„Hej! Alie?“ Někdo ke mně šeptal a já zoufale doufala, že to není ten, kdo si myslím, že to je a že nebude chtít to, co si myslím, že chce. „Ne…“ Zamumlala jsem. „Nemůžu spát.“ Jo, byl to on a chtěl přesně to, co jsem si myslela, že bude chtít. „Tak se dívej na televizi.“ „No ták! Pusť mě k sobě.“ Zaškemral. „Bože!“ Zaúpěla jsem a trochu se v posteli posunula. Chtěla jsem spát, ale byla jsem si jistá, že Harry by mě spát nenechal. „Díky.“ Zaradoval se a vlezl ke mně pod peřinu. „Jo a…“ Prudce mě objal a začal mě k sobě mačkat. „Díky za kluky.“ Vymanila jsem se z jeho sevření a přestěhovala se na druhý konec postele. „Doufám, že už víš, jak jim to vysvětlíš.“ „No. Myslím, že…“ „Ne! To mělo být, jakože ti to řeknu a ty začneš přemýšlet!“ Poučila jsem ho naštvaně a trhla za peřinu, abych se mohla alespoň částečně přikrýt. Už aby to bylo mezi klukama dobrý a on se mnou nemusel spát v jedné posteli. „Promiň... Tak teda dobrou.“ Šeptl. Po chvilce jsem usnula.
„Harry?“ Šťouchla jsem ho Harryho loktem. „Co…“ „Hej! Vstávej!“ „Ještě pět minut.“ Zažvatlal a přitáhl si mě blíž k tělu. Ano, přesně tak! Ve spánku si mě chytil kolem pasu a teď mě odmítal pustit. „Harry! Sakra musím jít!“ Otočila jsem se k němu čelem a zapřela jsem se mu o ramena, doufala jsem, že mě pustí. „Nechci…“ „Já taky ne ale musím!“ „Nic nemusíš…“ „Jestli mě nepustíš, tak s tebou za klukama nejdu!“ Změnila jsem taktiku. Harry najednou prudce otevřel oči. „Půjdeš!“ „Pusť mě, půjdu.“ Pokrčila jsme rameny. Neváhal ani vteřinu a byla jsem volná. „Díky.“ Poděkovala jsem, rychle sebrala svůj telefon vypnula na něm budík, který měl za pár minut zazvonit a už jsem hnala do koupelny. Zase mě probudila noční můra, bylo to zvláštní. Harry přece žil, tak proč se to pořád opakuje?
„Dneska jdu s tebou do práce.“ Zaslechla jsem Harryho za dveřmi koupelny. Vyplivla jsem pastu na zuby. „Cože?!“ „No, chci abychom to stihli a nechci tě pak nahánět po Londýně a...“ „Nejdeš!“ „Ale ty to nechápeš, já potřebuju jít s tebou, abys mě náhodou nepodrazila.“ „Bože! Ale budeš schovanej v šatně jasný?!“ „Rozkaz!“ Protočila jsem oči a ještě se v rychlosti vysprchovala.
„Ahoj Leone.“ Usmála jsem se na něj, když jsem vešla do restaurace s Harrym v patách. „Máme zavřeno.“ Zamračil se. „Ne Leone, to je kámoš, potřebuje schovat před svojí přítelkyní. Byla to hrozná kráva a když se s ní rozešel, rozhodla se mu udělat ze života peklo.“ Oznámila jsem Leonovi a on se zamračil. „A kam ho jako chceš schovat?“ Nechápal. „Do šatny.“ Pokrčila jsem jednoduše rameny a chytla, opět zahaleného, Harryho za ruku. Protáhla jsem ho mezi stoly a zamířila do šatny. „Tady budeš sedět a ani se nehneš! Opovaž se vlézt do kuchyně!“ Nakázala jsem mu a ze své skříňky vytáhla pracovní uniformu. „Jdu se převlíknout.“ Oznámila jsem mu a zamířila na dámské záchody pro personál. Když jsem se vrátila, Harry seděl pořád na to stejným místě, akorát držel v ruce telefon a nejspíš na něm něco hrál. „Doufám, že ti nemusím připomínat, že je potřeba abychom odsud odešli před třetí hodinou. “ „Jo já vím, jdu to říct Leonovi.“ Strčila jsem své srovnané oblečení do skříňky a zamířila ven.
S Leonem jsem to nakonec dohodla a protože nebyl moc rád, že ho tu nechám samotného, slíbila jsem mu, že to někdy vezmu za něj.
Cely den byl vcelku klidny. Občas jsem se skočila podívat na Harryho a dvakrát mu donesla něco k pití. Okolo jedenácté pak volala mamka a zase se ptala jak mi je, co dělám a podobně. Ve čtvrt na tři, jsme zamířili z restaurace ven. Harry se rozhodl, že pojedeme jeho autem a já neprotestovala. Začalo totiž hustě mrholit.
„Myslíš, že jim bude tvoje omluva stačit?“ Zeptala jsem se Harryho potichu. Pokrčil rameny a zatočil do vilové čtvrti. Půlkou auta vjel na chodník jednoho z obrovských vil a vypnul motor. „Za pět minut je pět.“ Oznámila jsem mu a Harry vypnul motor. „Tak jdeme na to.“ Zhluboka se nadechla a vystoupila z auta. „Děje se něco?“ Zeptala jsem se Harryho, když zůstával seděl a nepřítomný výraz upíral na volant jeho audiny. „Nevím, jak budou reagovat.“ Pokrčil rameny a podíval se na mě zoufalým výrazem. „Nezjistíš to, pokud za nimi nepůjdeme.“ Na to jsem zabouchla dveře auta a zamířila k velké bráně. Harry mě následoval. „Mám ještě klíče.“ Oznámil mi. Věnovala jsem mu povzbudivý úsměv a sledovala, jak odemyká bránu. Po vydlážděné cestě jsme zamířili ke vchodovým dveřím. „Ehm… myslím, že bude lepší, když půjdu první.“ Vzala jsem mu klíče a odemkla. Neprotestoval. „No konečně Louisi! Už jsme se báli, že jsi se zase někde…“ Tohle byl Niall. Zavřela jsem za mnou a Harrym dveře a všimla si blonďáka ve dveřích. „Ahoj, já jsem Alie, včera jsem ti volala.“ Oznámila jsem mu. Přikývl a sjel Harryho nepřátelským pohledem. „Co je zač?“ Kývl hlavou k Harrymu. „Proto jsem tu.“ Jasně, že byl Harry pořád zahalený. „Kde jsi vzala klíče?“ Věnoval mi nepřátelský pohled a já pokrčila rameny. „Chtěla jsem s váma něco vyřešit, vážně tě zajímají klíče?!“ „Tak pojďte dál ať už to máme z krku.“ Vyzval nás Niall. Evidentně mu to úplně nemyslelo. Čekala bych, že mě i Harryho hned vyhodí ale on ne. Počkal, než si sundám bundu. Harry nehnutě stál u dveří se skloněnou hlavou.
