Táhla jsem se svojí až nechutně těžkou taškou v otravném hustém dešti směr domov. Na taxíka jsem bohužel neměla peníze a čekat na autobus se mi taky nechtělo. Hluboce jsem podcenila prosincové počasí, a i když nebyl sníh vzala jsem si jen lehkou bundičku. To, že mě překvapí déšť, jsem bohužel neočekávala. Promočená a promrzlá na kost jsem doklopýtala až k našemu domu. "Panebože, co tu děláš?!" Vyjekla jsem překvapeně a zrychlila krok směrem k nezvanému návštěvníkovi. "Nicol mi řekla, že dneska přijedeš." Pokrčil rameny a vstal ze schodu, na kterém doposud seděl. "Čekáš tu dlouho?" Zeptala jsem se. Pokrčil rameny a udělal ke mně pár kroků blíž. "Mohl bych čekat i déle." Zašeptal. Byli jsme od sebe jen pár centimetrů a v dešti to vypadalo až skoro romanticky. Jenže mě byla zima a odhadovala bych, že on na tom byl podobně. "Nechceš jít dovnitř?" Zeptala jsem se ho. Možná jsem tuhle dokonalou scénu absolutně zkazila, ale bylo mi to jedno. Přikývl a následoval mě ke dveřím. "Jsem domá!" Houkla jsem ale nedočkala se odpovědi. Sundala jsem si bundu a zamířila do kuchyně.
Ahoj Alie, Anna volala, že dneska přijedeš, ale musela jsem na skok do práce, takže se uvidíme až večer. Tvůj otec jel pryč, vrátí se příští týden. Zatím se měj :)
Přesně tato slova jsem si přečetla na vzkazu na ledničce. "Čaj?" Zeptala jsem se Harryho a pohlédla na něj. Přikývl a posadil sek jídelnímu stolu. Uvařila jsem čaj rovnou i sobě a přisedla si k němu. "Co tu vůbec děláš?" Pokrčil nad mou otázkou rameny a trochu usrkl z hrnku. "Nicol mi řekla, že se vrátíš, chtěl jsem být první, kdo tě přivítá zpátky." "Vážně?" Pozvedla jsem obočí. Přikývl. "Nicol to řekla jenom tobě?" Znovu přikývl. "A nikomu jinému?" "Přesně tak." Napila jsem se čaje a vstala. "Skočím si hodit tašku nahoru." Oznámila jsem mu. "A nechceš s tím pomoct?" Zeptal se okamžitě a prudce vstal. Dobře, to bylo trochu divný, udělal to moc rychle. "N-ne, děkuju." Zakroutila jsem hlavou a zamířila pro tašku a následně nahoru. Jenže Harry, jak už jsem věděla, se nenechal jen tak odbít. Vytrhl mi tašku z ruky a vyběhl s ní nahoru. Protočila jsem oči a zamířila za ním. "Chyběla jsi nám." Oznámil mi, když jsme vešla do pokoje, kde on už dávno stál. "Vážně?" Zeptala jsem se pochybovačně. "Jo." "Tomu nevěřím." Zakroutila jsem hlavou a natáhla se pro svojí tašku. Ucukl. "Proč?" Nechápal. "Prostě ne." Odbyla jsem ho a znovu se pro tašku natáhla. Tentokrát mě nechal si jí vzít a zamířil ke dveřím. "Co jsem chtěl, jsem udělal. Děkuju za čaj." Ledabyle zasalutoval a zamířil dolů. "Měj se." Šeptla jsem. Neměla jsem v plánu se s ním a s ostatníma znovu potkat. Svým odchodem jsem za vším předešlým udělala tlustou čáru a nemínila jsem se k tomu jakkoli vracet. S výjimkou Nicol samozřejmě. Kvůli ní jsem se přece vrátila. Ale i přesto jsem ráda, že se ukázal on a ukázal mi tak, že ani já jim (nebo spíše jemu) nejsem lhostejná. Z těmito myšlenkami jsem nakonec skončila u televize. Mamka přijela asi v sedm a skoro devíti mi vyprávěla o tom, co se stalo, když jsem byla v Birminghamu. Nebylo toho moc, ale mamka je opravdu ukecané stvoření. Z obyčejného vyprávění na deset až patnáct minut vyšvihne tak neskutečný monolog, že mi až někdy vyvrtá hlavou, jak to sakra dělá. Nesmíme ale zapomenout na neustále vyptávání se na to, jak se její sestra v Birminghamu má, jak se mají její děti a hlavně jak jsem se tam měla já. Po tomhle vyčerpávajícím vyslýchání si mamka vzpomněla, že zítra vstává brzo do práce a nechala mě jít. Hned jsem zamířila do koupelny, provedla vše, co jsem potřebovala a hned poté zalezla do postele.
