Omlouvám se za čekání ale na přidání další kapitoly prostě nebyl čas :( Každopádně, doufám, že se vám další díl bude líbit :) Možná je trochu kratší ale za to je tu docela velký zvrat a v čí prospěch? Těžko říct... :D
Celá tahle kapitola je věnovaná jedné úžasné osobě, která mě v jednom kuse zahrnuje inspirací a pomáhá mi překonat všechny útrapy, jež tento příběh přináší :D A stejně tak má na tomhle příběhu značný podíl!! Někdo možná tuší :) :D Ale dost řečí, je čas na čtení! :D
"Co tu děláš?" Harry mě sjel nechápavým pohledem a držíc si ručník kolem pasu zamířil kolem postele ke skříni. "Já ani nevím." Přiznala jsem a opřela se o čelo postele. Harry se částečně skryl za dveře skříně, ale přesto jsem se odvrátila. "Ale je hezký, že jsi mě přišla navštívit." Usmál se a skříň zavřel. Teď přede mnou stál jen v boxerkách. Nemusím ani popisovat jak boží pohled to byl… Přikývla jsem. Harry se posadil na postel naproti mě a přes hlavu si přetáhl bílé tričko. Rychle řekni něco, ať na něj tak blbě nečumíš! "Na tom koncertě jste to docela rozbalili." Nic lepšího? Vážně? Proč tu sakra jsi? "Jo, to jo." Uchechtl se Harry, lehl si na břicho a zvedl se na loktech. Jeho očima se mihlo něco, co jsem nedokázala pojmenovat. „Dlouho už jsem ti chtěl něco říct, ale myslím, že to Louis zvládl dřív než já.“ Začal. Nevypadal, že by se mu to říkalo nějak snadno, ale chápala jsem ho. Mluvit na tohle téma se nedalo jen tak z fleku. Pokud teda mluvil o tom o čem jsem myslela, že mluví. To, že jsem se k jeho výroku nijak nevyjadřovala ho asi přesvědčilo o tom, že chci, aby pokračoval. Chyba! „Chci tím říct, že přátelství mezi mnou a tebou je něco jinýho než třeba mezi tebou a Niallem“ Jen to dořekl, zarazil se a ještě rychle dodal: „Teda alespoň doufám.“ „To, jakože mezi mnou a tebou je něco víc?“ Ujistila jsem se a on přikývl. Takže jsem se domnívala správně. „Myslím, že bys to měla vědět.“ Zkousla jsem si ret. Popravdě, nebyla jsem tu proto, abych si vyslechla něco takového. Chtěla jsem řešit úplně jiný věci. Jenže jak to navlíknout? „Harry já…“ „Máš Louise, já vím.“ Chápavě přikývl a vstal. „Popravdě mi to ani nevadí, protože už vím, co dokážu a jsem si jistý, že mezi námi by to nedopadlo dobře.“ Pokrčil rameny a ručník se kterým přišel pověsil na židli u stolu, který stál vedle skříně. „Nechci, abys to sváděl na sebe.“ Upozornila jsem ho. „Prostě si mě našel on. Možná kdyby ses už od začátku choval jinak tak…“ „Jenže já se jinak chovat neumí!“ Rozhodil bezradně rukama. Přemýšlela jsem co říct, což Harry využil pro změnu tématu. „Ale určitě tu nejsi proto abychom společně přišli na to, že s city k tobě jsem to trochu posral. Něco jsi mi chtěla nebo ne?“ Přikývla jsem a nervózně poposedla. "Jo, chtěla.“ Nasadila jsem vážnou tvář. "Neříká se mi to snadno, protože nechtěla abych ti to řekla a myslím, že pro vás oba bude lepší když to budeš vědět." Harry se nepatrně zamračil. "Je to dobrá nebo špatná zpráva?" Zeptal se a já vyhýbavě pokrčila rameny. „Každý z vás to může brát jinak.“ Harry se zamračil. „Nicol ta zpráva moc nepotěšila.“ „A co já?“ „Proto jsem tu. Nicol s tím evidentně potřebuje pomoct.“ „Nicol?“ Přikývla jsem. „Co se stalo, že jsem do toho namočenej i já?“ Uchechtl se. „No, já nevím jestli bych měla…“ Přesně tak, jen to protahuj Alie, bude ho to zajímat ještě víc. „Neblbni, když jsi takhle začala nemůžeš to utnout.“ Pobídl mě a já povzdechla. „Dobře fajn…“ Povzdechla jsem a pokračovala. „Nevím kdy, ale stalo se to a myslím, že s tím budeš muset něco udělat.“ „Vyklop to!“ Popohnal mě nedočkavě. „Nicol je těhotná.“ Zkousla jsem si ret a sledovala jeho rekci. „Ne, není!“ Zasmál se Harry ale moje vážná tvář se nezměnila. Za tenhle výkon jsem se v duchu pochválila. „Ano je, Harry.“ „Ne, to není.“ Nesouhlasil. „Proč bych ti jako lhala?“ Rozhodila jsem rukama. Zaváhal. „Protože…eh… protože…“ Nervózně si promnul zátylek a podíval se do země. „Vidíš? Nemám k tomu důvod.“ „To by ale znamenalo…“ Zarazil se. „Budeš táta? Přesně tak.“ Střelil po mě nechápavým pohledem, který se ve vteřině změnil na překvapený a šťastný. „Budu táta.“ Zopakoval potichu a já přikývla. „Přesně tak.“ Usmála jsem se. Harry rychle oběhl postel a vytáhl mě na nohy. „Děkuju, že jsi mi to řekla.“ Skončila jsem v jeho medvědím objetí, které dle mého názoru, až moc protahoval. Najednou jsem ale ucítila, jak ztuhl. „Ty… Alie.“ Oslovil mě šeptem a pomalu si mě od sebe odtáhl. „Ano?“ „Nicol… chodí s Liamem, že jo?“ „To se mě ptáš? Sám to moc dobře víš…“ Harry se pustil a rukou si promnul tvář. „To ale znamená, že jsem mu vlezl do vztahu co?“ Jeho výraz už nebyl šťastný, spíš plný obav. „No… asi jo.“ Pokrčila jsem rameny. Harry si prudce vjel rukou do vlasů. „No do prdele…“ Zaklel šeptem a začal se nervózně procházet po pokoji. „Sakra! Kdy a jak se to sakra stalo! Ani si to nepamatuju! Musel jsem být opilý! Alie? Byl jsem opilý?" Zeptal se mě a já pokrčila rameny. "Nevím, kdy se to stalo ale je to tak. Nicol pro to jiné vysvětlení nemá. Musíš to být ty." "To přece nejde! Takhle to být nemůže.“ Protože mojí přítomnost přestal brát v potaz a mluvil spíše sám pro sebe, rozhodla jsem se pomalu vzdálit. Jen, co jsem za sebou zavřela dveře zaslechla jsem ránu. Rychle jsem nakoukla dovnitř. „Všechno v pohodě?“ „Ne! Nicol se mnou čeká dítě!“ Křikl na mě a radši vycouvala. Nejspíš kopl do skříně nebo tak. Zamířila jsem dolů za ostatníma. Všichni mimo Louise, který byl u sebe a Harryho, který nejspíš vzteky ničil nábytek, seděli na gauči a dívali se na televizi (jak jinak). „Nicol, potřebuju s tebou mluvit.“ Chytla jsem jí za ruku a vytáhla jí s Liamova objetí. „Co se děje?“ Zeptala se, když jsem jí odtáhla do kuchyně. „No, tak trochu jsem splnila svojí výhružku. To bys asi měla vědět.“ Oznámila jsem na férovku. Nicol vytřeštila oči, pak na mě ukázala prstem a nakonec zaťala pěsti. „Jak si mohla?“ Zeptala se překvapivě klidně. „Varovala jsem tě… tvoje chyba.“ Pokrčila jsem rameny. Znovu na mě ukázala prstem. "Nemám tě ráda!" Ušklíbla se a zamířila zpět do obýváku, jenže v tu chvíli seběhl ze schodů Harry a stejně jako já si Nicol odtáhl stranou, přičemž po mě střelil zoufalým pohledem. Tohle je zajímavější než jsem očekávala. Zamířila jsem od obýváku a svalila se vedle Zayna, který měl na kolenou položený laptop a zrovna projížděl Twitter. Někdo si za mnou odkašlal. Otočila jsem se a pohlédla na Nicol, která mě hned vzápětí vytáhla na nohy a stejně jako já jí před tím, mě odvedla do kuchyně. "Kdybys to slyšela." Začala a já nasadila zvídavý výraz. "Řekl to asi takhle: Vím, co se stalo a moc se ti omlouvám, vážně ale prosím, musíš mi slíbit, že to nikomu, hlavně Liamovi neřekneme! Jasný?" Napodobila jeho zoufalý hlas a vystupování. Dokonce se mnou začala i třást. "A co budeš dělat?" Zeptala jsem se. Nicol nasadila naštvaný pohled. "To právě nevím!" Vyjela na mě. "Promiň ale já tě varovala. Dokonce několikrát." Poplácala jsem jí po rameně. "Hodně štěstí." Na to jsem se sebrala a zamířila nahoru za Louim.
