The walking dead: Road Full Of Dangerous

Vítejte ve Varech

* Černota a dlouhé pískání. Ležel jsem na zemi a snažil jsem se přerušit pískot v uších.
Někdo mi tlačil do hrudi a já při každém dotyku poskočil.
Slyšel jsem jak mi srdce bije v pomalých intervalech a mozek kdyby srdce opakovalo.
Málem mi vyletěl z hlavy.

Trvalo to jako spánek. Jen pár mikrosekund.
Oči se mi rozevřeli a vymrštil jsem se do sedu. Lapal jsem po dechu a nahmatával si něco na krku.
Bolelo mě v něm a i pořádně pálilo, jelikož se mi žaludeční tekutiny dostali až ven.
Poblil jsem vše kolem sebe.

Podival jsem se na ostatní, který očividně žili a snažili se mě zachránit.
V tu chvíli jsem si uvědomil jaký jsem slaboch a pokrytec.
Petr: Vítej tu znovu mezi námi.
Petr se snažil asi ze všech nejvíc.
Očividně.
Naštval se a odešel ke stanům.
Petr: Kreténe!!

Marie klečela hned vedle mě. Hleděla na mojí zkrvavenou hruď.
Několik lidí bylo ještě u mě.
Seděl jsem tam, jak největší debil, který neví co říct.
Mates: My vám půjdem pomoct zabalit.
,, Co se děje? Stalo se něco?"
Marie: Justýnko už můžeš jít za tátou.
,, Je Hana v pořádku.? "
Nela: Jo, jenom jí hodně blbě.

Oh, díky bohu. Tohle jsem potřeboval slyšet. Díky, díky, díky!! Oči se mi zaplavili slzami. Teď vím že musím žít pro Hanu a mé přátelé. Tohle mi dávalo sílu na boj proti těm sračkám okolo. Justýnku jsem přitáhl k sobě a začal jí vysvětlovat proč se tohle všechno stalo. Podle mě jí omluva nebude stačit. Tímhle si už prošla a nidko by se tím nechtěl projít dvakrát. Tohle jsem hodně pokazil a nevím jak to mám napravit.

Z tábora nezbylo nic. Přišel jsem tam jako poslední. Malá byla v mé náruči a Mates s Veronikou mi předali moje věci. Přehodil jsem si je přes záda a následoval jsem Petra s ostatními.
Nevěděl jsem kam jdeme a co se bude dít, ale vím jedno, nebude to tak špatná věc.

Bylo pěkné šero a na krok před nás nešlo vůbec vidět. Cirkusový stan nebyl ničím osvětlený ani ničím výrazný.
Spoléhali jsme na Karlův orientační smysl protože on jediný tu žije dýl než měsíc. Po krátké cestě nás konečně uvítal obří stan. Před otvorem stáli dva muži a s falešným úsměvem na tváři nás pozvali dál.

Týnu jsem měl pořád v náruči.
Bylo tam hafo lidí, kteří se nedočkavě cpali k zápisu u Anny. Mates mi řekl že nás Anna zapsala jako první, ale není jistý že nás vezmou všechny najednou. Doufám v to že Hanu vemou jako samozřejmost a né jako přítěž.

Anna na nás mávla. Petr se za ní hned rozeběhl. Byl jak pes, který vidí pamlsek. Radostně přišel za ní a něco jí začal šeptat do ucha. Moc tam nevidím. Sakra! Doufám že přinese dobré zprávy.

V uvnitř nebylo nic slyšet. Malý žárovky se skoro dotýkaly našich hlav a světla moc nevydávaly. Tohle mi nepřipadalo na Apokalypsu, ale na výprodej nějakého obchoďáku.
Šílení lidé přes sebe až lezli.
Podle mě to přehání.

Po nehorázném čekáním na starých lavičkách se konečně vyplatilo. Společnost se konečně uklidnila, jelikož Robertovo lidé otevřeli hlavní vchod a v něm se objevila sebejistá postava.

Vykračoval si s nožem v ruce přímo ke stolu Anny. Nevěděl jsem co je to zač a s pozoren jsem koukal, jak sebejistě pozoruje každého z nás.

Očekával jsem něco velkého, něco co se zapíše do dějin, ale možná jsem se zmýlil.
Teď to moc rychle neprobíhalo.
Robert četl jména, která patří na listinu cti, jelikož se dostali do nové společnosti.
Naší skupině se ulevilo, když řekl všechny naše jména. Malé Týně jsem řekl že mámu někam odvezli protože její jméno nebylo na papíře.