Trochu kratší kapitolka ale snad se líbí :)
-Themii
Ráno jsem procitla chvíli před tím, než ve vedlejším pokoji začal zvonit budík. Když ho člověk nevypnul, jeho hlasitost se zvyšovala a zvyšovala. "Můžeš to vypnout?" Zamumlal Harry, když budík řval pomalu na celý dům. Stále mě držel rukou kolem pasu. "Já bych ráda, ale pořád mě držíš." Připoměla jsem mu. "Hm... tak ho nech zapnutý." Protočila jsem oči. "A vstávat do práce bude jako kdo?" "To nevím ale ty určitě ne." Zavrtěla jsem se. "Harry, musím do práce." Namítla jsem, ale on zakroutil hlavou. "Ne... ale ten budík by si mohla vypnout." Pustil mě, aby si mohl zakrýt uši, čehož jsem využila a rychle vystřelila z postele. "Hej! Počkej!" Vyjekl Harry. Na zastavení jsem ani nepomyslela, v pokoji jsem čapla telefon, otravný budík za běhu vypnula a rychle jsem zamířila ke schodům, seběhla je dolů a utíkala do kuchyně, dál jsem se ale nedostala. "Mám tě!" Harry mě chytil kolem pasu. "Nech mě! Musím do práce!" Protestovala jsem a snažila jsem se z jeho sevření vymámit. "Nene, jdeme spát." Nesouhlasil. Vynesl mě zpátky do patra a zamířil se mnou do ložnice, kde si mě přehodil do náruče a vlezl se mnou do postele. Jak dlouho jsme znali? Dva dny?! Jednal se mnou jako se svojí moc dobrou kamarádkou. "Dobrou." Řekl a pořádně si mě k sobě přitáhl. "Nech mě Harry! Už takhle mám málo času!" Jemu byly ale moje protesty úplně ukradený. Nakonec mě vysvobodilo zvonění telefonu, který jsem nejspíš někde upustila na zem. Poznala jsem vyzvánění a hrklo ve mě. "Harry pusť mě! Tohle musím vzít!" Vzpouzela jsem se. "Je to mamka! Jestli jí to nevezmu, tak se vykašle na práci a vrací se zpátky do Anglie a to jí nemůžu udělat!" Harry mě nakonec neochotně pustil. "Díky." Poděkovala jsem rychle a už jsem utíkala dolů do kuchyně, odkud se vyzvánění ozývalo. "Ano mami?" "Ahoj zlato, promiň, že jsem včera nezavolala, ale ten amík mě pozval na večeři a mlel takový nesmysly, že jsem z toho byla neskutečně vyšťavená. Hned jak jsem se dostala na hotel, usnula jsem. Ta banda vedle mě se naštěstí včera odstěhovala, takže jsem měla díky bohu klid." "To je dobrý mami. Včera jsem šla stejně spát brzo, protože jsem byla unavená z práce." "A jak se máš?" "No...momentálně celkem dobře protože... oh panebože!" Vyjekla jsem ohromeně. Do kuchyně totiž nakráčel Harry jenom v boxerkách, kde bylo to tričko, co měl před chvilkou na sobě jsem nevěděla. "Co se děje?!" Strachovala se mamka. "N-ne nic, jenom... jenom v televizi... to... no..." "Co?" "No... eh...to... venku..." "Zlato já tě nechápu." "M-musím do práce! Ahoj!" Tak tohle bylo pěkně trapné. A ještě se Harry tak blbě uculoval. Položila jsem telefon na kuchyňskou linku a promnula si obličej. "Co se ti stalo?" Zeptal se Harry tónem, jako mají malé dítě, když se na něco ptají. "Tak já nevím... nakráčíš sem jenom v boxerkách, když zrovna vedu neskutečně důležitý hovor s mojí matkou!" Dramatizovala jsem to. Náš hovor byl vlastně úplně o ničem ale on to zkazil! To bylo hlavní! "Tak promiň!" Zasmál se a zvedl ruce na obranu. "Musím jít. Oblíkej se!" Zavelela jsem a nabrala směr koupelna. Harry už naštěstí přestal dělat blbosti a začal dokonce i spolupracovat. Ve tři čtvrtě na osm, jsem vcházela do restaurace.
Dnešek byl překvapivě odpočinkový, skoro celý den jsem seděla v kuchyni, protože Leon to zvládal bez problémů sám. Po obědě, za mnou přišel a propustil mě dřív. Kromě jednoho staršího páru v restauraci totiž nikdo nebyl.
Domů jsem se dostala v půl čtvrté. Měla jsem tedy čas všechno uklidit, než se zase staví Harry. Ano, ráno mi ještě stačil oznámit ať ho čekám. Ustlala jsem postele a preventivně mu znovu připravila gauč. I když mi bylo absolutně jasný, že na ten gauč si ani nesedne. Začala jsem vytahovat ingredience na čínu, kterou jsem dneska chtěl uvařit. Když v tu chvíli někdo zazvonil. Byl to Harry, tím jsem si byla jistá. Otevřela jsem dveře a obdařila ho ne zrovna přívětivým pohledem. "Ahoj." Popravdě, trochu mi vadilo, že se s ním bavím mezitím, co počet jeho fanynek se každým dnem ztenčuje. "Ahoj Alie." Usmál se jakoby nic a vešel do chodby. "Co to děláš?" Zeptal se nechápavě a ukázal na papriku v mé levé ruce. "Vařím čínu." Vysvětlila jsem a zamířila do kuchyně. "Tak to zase hezky všechno ukliď, já čínu nejím." Oznámil mi a papriku si ode mě vzal. "A kdo řekl, že budeš jíst se mnou?" Založila jsem ruce v bok a sjela ho nesouhlasným pohledem. Popuzeně mlaskl a schoval papriku do lednice. "Celý den si den jsem se těšil na něco dobrýho a ty přijdeš s čínou." Ušklíbl se. "Můžu ti uvařit vajíčko." Pokrčila jsem rameny. Jen se zašklebil. "Mám lepší nápad." Oznámil mi a vyhoupl se na kuchyňský pult. "A co je to za nápad?" Zajímala jsem se. "Co si konečně vyrazit ven? Známe se už nějakou dobu a nikde jsme spolu nebyli." Nadzvedla jsem obočí. "Ven?" "Jo, na večeři." Usmál se. "Co ty na to?" "Ne." Zakroutila jsem hlavou. "Proč?" "Prostě ne! Jsi mrtvej vzpomínáš?" Mávl rukou. "To je ale jenom jako." "Jo, tak to zkus vysvětlit lidem, co tě poznaj." "Nikdo mě nepozná." "Je to prostě špatnej nápad."
