The Pack

Jen klid

Lexie utíkala skrz hluboký les. Na nebi už slabě zářil měsíc v úplňku a ona věděla, že se odsud musí co nejdříve dostat. Utíkala, jak nejrychleji to šlo, ale s plným a těžkým batohem jako závaží jí to šlo daleko hůř než obvykle. Už nemohla dál a tak se schovala za tlustý kmen stromu a snažila se popadnout dech. Neměla to dělat, varovali jí. Ale ona prostě nemohla jinak a právě teď měla v patách pár naštvaných vlkodlaků, kterým se tak zoufale snažila utéct. Musela to doručit, jinak by jejich plán nevyšel. Jenže teď uvažovala, jestli to byl opravdu dobrý nápad vyrazit sem sama. Uslyšela zavrčení a funění. Ohlédla se tím směrem a spatřila dva páry ocelově modrých očí. Její tep se zrychlil na maximum, když se čtvery modré oči rozběhly k ní...

„Lexie! Lexie!" Třásl s ní Stiles a snažil se jí vzbudit. Lexie se probrala s trhnutím těla a hlubokým nádechem.

„Co...se děje?" Vysoukala ze sebe a v hrudi cítila její silně bijící srdce.

„Usnula si a asi si mě zlý sen." Řekl jí Stiles s obavami v očích. „Jsi v pořádku?" Zeptal se jí, když viděl její vyděšený obličej.

„Jo, jsem." Řekla a stále dýchala zrychleně a zhluboka. „A co Lydia?" Zeptala se, když konečně byla schopná opět vnímat realitu. „Už něco víte?"

„Jo šerif asi před půl hodinou volal, že už jí našli a toho grázla si odvezli na stanici." Odpověděl jí Scott, který stále slyšel, že má dívka zrychlený tep.

„Proč jste mě hned nevzbudili?" Vyčetla jim.

„Byla si unavená, sotva sis sedla na gauč a usnula si. Tak jsme tě nechtěli budit." Pokrčí rameny Stiles.

„A nepojedeme teda za Lydií?" Navrhne Lexie.

„Teď už ne, už je moc pozdě a stejně bude muset ještě podat výpověď do policejního hlášení. Ale hned zítra jí pojedeme navštívit. Platí?" Usměje se na ní Stiles.

„Platí." Souhlasí Lexie.

„Tak já už taky půjdu." Řekne Scott a mrkne na Stilese.

„Vyprovodím tě." Vyskočí Stiles na nohy a oba vyjdou před dům. „Co je?"

„Stilesi dohlídni na ní. To jak rychle jí bušilo srdce i po probuzení je divný. Muselo se jí zdát o něčem, co jí šíleně vyděsilo."

„Jo všiml jsem si toho jejího pohledu. Taky se mi to nelíbí." Povzdechne si Stiles.

„Fajn, tak se měj. Uvidíme se zítra." Rozloučí se Scott a nasedne na svou motorku.

Stiles se vrátí zpět do obýváku a vidí Lexie, jak se třese. Přisedne si k ní a pohladí jí po zádech. „Nechceš mi povědět, co to bylo za zlý sen?" Zeptá se jí jemně.

„Ani ne, nechci na něj vzpomínat." Zavrtí hlavou.

„Zdají se ti často zlé sny?"

„Jak kdy, ale už dlouho se mi žádný nezdál."

„Taky jsem míval špatné sny. Hodně špatné sny." Řekne Stiles a při té vzpomínce se celý oklepe.

„Vážně? A teď už se ti nezdají?"

„Ne, teď už ne." Pousměje se.

„A jak ses jich zbavil?"

„No...musel jsem si nechat pomoc od kamarádů. Nešlo to lehce, ale nakonec jsem se toho, co ty zlé sny způsobovalo, zbavil."

„Aha." Řekne zklamaně Lexie.

„Copak?"

„Já se těch snů asi zbavit nedokážu."