Tohle je moje poslední kapitola k tomuhle příběhu. Myslím tím, úplně poslední... :( Tenhle příbeh jsem začala psát jen tak sama pro sebe a jenom díky mé nejlepší kamarádce (Navitty na wattpadu) jsem se odhodlala a přidala ho sem, co se stalo potom bylo neskutečné. HID se začal číst a doteď tu má jedenáct a půl tisíce přečtění!! Ani jsem nedoufala, že bych se dokázala přehoupnout přes tisícovku ale jen díky vám se to povedlo a já vám za to neskutečně DĚKUJI!!!! Jsem neskutečně ráda za každý vote i komentář (a že jich nebylo málo!)
Ale dost okecávání, tady je poslední kapitola... jestli si na ní uděláte názor a budete mi ho chtít sdělit, máte možnost v komentářích :) budu ráda za všechno i za případnou kritiku (protože jen díky ní se můžu dál zlepšovat) :))
Užijte si čtení :))
-Themi
„Zlato, máš tu návštěvu." Zaslechla jsem z přízemí mamky hlas. „Ať jde pryč!" Křikla jsem zpět. „Je neodbytný! Pojď si to vyřešit sama, já musím do práce!" Neochotně jsem se vyhrabala z peřiny a pohlédla na nástěnné hodiny. Bylo půl osmý. Krátce jsem na sebe pohlédla do zrcadla a jen se ušklíbla nad svým vzhledem. Shrbená, rozcuchaná, zničená a s kruhy pod očima. Celou noc jsem nespala. Ne, že by se mi snad nechtělo, ale neustále jsem přemýšlela nad hovadinami. Jestli se ovšem Harry dá nazvat hovadina. Rychle jsem si natáhla šedivé tepláky a zamířila jsem dolů.
Čekala jsem všechno. Nialla, Liama, Nicol s ukradeným autem, dokonce i Loru, která by mě asi nejradši rozsápala na milión kousků ale jeho bych očekávala až po americkém prezidentovi.
„Můžu dál?" Zeptal se s nadějí v hlase. Přeměřila jsem si ho pohledem. „Ne." Odsekla jsem. Prohrábl si vodou splihlé kudrliny a sklopil pohled k zemi. Možná pršelo a rozhodně to v prosinci nebylo nic příjemného, ale dovnitř jsem ho nemínila pustit ani, kdyby venku řádilo tornádo. „Jsi na mě naštvaná?" Zeptal se. Pokrčila jsem rameny. „Já nevím... donutil jsi mě projít si tím vším, co se Lory týče a řeknu ti, nebylo to nic moc." Proklepala jsem si ruku, pořád mě trochu bolelo zápěstí. „To, co jsem ti včera řekl, jsem myslel vážně." Zvedla jsem obočí. „Myslíš to, jak za všechno můžu?!" Zeptala jsem se nebezpečně. „Ne, myslím to druhé..." Ztišil hlas. „Miluju tě." Šeptl. Můj tvrdý pohled roztál. Tvářil se jako zmoklý pes (trochu za to mohl i ten déšť a taky jeho vlasy, díky kterým teď vypadal, jako kokršpaněl). Nad svou myšlenkou jsem se pousmála. Bylo těžké odolávat, jak jemu, tak jeho slovům. „To já tebe taky." Bosá jsem stoupla na kamennou cestu, která neskutečně studila do nohou, ale nevnímala jsem to. Během chvíle byl u mě.
Ten polibek nemohl být dokonalejší. Obtočila jsem mu ruce kolem krku a jednou rukou mu zajela do vlasů. Bylo to jako v ráji, prostě perfektní. Skončilo to jako dokonalý romantický film. Ale takhle to skončit nemohlo. Odtrhla jsem se od něj a zpříma mu pohlédla do očí. „Harry, takhle to nejde... nechci, aby to takhle bylo." „Co tím myslíš?" Tušil problémy a tušil správně. „Nemůžu se stát terčem paparazzi ani hlavním tématem pro bulvární články. Jsem normální a chci, aby to tak zůstalo." Bylo to pochopení, co se mihlo v jeho očích? Možná, jeho reakce však byla jiná. „Ale, to se dá skrýt, můžeme si někoho najmout, někoho kdo tě bude krýt! Budeme spolu žít, vychováme spolu kopec dětí a nikdo se to nedozví. Můžou mít klidně tvoje jméno, aby to nikdo nepoznal. Neboj, dá se to utajit když-" „Harry..." Přerušila jsem ho. Zarazil se. „Nechci nic skrývat, nechci lézt kanály jenom proto, že jsem se zamilovala do tebe." „Když sis začala s Louisem, nevadilo ti to." Sklopila jsem oči k zemi. Ty kameny byly vážně studené. „Jenže to bylo něco jiného. To jsem ještě nic neplánovala. Věci se mají tak, že se dál nechci stýkat s nikým z vás. Chci, aby můj život pokračoval normálně a bez zbytečného pozorování okolím." Zamračil se. „Ale já tě miluju." „Harry já tebe taky, strašně moc ale nechci slávu ani neustálé schovávání se." Prsty si prohrábl vlasy. „Tohle mi po tom všem nemůžeš udělat..." „Bohužel." Zkousl si spodní ret a zahleděl se jakoby skrz mě. „Je tohle konec začátku?" „Začátek konce." Ušklíbl se. Už jsem to nemohla protahovat, hrozilo totiž, že bych se tu před ním složila. „Měj se Harry, možná si ještě napíšeme." To, že jsem se ho chystala opustit, byla ta největší hloupost, co jsem mohla udělat, ale bylo to tak. Nemohla jsem si dovolit rozházet životy celé naší rodiny. Kdybych na všechno zůstala sama, tak prosim ale takhle to prostě nešlo. Ze všech sil jsem doufala, že to pochopí. „Anneliese miluju tě a nikdy o tebe nepřestanu bojovat, jednou budeme spolu! A do té doby se nám do cesty žádná další nepřiplete. Miluju tě." Dlouze mě políbil, než se prostě otočil a odešel.
„...do té doby se nám do cesty žádná další nepřiplete..." Byla to slova, kterým jsem chtěla věřit a o kterých jsem přemýšlela snad každý den. Jenže je to přeci jenom muž, jako každý jiný... Asi o dva měsíce později Internet zaplavily zprávy o Harryho nové přítelkyni. Oba vypadali šťastně a spokojeně, a jestli tam někde v jeho dokonalých smaragdových očích byl náznak toho, že nezapomněl, já ho neviděla...
