Spoustu z vás, kteří si přečtou tuhle kapitolku napadne: "Vždyť bez něj to nemá smysl..." Ale chtěla bych vás upozornit... že ne vše je takové, jaké se může zdát :)
Trailer by PennyElle ♥
-Themii
„Hvězda dívčích srdcí zemřela."
„Popová hvězda nás opustila."
„Po třech letech slávy umírá."
„Autonehoda ukončila život hvězdy."
„Sláva skončila autonehodou."
Byl všude, jeho fotky zdobily titulní stranu každých novin. Autoři článku si dávali záležet, aby své lži vybarvili co možná nejlépe.
„...jeho záletnický život ukončila až autonehoda..."
„...bohémský život popové hvězdy pohasl 24. října..."
„...Harry Styles, známí spíše jako ukojitel ženských tužeb..."
Lži, lži, lži... Nic jiného to není. Jediné v čem mají pravdu, je kostra toho všeho. Smrt Harryho Stylese. Jsou to tři dny, co jeho řidič najel do svodidel a zabil jak sebe tak i Harryho. Možná udělal dobře, že zabil i sebe. Fanynky by ho nenechali dlouho žít. Samozřejmě tohle byla hodně blbá myšlenka. Milovala jsem ho. Harry Styles byl můj život. Přála jsem si mít s ním velkou rodinu plnou dětí každé z nich pojmenovat jako jednoho z kluků. Byla jsem tak šílená fanynka, že by mi nevadilo, kdyby to byly holky. Ano... byla. Začala jsem je nenávidět. Ne, protože podle některých to byly namachrovaný buzny ani protože „One Direction infection" nakazila snad polovinu holek od 11 do 20 let po celém světě. Ne. Nenáviděla jsem je kvůli lásce, kterou k nim všechny jejich fanynky chovali.
„Dvanáct dívek spáchalo společenskou sebevraždu."
„Patnáctiletá dívka si sáhla na život."
„Nalezena těla pohřešovaných dvojčat."
„Na ruku si napsala ‚BYL JSI MŮJ ŽIVOT' a skočila pod vlak."
Všechny tyhle články se týkaly pomatených fanynek, které pro ně byly schopné i... i zemřít. Patřila jsem mezi ně, taky jsem byla poblázněná fanynka. Skočilo to. Před dvěma dny. Moje nejlepší kamarádka ho následovala do nebe. Ona byla ta, co skočila pod vlak se vzkazem na ruce. Ona byla ta, která se postavila do řady zemřelých Directionerek. Ten den se mi otevřely oči. Pochopila jsem to šílenství. Byla to pouze platonická láska. Žádná z nás Directionerek by se nikdy nestala manželkou jednoho ze svých vyvolených princů. Jenže pokuste se jim to vysvětlit, když stojí na kolejišti a čekají na konečnou ránu. Ano, byla jsem u toho. Měla jsem to udělat s ní ale byla jsem na to moc velkej srab. Stáli jsme tam a zpívali si písničku Story of my life. Byla naše nejoblíbenější. Přemýšlela jsem nad nimi nad vším, co udělali jak pro nás, tak i pro ostatní. Pak jsem se probudila ze snu. Vlak se objevil v zatáčce a já se v tu chvíli rozhodla. „Nesmíme to udělat!" Slezla jsem z kolejiště a táhla jí za sebou. Jenže ona se nenechala. „Bez něho nejsou nic!" To byla její poslední slova, než se mi vysmekla a hrdě na brzdící vlak pohlédla. Pak už jenom rána. Všechno to skončilo. Všechno... Nevím, jestli si v poslední milisekundě uvědomila, co chce vlastně udělat, ale udělala to. Zabila se pro člena One Direction. Pro někoho, kdo by si jí nikdy nevšiml a ani na ní dobrovolně nepromluvil. Nechala svojí matku samotnou a sobecky se vydala na poslední cestu. Vyčítala jsem jí to? Ano vyčítala. Její matka na tom nebyla dobře. Žila jen pro svou dceru. Uklízela na dvou různých místech a neustále si brala přesčasy, aby je uživila a aby jí dodala iluzi dokonalého domova. Její manžel se na ní sprostě vykašlal a prarodiče mojí kamarádky už taky nežili.
Stála jsem před stánkem s novinami a prohlížela si nadpisy článků. Déšť londýnského podzimu mě neúprosně bičoval a vítr jako jeho komplic se mi snažil shodit kapuci. Stála jsem nehnutě a pohledem propalovala onen nadpis článku informující čtenáře o smrti Kate – mojí kamarádky. Vzpomínala jsem na všechno, co jsme spolu prožili. Na všechno o čem jsme snili. Bylo to jako včera, když jsme si u mě lakovali nehty a Kate omylem převrhla lahvičku s lakem a její obsah se vylil na můj nový sněhově bílý, chlupatý koberec. Moje mamka z toho nebyla vůbec nadšená. Nebo když jsem k ní domů přitáhla žehličku na vlasy a nahřátou si jí odložila na postel. Zasmrdělo to a my utíkali do kuchyně pro vodu. Propálila jsem jí povlečení. Vítr mi z hlavy sundal kapuci a mé jako hřebíky rovné, kaštanové vlasy mi začali poletovat kolem hlavy. Déšť smýval moje slzy, které patřily jenom Kate. Nikomu jinému. Otočila jsem se ke stánku s novinami zády a přeběhla rušnou ulici. Mířila jsem domů. Bydleli jsme v malém dvoupatrovém domku kousek od centra Londýna. Byla jsem jedináček, mamka byla nákupčí v jedné Londýnské firmě a táta jezdil kamionem. Byla jsem často sama doma, jelikož mamka jezdila na obchodní cesty do Ameriky a Francie a otec byl taky často v zahraničí. Po incidentu s vlakem si ale mamka vzala dovolenou a teď se mnou byla tři dny doma (normálně totiž pracovala i o víkendu). Prošla jsem podchodem pod další z rušných ulic a zamířila si to z centra ven. Vlasy mi pomalu těžkly pod kapkami deště a už mi nelétaly kolem hlavy tak jako předtím, takže jsem alespoň viděla na cestu. Otevřela jsem branku od našeho pozemku a vydala se po úzké vydlážděné cestě ke vchodovým dveřím. Jen, co jsem za sebou zavřela dveře, vyběhla mamka z kuchyně a objala mě. „Jsem ráda, že jsi doma Alie." Zašeptala mi do vlasů. „To já taky." Ušklíbla jsem se a jemně jí od sebe odstrčila. „Ani nevíš, jak se o tebe bojím." Usmála se na mě a já protočila oči. „Nemusíš mi to opakovat každý den, neudělala jsem to a ani to nikdy neudělám." Uklidnila jsem jí a konečně si sundala bundu. „Upekla jsem koláč, pak si můžeš přijít pro kousek." Usmála se na mě. Přesně proto jsem se nemohla zabít. Komu by pak pekla? O koho by se starala? Byla jsem její štěstí a nehodlala jsem jí o něj připravit. To bych jí nikdy nemohla udělat. „Pak si kousek ukrojím." Přikývla jsem a vydala se po schodech nahoru do mého pokoje. Byl menší, ale byl jenom můj a mně to stačilo. Zdi měli světle modrou barvu a po celé jejich délce byly viditelné odloupnuté kusy omítky. Tam bývávaly kusy izolepy, které držely tu hromadu plakátů, jež v tuhle chvíli plnily popelnici před domem. Za celé ty tři roky jejich shromažďování jsem úplně zapomněla, jako barvu můj pokoj ve skutečnosti má. Padla jsem na postel a zavřela oči. Kdyby tu byla Kate, hned bychom něco podnikly. Její smrt my sebrala úplně všechnu chuť do života. Někdo zaklepal a následně se dveře otevřely. „Můžu?" Zeptala se mamka, když strčila hlavu do dveří. Vyhoupla jsem se do sedu a přikývla. Mamka vešla dovnitř a rozhlédla se po zdech. „Takže jsi to vážně udělala." Zamumlala a já znovu přikývla. „Už tu neměli co dělat." Mamka si sedla vedle mě na postel a povzbudivě se usmála. „Jak bylo dneska v práci?" Ptala se na mé místo servírky v jedné restauraci. Pracovala jsem tam dva týdny a docela mě to bavilo, sice jsem pracovala i o víkendech ale ani to mi nevadilo. „Dneska tam byla nějaká ženská, co měla pořád se vším problém. Nevyleštěný skleničky, polévka moc studená, krvavý steak byl málo krvavý." Napodobila jsem otravné vystupování oné dámičky, co si o sobě myslela víc, než měla. „Tak hlavně si od ní nenech zkazit den." Mamka se pousmála a já jí napodobila. „Dáš si ten koláč?" Zeptala se mě a já přikývla. Společně jsme vstaly a zamířili dolů do kuchyně. „Kdy se vrátí táta?" Zeptala jsem se jí a ukousla kousek borůvkového koláče. „Myslím, že na konci příštího měsíce." Oznámila mi a pustila se do umývání nádobí. „Zítra už jdeš do práce co?" Nadhodila jsem a znovu si kousla do koláče. „To jdu, ale vůbec se mi tam nechce. Nemůžu tě tu nechat samotnou." „Ale vždyť se večer zase vrátíš ne? Zase neblázni mami. Neuvidíme se jenom ráno, až půjdu do práce a pak dvě hodiny po tom, co v práci skončím." „To jo ale i přesto se mi tam vůbec nechce." Mávla jsem rukou a strčila jí do dřezu plného horké vody talířek od koláče. „Nejsem malá." Usmála jsem se na ní a zase zamířila do pokoje. Měla jsem v plánu se pořádně vyspat, takže jsem se chvíli dívala na filmy a rovnou po večeři šla spát.
Tak, tohle je první kapitola mého příběhu. Doufám, že se líbila :)
Názor potěší :)
