Tak, po dlouhé době zase přidávám kapitolku. Omlouvám se za to čekání ale nebyl čas :( Každopádně, v této kapitole vyjde najevo něco, co se ukáže jako problém. Jenže problém pro koho? Doporučuju vám číst a zjistit to :) Snad se bude kapitolka líbit :)
-Themii
Ne, tohle nebylo jedno z těch dobrých probuzení... No i když, jak se to vezme. Komu by se nesnilo probudit se v náruči Louise Tomlinsona? Ale ta kocovina kouzlo tohoto okamžiku trošku rušila. Přetáhla jsem si přikrývku přes hlavu a pokusila se zase usnout. Neúspěšně. Po pár minutách jsem to vzdala a opatrně, abych neprobudila Louise, jsem se snažila dostat z jeho objetí. Jenže se mi zamotala hlava, nohy se mi zapletly do přikrývky a já sletěla z postele na zem. Pokud Louise neprobudila rána, tak moje úpění určitě ano. Vyhrabala jsem se na nohy a radši se přidržela nočního stolku, abych svůj pád neopakovala. "Děje se něco?" Zeptal se Louis rozespale. "Ne... jen mě bolí hlava." Pokusila jsem se o přívětivý úsměv, který musel ve výsledku určitě vypadat jako škleb opice a následně jsem váhavým krokem zamířila ke dveřím. Sejít schody se ukázalo jako výzva, kterou se mi nakonec s vypětím všech sil podařilo zdolat. Zamířila jsem do obýváku. "Ahooooj" Pozdravila mě Nicol nadšeně. "Neee prosím ne!" Chytla jsem se za spánky. "Promiň! Zapomněla jsem." Rukou si zakryla ústa a vstala z gauče, na kterém dosud seděla. Narážela na to, že já, Harry a Zayn jsme to včera trochu přehnali. Nechápala jsem, jak mě k tomu mohli přinutit, nejspíš mě donutili hrát nějakou pošahanou chlastací hru. Vážně už jsem si to nepamatovala. "Dáš si něco k jídlu?" Zašeptala poté, co vypnula televizi a obývákem se rozneslo vítané ticho. "Mám chuť na palačinky." Nicol se usmála. "Jdu na to." Na to zmizela v kuchyni. "Je Loui vzhůru?" Ozval se z kuchyně Nicolin hlas. Následovala jsem ho. "Když jsem odcházela, byl. Kde jsou všichni?" Opřela jsem se o kuchyňskou linku a pozorovala, jak míchá těsto na palačinky. "Jsou u Paula. Řeší, co bude dál." Hlava mě pořád bolela a cítila jsem se trochu divně, ale snažila jsem se to nějak překousnout. Snad to odezní, co možná nejdřív. "Už? Vždyť je teprve... půl jedenáctý?!" Zděsila jsem se, když jsem pohlédla na nástěnné hodiny. "No, jo. Spala jsi dlouho. A to ještě nevíš, že dneska je středa." "Počkej cože?!" Zděsila jsem se. Přece jsem neprospala dva dny!! "Ne, dělám si srandu." Ubezpečila mě. Vrhla jsem po ní naštvaný pohled. "Ale tvůj výraz stál za to." Zasmála se. Ušklíbla jsem se a hodila po ní utěrku, kterou jsem měla zrovna po ruce. Chytla jí a taky jí po mě hodila.
Palačinky byly s nutelou a šlehačkou opravdu výborné. Nicol vůbec nebyla špatný kuchař. Asi v jedenáct jsem nandala tři palačinky pro Louise a odnesla mu je nahoru. Chvíli si sice stěžoval, že jsme ho tu celou tu půl hodinu nechali hladovět, pak ale roztál a stejně jako předtím se nechal nakrmit. Ani jeden z nás se ani slůvkem nezmínil o včerejší události. Já na to nebyla vůbec pyšná a Louis? Ten to nejspíš bral jako uzavřenou věc. Kdo ví? Usmála jsem se, když si Louis z koutku úst prstem setřel šlehačku a následně ho olízl. "Co je?" Zahuhlal s plnou pusou a pobaveným úsměvem. Rychle jsem zakroutila hlavou a na vidličku mu nabodla další kousek palačinky. Najednou se prudce rozrazily dveře. "Tak co bando?! Co podnikneme?!" Nicol nakráčela do místnosti a s natěšeným výrazem si nás začala prohlížet. "Myslím, že skákání přes švihadlo a podobný ptákoviny můžeš okamžitě škrtnout." Ušklíbl se Louis a odkryl peřinu, aby Nicol uviděla sádru. Nicol se taky ušklíbla. "Neděj ze mě blbku, vím, že nemůžeš chodit!" Ohradila se dotčeně. Louis se rozesmál. "Další návrhy?" Zeptala jsem se Nicol. "Zkoukneme pár filmů?" Navrhla po chvíli a já s Louisem jsme po sobě střelili pohledy. "Může být." Přikývl nakonec Louis.
Nicol přitáhla několik filmů, zkoukli jsme jeden z nich a jelikož byl čas na oběd, objednali jsme si pizzu. Po obědě náš filmový maraton pokračoval hororem. Ještě, že jsem seděla uprostřed a mohla strachy drtit jak ruku Nicol, tak ruku Louise. Při jedné lekací scéně jsem dokonce začala neskučně ječet, schovala jsem se pod peřinu a pod ní se pevně chytla Louise kolem pasu. Jak já nenávidím horory!! Chtěli mě donutit, ať ten film dokoukám, ale já to razantně odmítla. Nakonec si mě Louis vtáhl do náruče a při každé hnusné scéně mi kryl oči, abych se tolik nestresovala. Komické? Jak pro koho! Nechápala jsem, jak to že při každý podobný scéně sebou Louis jenom nepatrně škubnul a nakonec se rozesmál. Já v tu chvíli umírala strachy! Když tohle peklo konečně skončilo, Nicolin další film byla naštěstí komedie. U toho jsem se pro změnu řezala nejvíc smíchy já.
Když skončil, Louis se ujal ovladače a začal projíždět kanály a hledat něco záživného. Skončili jsme na kanálu pro mrňata. Mně osobně to vůbec nevadilo a Louis se taky tvářil spokojeně. Nicol se ale začala pomalu sunout pod přikrývku, kterou jsme byli všichni přikrytí (Toho jsem si všimla, když už jí koukala jenom hlava). "Co blbneš?" Zasmála jsem se. Střelila po mě pohledem a okamžitě zase vystřelila do sedu. "Já? No... nic." Nervózně se usmála. "Jdu pro zmrzlinu." Dodala rychle a utekla pryč. Nechápavě jsem se otočila na Louise. "No chápeš to?" Zakroutil nad mojí otázkou hlavou. Nicol za chvilku přitáhla balení zmrzliny a tři lžíce. "Dejte si, já ještě musím… něco udělat." Ukázala palcem za sebe a zase utekla. "Dej si, jdu za ní." Řekla jsem a zamířila za Nicol. "Nicol?" Zavolala jsem na ni, mířila chodbou ke schodům. Nevnímala mě. "Hej?! Nicol?!" Zkusila jsem to znova. Prudce se otočila a věnovala mi nervózní a trochu vyděšený pohled. "Co se děje?" Zeptala jsem se jí. "Nic se neděje." Ubezpečila mě rychle, až jsem překvapeně zamrkala. "Ne, určitě se něco děje." "Eh... ne, určitě se nic neděje." Protočila jsem nad její odpovědí oči. "Hele, jsme kámošky ne? A kámošky si nic netají. Co se děje?" Jemně jsem jí chytla za ruku. "Prosím, hlavně mě hned nezavrhni ano?" Poprosila mě. Trochu jsem nechápala, co tím myslela, ale přikývla jsem. Oddechla si a nasadila zoufalý výraz. "Mám příšernej problém! Nemám nejmenší tušení, jak se to sakra stalo...prostě nevím....!!" "A co?" "Hroznej problém!" "A chceš mi ho prozradit?" Zeptala jsem se jí nejistě. "Ano... ne... já nevím!" Pustila mojí ruku a zatnula ruce v pěst. "Nikomu to neřeknu, neboj." Ubezpečovala jsem jí. "Fajn... měla jsem podezření, ale teď už je to definitivní! Ráno mi volal doktor..." "Jsi nemocná?" Zkusila jsem, ale Nicol rázně zakroutila hlavou. "Nerozumím tomu!" "Ale proboha čemu?!" "Jsem těhotná!!!" Vykřikla nahlas. Vykulila jsem oči a pootevřela pusu překvapením. Dokonale mě vykolejila! "Jak to myslíš?" Uznávám, to nebyla úplně inteligentní otázka ale byla to jediná reakce, na kterou jsem se zmohla. "Jak to myslím? Roste ve mně dítě! Liamovo dítě! Liamovo, mnou nechtěné dítě!" "Eh... aha... A on to ví?" "Blázníš?!" Obvinila mě. "Poslal by mě do... pryč." Smutně svěsila rameny a pohled upřela na podlahu. "Tak s tímhle absolutně nesouhlasím! Liam bude nadšený!" "Nebude… známe se děsně krátkou dobu a já mu přitáhnu dítě." "Ale prosimtě! To mu bude úplně jedno! Liam má děti rád ne?" "To sice jo, ale kdoví, jak dlouho nám to vydrží... Co když to skončí? Co já s prckem?" "Neboj, Liam se o vás postará." "Já mám strach..." Fňukla nakonec. Objala jsem jí jednou rukou kolem ramen a společně jsme zamířili za Louisem do pokoje. "Hlavně nepřemýšlej o nejhorších scénářích ano?" Nicol přikývla a posadila se na Louisovu postel. "To... to jako fakt?" Zeptal se šokovaně. "Ty jsi to slyšel?!" Střelila jsem po něm pohledem. Otráveně protočil oči. "Vás museli slyšet i v Dublinu." Ušklíbl se. "Je to tak." Připustila Nicol sklíčeně. Natáhla jsem se k Louisovi a sebrala mu balení zmrzliny i s jeho lžící. "Tu máš, na nervy." Nicol si ode mě zmrzlinu přebrala a hned se do ní pustila, já se mezitím věnovala Louisovi. "Dneska jí volal doktor." "Ach ták. Jak dlouho je v tom?" Zajímal se. Nad jeho otázkou jsem ale jen pokrčila rameny. "A kdy to řekne Liamovi?" Nicol v tu chvíli vystřelila na nohy a prudce na Louise ukázala lžící. "Nikdy! Nesmí se to dozvědět!" "Ale to před ním neutajíš." Namítla jsem. "Nedozví se to!" Zavrčela, přičemž těkala pohledem mezi námi dvěma. "Myslíš, že si nevšimne, jak budeš postupně nabývat na objemu?" Zeptal se Louis pochybovačně. "Nikdo z vás mu to neřekne!" Ukázala lžící i na mě, jen jsem přikývla. Neměla jsem nejmenší tušení, jak chce před Liamem to dítě utajit. To mu přece časem dojde a pak se mu určitě nebude líbit, že to před ním takovou dobu skrývala. "Fajn." Pokrčila jsem nakonec rameny. "Nikdo!" Otočila se na Louise a ten taky přikývl. Nicol si oddechla a vrátila se k pojídání zmrzliny.
Myslela jsem, že zakrývat pravdu před kluky bude jednoduché… spletla jsem se. Když se kluci vrátili a obeznámili nás s novinkami, ptal se hned Liam, jak jsme se měli, co jsme dělali apod. Nicol zmínila jednoduše všechno, až na prcka. Jenže já mezitím co mluvila chytala nerva, což se projevilo jako nervózní podupávání jednou nohou. Harry si toho všiml a hned se ptal co se děje. Měla jsem chuť to všechno vyklopit, jelikož lhaní a podvádění mi nikdy nešlo, ale nakonec jsem to zamluvila nějakým nesmyslem, co mě zrovna napadl. Harry se sice zatvářil kapánek nechápavě, ale nakonec to nechal být. Bylo mi jansné, že tohle bude ještě boj!
