Mobil začal ohlašovat příchozí hovor. No to si snad někdo dělá srandu! Převalila jsem se na bok a natáhla ruku po telefonu, který ležel na nočním stolku vedle postele. "Ano?" Zeptala jsem se rozespale a následně zívla. "Alie! Alie! Mám strašnej problém! Vždycky, když se na Liama podívám, mám hroznej pocit, že to ví! Jsem rád, to je jasný ale bože! Jak se to do háje stalo! Tohle se nikdy nemělo stát, je mi přece teprv dvacet tři! A už určitě se to nemělo stát s holkou mýho kámoše! Sakra! Alie pomoz mi! Řekni něco!" "Chce se mi spát..." Zamumlala jsem. "To je jasný, úplně tě chápu, ale zkus teď pochopit ty mě, jsem v hrozný situaci a nemám nejmenší ponětí jak z toho ven a..." "Harry! Harry poslouchej mě!" Přerušila jsem ho a nečekajíc na jeho reakci pokračovala. "Před chvíli jsem se probudila, což znamená, že asi dalších deset, patnáct minut ti s ničím nepomůžu. Děkuji, že to respektuješ. Dobrou." "Ale..." Nic dalšího už jsem neslyšela a prostě hovor típla. Kluci byli dneska zase na nějakým rozhovoru pro jeden z bulvárních časopisů, takže vypadli brzo ráno. Převalila jsem se na záda a zahleděla se do stropu. Docela jsem Harryho litovala. Za nic nemohl a teď se bojí na Liama jenom podívat. Přestože mi malá část mě neustále opakovala, že to nebyl dobrý nápad, v duchu jsem doufala, že Nicol se alespoň rozhodne to Liamovi prozradit. Byl nejvyšší čas. Tyhle a mnoho dalších nesmyslných myšlenek mě v půl osmé ráno vytáhly z postele. Aniž bych probudila spícího Louise vstala jsem a zamířila do koupelny. Rychle jsem provedla ranní hygienu a už jsem kráčela dolů, udělat si něco k jídlu. Ani ne, za půl hodinky dorazila Nicol. "Dobré ráno." Pozdravila jsem jí s úsměvem. Jen mi mávla, že slyšela a zamířila k jídelnímu stolu. Připravila jsem jí snídani (konkrétně obyčejné cereálie s mlékem) a se svými cereáliemi jsem si sedla naproti ní. "Tak co, už ses rozhodla co dál?" Zeptala jsem se jí. "Spím." Upozornila mě a pustila se do jídla. Jen jsem přikývla. Asi kolem desáté jsem skočila za Louise, který byl vzhůru a zrovna hrál nějakou závodní hru na svém laptopu. "Snídaně?" Zeptala jsem se ho. "Díky." Přikývl. Jednoduché. Otočila jsem se a zamířila dolů udělat mu něco k jídlu.
Kluci se vrátili kolem čtvrté hodiny odpolední. Teda, všichni až na Harryho, který podle Niallových slov skočil do jakéhosi baru v Londýně. Ani jsem se nedivila, jestli chtěl zapíjet zoufalství tak do toho. Dali jsme si rychlou večeři a celkem brzo jsme se rozešli do pokojů. Ani jsem si to neuvědomila a už jsem propadla do říše snů. Byl by to docela pohodové zakončení dne, kdyby mě ale krátce po mém usnutí neprobudili hlasy a rány z vedlejšího, Liamova pokoje. Nechtěla jsem na ně řvát, protože bych tak probudila Louise, který to nejspíš nevnímal, takže jsem se otráveně vyhrabala z postele a zamířila do pokoje vedle. Pohled, který se mi naskytl mě donutil se okamžitě a plně probrat. Na první pohled rozzuřený Liam zrovna vrazil pěstí zlitému Harrymu, který následně spadl do Liamovi postele a se skučením se z ní svalil na zem. "Co si o sobě sakra myslíš?! Že mi zbouchneš holku?!" Řval Liam na Harryho, který lezl po čtyřech co nejdál od Liama. "Já, já jsem nechtěl." Bránil se Harry polohlasně. "Vůbec mě nezajímá, jestli si chtěl nebo ne! Do háje Harry čekáš s ní dítě! Dítě, které mělo být moje!" Třemi dlouhými kroky se Liam dostal k Harrymu a vytáhl ho na nohy. Nemohla jsem ho nechat, mlátit Harryho, vždyť on za to nemohl! "Hej!" Rychle jsem přiskočila k Liamovi a chytla ho za ruku, kterou se chystal vrazit Harrymu pěstí. "Co je?!" Zavrčel Liam. Upoutala jsem jeho pozornost, bezva! Teď neříct nějakou hloupost. "Harry za to nemůže!" Bránila jsem Harryho, který spíš než stál, ochable visel na tričku, které pevně svíral Liam. "Jak nemůže?! Nicol s ním čeká dítě?!" Napřáhl se, ale já ho znovu přerušila. "Liame, nesmíš to udělat, vážně za to nemůže!" "Vážně?! V tom případě kdo?! Myslím, že Nicol se to netýká, ta se ukázala spíše jako nástroj na zklidnění jeho tužeb. Ha! Vidíš to! A jsme zase u něj! Podrazáku!" Vmetl mu do tváře. Nezdálo se mi, že by ho Harry nějak extra vnímal a pokud jo, nedělal si z toho v tuhle chvíli moc velkou hlavu. "Liame, prosím! Já ti to vysvětlím jenom ho pusť ano?!" Liam střelil pohledem po mě a potom po Harrym. Nakonec Harryho přece jen pustil. "Fajn, mluv. Ale ať je to krátký!" "Myslím, že by ti to řekla radši sama." Liam se zase otočil k Harrymu, chtěl pokračovat, ale rychle jsem mu skočila do cesty a chránila tak Harryho vlastním tělem. "Dobře! Fajn!" Zvedla jsem na obranu ruce před sebe. "Nicol nečeká dítě s Harrym ale s tebou..." Liam se zarazil a upřel na mě překvapený výraz. "C-Cože?" "To dítě je tvoje Liame." Zopakovala jsem a doufala, že to bude brát vážně a ne, jako nástroj jak ho zbavit chtíče Harryho pořádně zbít. "Moje dítě." Zašeptal a já přikývla. "Ne, tomu nevěřím." Prohlásil nakonec. "Mám... mám jí zavolat?" Ukázala jsem na dveře a Liam přikývl. "Fajn, ale nech Harryho na pokoji jasný?" Liam znovu přikývl. Rychle jsem vylítla ze dveří. Nicol, kde jsi?! Seběhla jsem dolů podívat se do obýváku, nic. Utíkala jsem do kuchyně, taky nic. Zamířila jsem do patra oběhnout koupelny. Naštěstí jsem se konečně setkala s úspěchem, šla totiž zrovna po chodbě. "Nicol! Dělej!" Vyjekla jsem. Věnovala mi nechápavý pohled. Nejspíš právě vylezla ze sprchy (což by vysvětlovalo, proč byla zabalená jen v ručníku). "Co se děje?" "No, trochu se všechno posralo." Ušklíbla jsem se a rychle zamířila zpět do Liamova pokoje. Liam seděl na posteli, předloktí si opíral o stehna a se skloněnou hlavou upíral pohled na podlahu. Harry seděl opřený o Liamovu skříň a... spal? Těžko říct. Ve chvíli, když jsme s Nicol vešli do pokoje, Liam hlavu zvedl. VByl na pohled úplně zmatený. "Je to pravda?" "Co jako?" Ozvala se Nicol též zmateně. "Čekáš moje dítě?" Zeptal se rovnou. Nicol vedle mě se zarazila. "C-co?" "Moje dítě." Zopakoval Liam s nadějí v hlase. Nicol němě přikývla. "Vážně?" Zeptal se. Když Liam vstal a udělal k ní váhavý krok, Nicol bojácně ustoupila dozadu. "Je to pravda?" Zeptal se znova. "Je to pravda." Přikývla jsem. "Tebe jsem se neptal, chci to slyšet od ní." Obořil se na mě Liam. "Jo, čekám tvoje dítě." Pronesla Nicol sklíčeně. Liam k ní přešel a láskyplně jí objal. Bylo zřejmé, že Nicol jeho reakce značně překvapila. "Jak dlouho?" Zeptal se šeptem. "Pár týdnů." "Proč jsi mi to neřekla?" "Protože se vrátil Harry a všechno bylo postavený na hlavu. A do toho dítě... To jsem si nemohla dovolit." "Kdybys mi to řekla dřív, všechno ostatní by mi bylo ukradený. Miluju tě a pro prcka bych udělal cokoliv." Nicol zakroutila hlavou, odtáhla se od něj čímž přerušila objetí. "Bála jsem se." "Už ale nemáš čeho." Usmál se na ní a políbil jí. Dobře u toho už jsem nemusela být. V rychlosti jsem se přesunula k Harrymu, s vypětím všech sil ho zvedla na nohy a pomohla mu do jeho pokoje. "To bychom měli." Konstatovala jsem polohlasem, když jsem Harryho spíše hodila, než položila na postel a přehodila přes něj přikrývku.
