Doma jsem nechala tašku a vzala pár bankovek, které mi nechala mamka na jídelním stole. Supermarket byl asi čtvrt hodiny cesty.
Někdo by si řekl, proč nejezdím autobusem, ale já nesnášela místa, kde je spoustu lidí nahňácaných na sobě. To byl taky důvod, proč jsem nikdy nebyla na žádném koncertu kluků. Nejspíš bych tam omdlela. Obloha byla ošklivě zatažená a každou chvíli se schylovalo k bouři. Vlezla jsem do supermarketu ve chvíli, když se venku rozpršelo. V hlavě jsem měla všechno, co musím koupit. Jogurty, cereálie, mléko, nějaký pečivo a pomerančový džus. Vzala jsem vozík a zamířila s ním mezi regály. Nakonec jsem se na nějaké potřebné věci úplně vykašlala a házela do košíku, co mě napadlo. Proto jsem nikdy nemohla nakupovat, vždycky to takhle dopadalo. Mamka se mnou radši posílala Kate, když byla zrovna u nás, aby mě trochu krotila. Byla jsem totiž schopná utratit celý mamky plat, když totiž neměla hotovost a půjčila mi kreditku. Hodila jsem do vozíku dvě krabice cereálií a zamířila k lednicím pro mléko. Koukala jsem do vozíku na hromadu jídla a přemítala nad tím, co budu dneska vařit. Nakonec jsem se rozhodla pro špagety. Zamířila jsem k regálu s těstovinami. Měla jsem špagety hrozně ráda a každým dalším pokusem o jejich uvaření jsem se zdokonalovala. Vždycky, když u mě Kate spala, nechala nám mamka volnou kuchyň a společně jsme si uvařily. Zkoušeli jsme nejrůznější, někdy i šílené, kombinace koření a ingrediencí, které normálně v klasických špagetách neměli co dělat. Bylo to něco jako tradice. Najednou jsem vozíkem narazila na překážku. Zvedla jsem hlavu. Zahalená osoba, prohlížející si sekci těstovin z bio mouky se na mě otočila. „Panebože omlouvám se!" Vyjekla jsem a rychle jsem s vozíkem o pár kroků ustoupila. „Není vám něco? Jste v pořádku? Moc se vám omlouvám!" Bylo mi hrozně trapně, těmhle situacím jsem se snažila vyhnout. Nesnášela jsem je! Dotyčný měl na sobě kapuci a sluneční brýle. Nepřemýšlela jsem proč je tak zahalený, přestože všude svítili zářivky. Chtěla jsem odtamtud vypadnout. „Jo.. jo jsem v pořádku já...j-je-je vám něco? Jste v pořádku?" Nejspíš narážel na můj šokovaný, trochu vyděšený výraz. No ještě aby nebyl! Odstoupila jsem pár kroků dozadu a zakroutila hlavou. „N..ne, to není pravda..." Zamumlala jsem. Zahlédla jsem, jak se ušklíbl a otočil se ke mně zády. „Panebože!" Vyjekla jsem. Zahalený se ke mně otočil a přistoupil ke mně. „Nekřič ano?" Žádal mě jeho chraplavý hlas. Hlas patřící Harrymu Stylesovi. Slzy se mi hrnuly do očí. „Ty parchante!" Vyjela jsem na něj. Nevím, kde jsem sebrala odvahu. Možná protože jsem si vzpomněla na falešně zazpívanou písničku Story of my life. Možná protože jsem si vzpomněla na osudový střet Kate a vlaku. Možná protože tu přede mnou stál živej!!! „Nekřič sakra! Já to vysvětlím!" „A co chceš sakra vysvětlovat?! Chceš mi vyprávět pohádku o živé vodě?!" „Ne...já.." „Sklapni!" Vykřikla jsem, až o krok ustoupil. Promnula jsem si obličej, abych zakryla slzy, které tekly proudem. Zakroutila jsem hlavou. „Ty tu nestojíš... Jsi mrtvej!" Sundala jsem si ruce z obličeje a pohlédla na něj. „Ne... nejsem." Sklonil hlavu. Jestli si teď ze mě někdo dělá prdel, tak přísahám bohu, že ho zabiju! Tohle přesahuje meze i černého humoru. „Uvědomuješ si sakra..." Chtěla jsem na něj začít řvát něco o smrti Directionerek. O smrti Kate. Ale nešlo to. Můj hlas mi to nedovolil. „Umřelo jich tolik..." Řekla jsem nakonec. Byla jsem si jistá, že rozumí, co mám na mysli a nijak se k tomu nevyjadřoval. „Ne... tohle nezvládnu." Prudce jsem se otočila a rozeběhla se domů. Slzy, které mi zamlžily výhled na cestu, mi tekly po tvářích. Při všech vzpomínkách na Kate. Připravil mě o ní! Připravil mě o radost ze života! A teď tu přede mnou stál živej! Jakoby se nic nestalo! Jakoby žádná autonehoda neexistovala. Vyběhla jsem na déšť a utíkala domů. Prudce jsem rozrazila dveře a utíkala nahoru do pokoje. Bylo mi absolutně jedno, že jsem promočená na kost. Bylo mi jedno i to, že jsem měla zamlácené boty na nohou a ležela jsem v posteli. Jak sakra mohl?! Všechny jsme v ně věřili a oni nás takhle podvedou! Proč to sakra Kate udělala? Kdyby počkala, možná by se všechno vyřešilo. Mohla tu se mnou být! Mohli jsme se spolu smát blbostem. Neměla jsem nejmenší tušení, jak dlouho jsem tam seděla ale najednou někdo zaklepal na dveře. „Můžu dál?" Byla to mamka. Co tu sakra děla? Měla být na letišti! Nechtěla jsem jí odpovědět, chtěla jsem klid! Dveře se otevřeli a najednou jsem zaslechla její vyděšený hlas. „Alie! Co se stalo?!" Přispěchala k mojí posteli a objala mě. Jen jsem zakroutila hlavou. V tuhle chvíli jsem nenaházela slova pro tak odpornou věc, jakou Harry Styles udělal! Neexistoval výraz, který by dokázal popsat, jak příšerně jsem se cítila. „Holčičko moje... řekni mi to." Naléhala, přičemž mě hladila do zádech. „Parchant..." Vyšlo ze mě a mamka si mě ještě pevněji přitáhla k sobě. „Ššš, neboj jsem tu." Objala jsem jí dalšími slzami jí namočila bílou halenku. „Zůstanu tu s tebou. Nikam nejedu." Řekla ještě rozhodně, až jsem k ní zvedla hlavu. „Jede někdo jinej?" Zeptala jsem se a ona jen zakroutila hlavou. „Amíci se budou mít dobře i bez mé návštěvy." Smutně jsem se pousmála. „Musíš tam jet." Nesouhlasila jsem. „Budu tu s tebou." „Mami, já to zvládnu." Ujišťovala jsem jí. Bylo mi jasné, že uprostřed takovéto situace jsem asi moc přesvědčivě nezněla, přestože jsem si to přála. Nemohla jsem mamku omezovat, jenom kvůli mé blbosti. Kdybych si kluky nezamilovala, sedím někde v nějakém opuštěném skladu s bandou pochybných existencí a popíjíme levný chlast. „Ne zlato, budu tu s tebou." Trochu jsem se od ní odtáhla. Nechtěla jsem jí kazit kariéru. „Mami prosím, jeď. Já to tu sama zvládnu." Nešťastně se zasmála. „Myslíš, že tě tu nechám poté, co tě tu takhle vidím?" „Věř mi prosím, musím to zvládnout sama." Ujišťovala jsem jí. Možná to znělo, jako bych jí vyhazovala, ale já opravdu toužila být sama. „Zlato, nemůžu tě tu nechat." „Mami je mi devatenáct." Slzy už pomalu mizely. A to jenom protože jsem myslela na něco jiného. „Alie, nezvládneš to tu." „Ale zvládnu." Utřela jsem si oči a vstala. „Zkus mi věřit." Mamka si povzdechla. "Skoč se převléknout a vysprchovat." Nařídila mi a taky vstala. Příkývla jsem. Už jsem měla skoro vyhráno. "Budu ti volat každý den! Jestli mi to nezvedneš ať už z jakéhokoliv důvodu, vracím se zpět! Jasný?" Pozvedla obočí a já začala horlivě přikyvovat. Naposledy mě objala a políbila do vlasů. "Mám tě ráda Alie. Vždycky budu." Zašeptala, otočila se a prostě odešla. Chvíli jsem tam stála a čekala až uslyším bouchnout dveře a pak jsem se vydala do koupelny, dát si dlouhou horkou sprchu. Neměla jsem hlad, což bylo jedině dobře. Protože nákup jsem nechala u těstovin z bio mouky. Byla jsem rozhodnutá pokusit se zítra nakoupit znova.
Tak, tohle byla další kapitola. Snad se líbila a budete chtít číst dál :D Názory (kladné i záporné) prosím do komentů :)
-Themii
