Zde je slíbená kapitola....je tak trochu rozdělená na dvě části....v první je všechno veselé, všichni se smějí a ta druhá je spíše smutná. Chtěla bych poděkovat jedné mé boží čtenářce, která mě v podstatě popostrčila v napsání této kapitoly, proto bych jí tuhle kapitolu chtěla věnovat :) PS: Omlouvám se za čekání :) :D
"To neřekla!" Zasmála jsem se. "To si piš, že jo! Chudák Nicol z toho byla úplně vykulená a Liam ani netušil, jak má reagovat." Příval smíchu jsem musela nějak ventilovat, takže jsem se jako šílená plácala otevřenou dlaní do stehna. "A pak, když se Nicol trochu vzpamatovala, udělala takovýto..." Tak, že zvedl nos a narovnal se, napodobil uraženou fiflenu. Svojí pózu doplnil hlasitým: "Tsss!!" A následně se hlasitě rozesmál. "Samozřejmě, že jí Lora naštvala ale i tak bylo vidět, že to schválně přehání." Dychtivě jsem přikyvovala. "Tady doleva." Upozornila jsem ho jen tak mimochodem. "A pak, když Lora přišla na to, že je Nicol v tom ani se nepřišla omluvit a prostě to přešla poznámkou, že jim přeje štěstí." Mávl rukou. Už mi ani nepřišlo divné, bavit se o Loře tímhle stylem. Vsadila bych se, že nikomu kromě Harryho nesedla a taky se podle toho všichni chovali. "Nebo bylo vtipný, když přišla za Louisem prej: "Mám tě ráda Loui, ale máš hlas jako holka. Dělej s tím něco." Měla jsi vidět, jak nepřátelsky se Loui zatvářil. Nikdy nebyl násilnej typ, ovšem pokud nepočítám to temný období, když byl Harry mrtvej, ale měla jsi vidět, jakou měl chuť si do něčeho nebo spíš do někoho kopnout." Nechápavě jsem zakroutila hlavou. "Že jí není proti srsti říkat všechno takhle otevřeně... Co na to Louis?" "Co by?" Pokrčil rameny. "Řekl to asi takhle: "Zaprvé je to všeobecně známý fakt a za druhé i tak jsem to dotáhl dál než ty a tvoje umělé nehty." Měla jsi vidět, jak se tvářila. Chudák Harry jí musel ten večer přivézt z obchoďáku nějaký bio sušenky bez cukru a kýbl čokoládový zmrzliny... těch sušenek se ani nedotkla, protože prej jí na ně přešla chuť a ta zmrzlina nějakou záhadou zmizela. Ale já v tom prsty nemám!" Zvedl ruce v obranném gestu a hned je vrátil na volant. "Jistěže, ne." Přikývla jsem až přehnaně důvěřivě. Niall se zasmál. "Nebo mě dostalo, když..." "Tady bydlím." Ukázala jsem na malý domek. Niall přikývl a zastavil u okraje cesty. "Pokračuj." Pobídla jsem ho s úsměvem. Přikývl. "No, dostalo mě, když si s Harrym nějak povídali a já s klukama a Nicol jsme koukali na televizi. A jenom slyším: "Harrý? Tak mě napadlo... máš psa?" Harry psa nemá, takže zakroutil hlavou, pak si měla vidět její reakci: "Vážně?! No pání!! Já taky ne! Máme toho tolik společného!" Řeknu ti, ta holka je úplně vyhrabaná." "Souhlasím. A poslyš, to vás nenapadlo jí Harrymu nějak vymluvit?" "Ale to si piš, že napadlo několikrát. A poprvé hned, jak překročila práh našeho domu. Jenže měla jsi ho vidět, jak byl šťastnej, když si jí přivedl. A pořád je..." "Oh bože." Povzdechla jsem. "Přesně! To nás taky napadlo!" Ukázal na mě. "Nebo si jí měla slyšet, když pronesla tu slavnou větu, kterou se doteď s klukama bavíme. Teda tak aby to neslyšela ani ona ani Harry." "A to?" "Můj obličej je jen na italskou kosmetiku." Znovu napodobil fiflenu a já se zase rozesmála. "Taky na něj pořád volá Hazzoušku." "Ta holka má vážně dost." Poznamenala jsem mezi smíchem. "To jo. Nebo bylo vtipný když..." Niallovu další historku přerušilo klepání na moje okénko spolujezdce. Než jsem se stihla vzpamatovat, Niall už okýnko za pomocí elektrického ovládání stahoval dolů. "Alie?" "Mami?" Odpověděla jsem stejně zaskočeně. "Dobrej." Pozdravil Niall. "Co tu děláš?" Zeptala se nechápavě a její pohled spočinul na Niallovi. Nedalo se říct, že by ti byl nějak extra přátelský pohled. "Já tu bydlím." Odpověděla jsem podle pravdy, ale nejspíš jsem to nepochopila tak, jako mamka. "Ne, já myslím jako tady, v téhle příšeře." Rozhodila rukama, aby mi naznačila, že myslí Liamův Land Rover. "Ále Niall mě přivezl domů." Věnovala jsem Niallovi vteřinový pohled a zase se vrátila k ní. Chytla mě za rameno a trochu si mě k sobě přitáhla. "Je to on? Ten z plakátu?" Zarazila jsem se. "Eh...jo. Jeden z nich." Její podezřívavý výraz se změnil na přátelský. "Hmm... tak to mi musíš povědět, kde si ho sehnala." Zašeptala mi do ucha a následně Niallovi věnovala ten pohled typu: Jsi tu vítán, ale zjistím si o tobě úplně všechno. "Tak co tu pořád tak sedíte? Pojďte se ohřát ne?" Pobídla nás. Pohlédla jsem na Nialla. Nevím, jestli tušil, že z toho se jen tak vykroutit nemůže, každopádně to zkusil. "Já, myslím, že... nemám čas a... eh musím domů." Přesně tohle chování mamka pokládala za souhlas, proto od nás taky nikdo jen tak neodešel, pokud neměl dobrou výmluvu, kterou byla schopna akceptovat. "Dáte si kafe nebo čaj?" Niall odevzdaně svěsil ramena. "Čaj." Slabě se usmál. Jenže to už mamka mířila ke dveřím domu. "A máš to." Ušklíbla jsem se. "Teď u nás budeš muset přespat." Nebyla to sranda, varovala jsem ho. Tohle byla mamky hojně používaná taktika. Někoho pozvala na čaj, počkala, než se setmí a pak dotyčného odmítala pustit domů, protože je to nebezpečný. Do teď jsem nechápala, proč to dělala, ale tímhle stylem se k nám Kate skoro nastěhovala. Vždycky, když k nám jela, brala si kartáček na zuby a pižamo. Aniž bych si uvědomila jak, začaly se mi oči zalívat slzami. "Děje se něco?" Niallův hlas jsem slyšela jakoby zastřeně. Tedy do té doby, než jsem lehce zatřepala hlavou a vrátila se zpět do přítomnosti. "Ne, všechno je v pořádku." Zakroutila jsem hlavou. Prohlédl si mě zamračeným pohledem. "Kdyby ne, už by ses mi tu složila." Konstatoval nakonec s pokrčením ramen a vystoupil z auta. Následovala jsem ho. Niall počkal, než zabouchnu dveře a auto zamkl. Společně jsme zamířili ke dveřím. "Táta je pryč, což máš docela štěstí. Mamka tě ale i tak vyzpovídá dost, to se neboj." Přikývl. "Co to bylo s tím spaním?" Zeptal se, když jsem sahala po klice. Nadechla jsem se k odpovědi, ale mamka volající z kuchyně mě přerušila. "Zelenej, ovocnej nebo černej?" Vykoukla z kuchyně a tázavě na nás pohlédla. "Ovocnej." "Já taky." Přikývl Niall. "No... prostě uvidíš."
Unaveně jsem opřela lokty o stůl a složila hlavu do dlaní. To, jako rychlostí se mamka Nialla vyptávala na všechno okolo jeho osoby mě vážně dostalo. Když se jí potvrdilo, že Niall je členem One Direction, směr jejích otázek se začal ubírat ke slávě, prodaným lístkům a jak jinak nesměla chybět ani otázka na Niallův příjem. Na tohle se ptát rozhodně nestyděla. Já se ale rozhodně styděla za ní. Niall byl naštěstí trpělivý a odpovídal na všechny otázky. Mohlo by to být horší? No... jasně že mohlo. Jestli mamka vytáhne stará alba plný fotek mého malého já, bude to hotovej horor. To se naštěstí nestalo. Ještě chvíli jsem poslouchala jejich rozhovor, než jsem posledním lokem dopila čaj a zamířila s hrnkem k myčce. "Alie?" Zavolala mě mamka. Otočila jsem se a poslepu hrnek uklidila do myčky. "Hm?" "Může Niall k tobě do pokoje?" Pokrčila jsem rameny. "Proč ne?" Niall se usmál a po instrukcích, které dostal od mamky, se vytratil z dohledu. "Kde jsi ho vyhrabala?" Zeptala se mamka okamžitě. "Na ulici." Odbyla jsem jí s úsměvem. "Vážně?" "Jo, tak se tam válel." Zasmála jsem se. Přistoupila ke mně a objala mě. "Jsem ráda, že jsi zase šťastná." Zašeptala. Souhlasila bych s ní, jenže v mysli mi vyvstal obrázek Louise s Harryho. Zakroutila jsem hlavou. "Nejsem, ale všechno je zatím v pořádku." Hřbetem prstů mě lehce pohladila po tváři. "Mám tě ráda." Řekla. Naposledy jsem jí krátce objala a zamířila nahoru za Niallem.
Stál u mé zdi, a prohlížel si jí. Došlo mi, že si prohlíží díry, které udělaly kousky izolepy. "Zajímavé vzory." Poznamenal, když za mnou zaklaply dveře. "Je to něco jakoby vytvořené pomocí nějaké emoce..." Uvažoval dál. Byl až přehnaně vážný, přesto jsem k němu potichu našlapovala a ani nehlesla. "Jenže co je to za emoci? Radost? Vzrušení z nějaké události?" "Žal? Frustrace?" Nabídla jsem další možnosti. Pomalu se na mě otočil a pravou rukou lehce přejel po narušeném povrchu omítky. "Ale čím to mohlo být způsobeno?" Věděl to? Věděl, že poničená omítka má něco společného s plakáty, o kterých se zmínila mamka? "Ztrátou víry?" Zašeptala jsem. Lehce naklonil hlavu na stranu. "Jenže v co?" Též ztišil hlas. "V sílu hrdinů zachraňovat lidské štěstí?" Řekla jsem to téměř neslyšně, ale byla jsem si jistá, že mě slyšel. Ranilo ho to, poznala jsem to. Pravou ruku, kterou se doteď lehce opíral zdi, spustil podél těla. "To je mi líto…"
