The walking dead: Road Full Of Dangerous

Odstřelovač

* Zadek auta se rozletěl. Moje malá dceruška mi seděla na klíně a nervózně mi klepala patou o mé stehno.
Robert nám oznámil, aby se každý dostal rychle ven z auta a ihned se seřadil u velké brány.

Týnu jsem měl pořád v náruči.
Pevně se mě chytla, když jsem vyskočil z přívěsu.
Stará a nově uklizená selnice, trošku mi zabolely nohy a stará rána z postřelení se ozvala. Takovou silnici jsem dlouho neviděl. Tak pevná a čistá.

Vítr se opět zvedl a šumění lesů se dostávalo až k nám. Kolem padesáti lidí tu stálo, všeho věku.
Naše skupina se sestoupila kousek od ostatních. Mates s Veronikou jsou očividně nervózní. Pořád jsem z té konverzace vytočený, ale to co ten chlápek dělá. To co o něm řekl Matěj.
Nevím ale já mu věřím. Ten Robert mi nepřijde jako dobrý chlap.

Asi deset minut se nic nedělo. Vysoké hradby po každé straně brány se vnímaly tak bezpečně a třešničkou na hradbě byli Robertovi chlapi, který to vše hlídali s automatickými puškami.

Lidé si vyměňovali napjaté pohledy.
Každičký z nich nebyl psychicky v pořádku.
Takovouto událost nikdo nečekal, že by nějaký chlápek zařídil lepší život pro takové množství lidí.

Petr: Kam šel?
Tom: Nemám páru
Nela: Mluví támhle s tím na hóře.

Robert něco očividně chlapovi nakázal a pak ihned přišel k nám.

Robert: Tak vás tu prvně zdravím před bránou naší malé obce.
Jsem nesmírně rád že tu mohu právě vám představit tuhle skvělou novou budoucnost.

Chlap: Pane! U prvního auta je mrtví.!

Robert: Střel ho! Na co čekáš?!

Hlídač se pořádně připravil a pak třikrát vystřelil. Ani jednou ho netrefil. Robert z toho nebyl vůbec nadšený, ale jeho trapnou chvíli přerušila Nela které se tomu trapákovi škodolibě smála.

Robert: Slečno vy v tom culíku a hnědé bundě.

Nela: Co se děje?

Robert: Ten chlap na té hradbě vám přijde k smíchu?

Nela: Střílí jak mimino. To nemáte někoho lepšího?

Robert k ní přišel blíž. Nevěděl jsem co má v plánu. Jelikož Nela ho asi pěkně vytočila.

Robert: A vy slečno to umíte líp?

Obličej měl přímo u jejího. Usmíval se jako kdyby viděl malé štěňátko a přitom měl ruce v bok.

Nela: Jasně že bych to umělá líp.

,, Nelo možná to není nejlepší nápad"

Robert: Same hoď mi tu pušku!

Kluk kolem dvaceti s typickou jižní postavou se na Roberta úšklebil a pušku mu ze čtyř metrů hodil.

Nela si nervózně kousala ukazováček a přešlapovala jednou nohou sem a tam.
Já sám tomu nerozumím. Ona se tváří drsně, ale v uvnitř jí něco pořád užírá.

Robert: Tady jí máte slečno.

Přejel jsem očima pušku a hned potom Nelu. Vypadala ještě hůř než jí teprv nesl.

Marie: Nelo buď v klidu.

Mrtví se každou vteřinou blížil.
Stará důchodkyně se nesla šouravím krokem kolem aut. Neměla kousek tváře a z břicha jí trčel šíp.

Nela se nadechla, oko si přiložila k optice a nejistě zmáčkla spoušť.
Mrtvé stařeně explodovala hlava.
Kousky mozku a rudé žluče se rozletěly po autech a hned po té se důchodkyně snesla k zemi.