocit. Totiž když jsme s Isaacem byli v tátově kanceláři ona tam přišla, což by vlastně nebylo nic divnýho, ale ten tátův výraz. Víš, jakoby nechtěl, abych jí viděl nebo poznal, no prostě jsem z něho měl pocit, že není v pohodě. Nemaj spolu třeba něco, nevíš?" vyptával se Stiles dál.

Scott se na Stilese podíval s úsměvem a zakroutil hlavou. „Stilesi, seš až moc podezíravej. Ti dva spolu nic nemaj. Šerif byl nejspíš malinko nervózní z toho, že bys mohl něco zaslechnout o tom případu. Věř mi, nic jinýho v tom není." Poplácal Stilese po rameni a jeho pohled Stilese zbavil veškerých obav, které si ani on sám nedokázal vysvětlit.

Poté Scott vystoupil a sledoval jak Stiles odjíždí svým džípem pryč. Když už byl z dohledu, vytáhl z kapsy mobil a vytočil šerifovo číslo. „Haló šerife, tady Scott. Zrovna jsem mluvil se Stilesem. Asi bychom se měli co nejdřív sejít." Šerif Scottovi řekl, že se sejdou za půl hodiny u veterinární kliniky. Scott nastartoval svou motorku a odjel směrem ke klinice.