The Pack

Návrat domů

Už byla tma, když červené auta zastavilo před starou budovou se čtyřmi poschodími. Kolem budovy byl železný plot, asi metr a půl vysoký a zakončený hroty. Žena středního věku se podívala na dívku sedící na místě spolujezdce. „Tak jsme tady."

Dívenka se na ženu podívala a znechuceně se zatvářila. „Jo. Tady. Vlastně označení tady se k tomuhle domu hodí. Žije tam spousta lidí, ale pro nikoho z nich to není domov."

„Chápu, že po tom všem se ti tam moc nechce, ale jinak to nejde. Musíš se tam vrátit." Poté co tyto slova žena vyslovila, viděla, jak dívka vedle ní jen otrávené protáčí oči. Ženě samotné nebylo moc příjemné tam dívku nechat, ale nemohla jinak. „Když si se před třemi dny vydala na tenhle „Výlet" zavolala jsem tvé vychovatelce, že zůstaneš na pár dní se mnou a dalšími spolužáky na chatě, kterou mám nedaleko v lesích."

Dívka se na ženu vedle sebe udiveně podívala. „A proč jste jim tohle nakecala?"

„Říkala jsem ti přece, že tento tvůj „Výlet" bude naše malé tajemství. Jak jinak si asi myslíš, že by to taky mohlo zůstat tajemství? Něco jsem jim říct musela, aby ses zase nedostala do průšvihu. Myslím, že další průšvih by tvému dlouhému seznamu průšvihů příliš nepomohl." Při těchto slovech měla dívčina učitelka na tváři úsměv, ale její oči byly přísné a značily, že by se dívka měla dalších takových incidentů vyvarovat.

Lexie přikývla na znamení, že to chápe a lehce se na ženu po své levici usmála. Poté obě vystoupily z auta a žena Lexie zavedla až dovnitř toho velkého starého domu. Zde si žena popovídala s nepřístupně vypadající ženou kolem třiceti let. Byla to ona zmíněná dívčina vychovatelka. Po pár okamžicích se vychovatelka s učitelkou rozloučily. Lexie moc nemluvila, byla bez nálady, jelikož se opět vrátila tam, odkud se tak zoufale snažila v posledních dnech dostat. Když do sebe naházela pár soust jednoho ze zdejších tradičních blafů, odešla do svého pokoje. Při myšlence, že tu místnost nazvala svým pokojem se pousmála. Jak by to mohl být její pokoj, když v něm spí další tři holky zhruba jejího věku? Nic v tomhle zatraceným baráku jí nepatřilo, vlastně nic v tomhle baráku nepatřilo ani jednomu dítěti co zde žilo. Vystoupala po schodišti až do nejvyššího patra a vešla do jednoho z pokojů, kde měla své místo. Přešla po místnosti, kde už byla ostatní tři děvčata, se kterými pokoj sdílela. Pozdravili se navzájem, ale v jejich pozdravu nebyl žádný zvláštní cit, byl prostě jako, když pozdravíte své spolužačky. Sdílíte s nimi stejný prostor, ale vašemu srdci nejsou blízké ničím jiným než jakousi kolegialitou, jelikož jste ve stejné pozici. Lexie došla až ke své posteli umístěné blízko okna, položila své věci vedle postele a lehla si se sluchátky v uších na postel. Ani nevěděla jak, ale krátce poté usnula. Probudila se skoro až o půlnoci, ostatní děvčata už spala. Vyndala si sluchátka z uší a přistoupila k oknu, kterým prosvítal měsíc. Opřela se o parapet a sledovala zaujatě měsíc, přemýšlejíc o jejím nepodařeném pokusu utéct pryč. V tom její pohled sklouzl dolů na ulici, kde jí zaujalo něco zvláštního. Mezi keři patřící k protějšímu domu se schovávalo nějaké zvíře se zářícíma očima mající žlutozlatou barvu. Zvíře se upřeně dívalo na dívku nějakou chvíli a v Lexie tento upřený pohled zářivě žlutozlatých očí vyvolal strach. Ačkoliv byla z pohledu zvířete vypadající jako vlk nebo divoký pes vystrašená, nemohla se od něj odtrhnout. Bylo to právě toto zvíře, které jejich vzájemný pohled přerušilo a odběhlo. Po tomto incidentu se dívenka rozklepala, byla zmatená a nevěděla, co to bylo. Opět zvedla oči vzhůru a zahleděla se na zářící měsíc, který jí bůhví proč zázračně uklidnil. Ještě chvíli se uklidňovala pozorováním měsíce, který byl včera v úplňku až jí znovu přepadla únava a ona se vrátila do postele.

...

Stiles dorazil domů, ale jeho otec tam ještě nebyl. Rozhodl se tedy, že si přinese věci z auta a začne vybalovat, to co si přivezl domů z koleje. Trvalo mu několik hodin, než všechny své věci vybalil a roztřídil podle toho, kam patřily nebo jestli potřebovaly vyprat. Když skončil, bylo už něco kolem jedenácté večer a on začal mít obavy, jelikož jeho otec ještě nepřišel domů. Rozhodl se mu zavolat. Otec mu odpověděl, že musí ještě zůstat v práci kvůli důležitému případu a ať na něj Stiles nečeká. Stilesovi bylo jasné o jaký případ se jedná, o ten samý na který se ho tak moc chtěl zeptat, ale rozhodl se to udělat až osobně. Sedl si na pohovku v obýváku a zapnul televizi. Po pár minutách se ozval jeho žaludek, že je opět hladový. Šel do kuchyně a udělal si sendvič, pak se zase pohodlně usadil na gauč. Přepínal programy v televizi, snažíc se najít něco co by ho zaujalo, ale nic nenašel. Po půl hodině to vzdal a odešel do svého pokoje si lehnout. Byl unavený z celého dne a myslel si, že usne rychle, ale spletl se. Převaloval se v posteli víc jak hodinu a nemohl přestat myslet na vše, co se tento den odehrálo. Ve městě jsou lovci a jsou dost nebezpeční, aspoň podle toho co slyšel Isaac v té pizzerii. Tihle lovci vraždí bez ostychu vlkodlaky a jeho otec má tento případ na starosti. A co hůř, je do toho zasvěcený i Scott, který je taky vlkodlakem. Což byl fakt, který ze Scotta automaticky dělal potencionální oběť. A obětí se mohla stát i Malia i když není tak úplně vlkodlak, ale kojotodlak, což ale lovcům asi nezabrání jí zabít. V hlavě se mu dokolečka honily tyhle a jím podobné myšlenky, které ho nenechaly spát. Ale byla zde ještě jedna další vzpomínka na dnešek, která mu nedala spát. Tou vzpomínkou byla vzpomínka na tu policistku, co viděl v tátově kanceláři. Znal jí, ale nemohl si vybavit její jméno. Zato její tvář měl před očima pokaždé, když zavřel oči a snažil se nemyslet na nebezpečí hrozící jeho blízkým. Vzdal snahu usnout přirozenou cestou a uchýlil se k tomu, co praktikoval na vysoké, když nemohl usnout ze stresu z nějaké zkoušky nebo díky randálu na koleji, vzal si prášek na spaní. Prášek zabral do půl hodiny a Stiles konečně usnul.