The walking dead: Road Full Of Dangerous

Autobus

Pohled Nely

Tekla mi z nosu nudle a zima mi málem přinesla zápal plic.
Ležím s Vaškem na ošetřovně s vážným nachlazením.

,,Vašku, Danovi a Haně umřela dcera"
Hlavu jsem těžce otočila na jeho stranu postele.

Venca: Co se stalo?

,, Byla to nehoda.. Já, já vážně nechtěla, je mi to strašně líto. '

Venca: Lásko, co se stalo.

,, Robert mi dal rozkaz odstřelit každého mrtvého i živého před hradbou. Neviděla jsem jí, nepoznala a prostě přehlédla. "

Venca: Ty si jí zabila!?

,, Byla to nehoda Vašku! "

Venca: Nedá se to vrátit, tak se s tím musíš vyrovnat. Objal bych tě, ale nemůžu.

,, Nemůžeme se tam vrátit! "

Pohled Tomáše

Našli jsme na konci města starý opevněný autobus. Měl asi sloužit jako provizorní obydlí pro několik přeživší, ale živí už to neobývaly.
Několik mrtváků se šouralo v chodbičce mezi sedačkami.

Vytáhl jsem svou nově naostřenou katanu a několika pohyby jsem mrtvé zabil.

Pískl jsem na zbytek skupiny a v myšlenkách jsem se pořád topil, co když to nezvládli?

,,Nechci být jako předtím.. " Řekl jsem si to pro sebe, když jsem vyšel z autobusu.

Karel už zkoušel funkčnost a můj přítel hlídal okolí silnice.
Podíval se na mě a nechápavě mávl rukou, protože on moje chování nechápal.
Věděl že jsem byl hajzl, ale teď jsem jiný až moc. Nikdo mi nechce dát čas na prozkoumání okolí.

,, Počkáte na mě? " Podíval jsem se na Karla, který už připravoval vůz k odjezdu.

Karel: Dávám ti 15minut, nemůže se zdržet dlouho.

,, Kouknu se jen tady na kraj lesa. "

Karel jen zakroutil hlavou a začal se hned zase věnovat své práci.

Po chvilce jsem kráčel studeným a mrtvým lesem.
Svojí pistol jsem měl vždy připravenou v ruce, protože Robertovi muži můžou být všude.
Nejsme ještě tak moc daleko od Karlových varů.

Jehličnany byly všude kolem mě a cesta lesem byla čím dál víc náročnější. Neudělám ani jeden krok, aniž bych musel trhat před sebou několik větviček. Podívám se na slunce a to pořád svítilo na té stejné straně, co jsem vstoupil do lesa. Prošel jsem ještě pár metrů toho hustého lesního porostu, než jsem se rozhodl vrátit zpět na silnici.

Plížit se v takovémto zimním období dávalo obrovské plus, protože mrtváci byly pomalý a skoro bez zájmu po mase.
Když jsem stál na zasněžené a zmrzlé silnici, tak pole které bylo hned vedle, nebylo vůbec daleko od města.

,, To jsme teda od města moc neušli. "

Podíval jsem se na jeden konec silnice a tam stál v dálce náš autobus, na tom druhým konci stál obrněný vůz. 

,, To je auto z města! Musím varovat ostaní! "

Otočil jsem se zpět na stranu kde stál náš autobus. Rychlým krokem jsem postupoval k mojim lidem. Sníh se mi lepil na boty a v cestě mi stálo několik aut. Neohlížel jsem se za sebe, protože čas utíkal a Robertovi muži můžou být nedaleko.

Nepozornost byla vždy moje slabost. Nevšiml jsem si, že několik chlapů už míří na moji hlavu. Pár výstřelů mě přimělo se schovat za jednou z aut.
Koukal jsem ochable před sebe a hlavu si naivně kryl dlaněmi.