Krátká, nevýznamná kapitola ale musela jsem jí napsat abych alespoň trochu zaplašila pocit viny, že jsem s příběhem ani nepohnula :D užijte si čtení... :)
"...a pak prostě..." Hlasitě jsem tleskla až sebou Niall škubl. "Hotovo." Hlesla jsem. Ani jsem si to pořádně neuvědomila a převyprávěla Niallovi všechno, co se událo po smrti Harryho. Většinu svého vyprávění jsem mu nepohlédla do tváře, a když už, tak jen na okamžik. Ve chvíli, kdy však můj zrak k němu zabloudil, viděla jsem jeho bolest. Poznala jsem, že je mu mě líto a zároveň jakoby z něj sršel vztek. Vztek na Harryho. "A po tomhle všem se s námi bavíš, jako s kamarádama?" Zeptal se po chvíli tiše. Zhluboka jsem se nadechla. "Nějak jsem vnitřně dospěla k názoru, že se nemůžu uzavřít do sebe a na všechno se vykašlat. To bylo ve chvíli, kdy jsem potkala Harryho. Mohla jsem ho nenávidět, ale měl jsi to vidět. Byl úplně sám." Poslední větu jsem spíš vyplivla. Niall poposedl na mé posteli, na které jsme oba seděli, a přisedl si pod sebou levou nohu. Byl tak ke mně lépe natočený. "Udělal chybu..." Proč ho sakra bránil?! "To víme všichni." Odbyla jsem ho s úšklebkem. "Něco k pití?" Změnila jsem téma. Překvapivě mě předchozí vyprávění nedohnalo k slzám, ale rozhodně mi nebylo příjemné to dál rozebírat. "Ne, děkuju." Odmítl s vděčným úsměvem na jako vždy bezstarostné tváři. Zaběhla jsem dolů pro sklenici vody alespoň pro mě. Mamka byla v obýváku a svojí pozornost věnovala žehlícímu prknu a řvoucí televizi. Aniž by mě vnímala, věnovala jsem jí lehký úsměv a spolu se skleničkou vody následně mířila nahoru. Niall stál u mého psacího stolu a prohlížel si mojí plnou nástěnku. "Tohle jsem řekl já!" Prudce na mě otočil hlavu a ukázal na jeden z mnoha citátů kluků, které jsem ještě nestihla zlikvidovat. I když, možná se na to ani chystat nebudu. Niallův radostný výraz mě o tom přesvědčil. "Pro celý svět jsi jedna osoba. Pro mě jsi celý svět." Přečetl nahlas svá slova. "Jo, to jsem řekl hezky." Pochválil sám sebe. Se smíchem jsem k němu přistoupila a pravou ruku mu položila na rameno. "To joo." Přitakala jsem. "Hele..." Začal, přičemž se soustředil na něco na nástěnce. Těžko se dalo odhadovat na co, protože lístečků, fotek a obrázků tam bylo nespočet. "Ano?" Pozvedla jsem tázavě obočí. "Alie. To jméno je zvláštní." Krátce ukázal na papír A4kového formátu, na kterém bylo ozdobným písmem napsáno mé jméno. Papír byl umístěn přesně uprostřed nástěnky, takže byl v podstatě nepřehlédnutelný. "Rodiče ho převzali z jiného jazyka?" Otázal se. S úsměvem jsem zakroutila hlavou. "Alie, je zkrácenina. Vlastně se jmenuju Anneliese ale v podstatě jsi měl pravdu, myslím, že pochází ze Skandinávie." Uchechtl se. "Holčičí starosti." Se smíchem jsem ho šťouchla do hrudi, až vyjekl, načež se zatvářil, jako bych se ho ani nedotkla a se snahou zakrýt smích, založil paže na hrudi a nasadil naprosto vážnou tvář. Koutky mu sice pořád trochu cukaly, ale zvládal to. "Tak třeba já jako kluk nepotřebuju vědět, jakého původu moje jméno je." Pokrčil rameny. "Ale pokud si byla dobrá fanynka, tak mi to určitě řekneš, že Anne?" "Je to čistě Irské jméno. A neříkej mi Anne!" Obořila jsem se na něj. Zvedl ruce v obranném gestu a pobaveně se zakřenil. "Promiň Li." Zamračila jsem se. "Hm… to se dobře pamatuje. Liamovi taky říkáme Li, tobě teď taky takže...ÁÁÁ." S křikem utíkal pryč a já za ním. "Jsem Alie!" Křikla jsem za ním a prudce se zastavila. "Nerozumím ti Li. Zopakuješ to?" Zaslechla jsem ho volat z chodby, kam utekl. "Jen počkej." Uchechtla jsem se. Jeho smích mě donutil zrychlit. Bohužel jsem ho ztratila. Zmizel totiž v koupelně. Lomcovat klikou jsem mohla, jak chtěla ale zámek, který dveře držel, mi s nimi nedovolil ani hnout. "Obsazeno!" Ozvalo se se smíchem. Dvakrát jsem na dveře zabouchala, ale odpovědí mi bylo spuštění sprchy. "To se tam sprchuješ?" "Eh... možná?" "Vylez!" "Ani náhodou!" "Bojíš se ven?" "Jo." "Vylez, děláš si to ještě horší!" "Je tu okno." "Chceš vylézt?" "Jestli ti tak uteču." "Jsme v prvním patře. A vypni tu sprchu!" Hučení vody ustalo. "Je tam strom." Zaúpěla jsem. "Nialle..." "Li..." Povzdechla jsem. "Co to tu provádíte?" Zaslechla jsem mamky pobavený hlas za mými zády. "Chce vyskočit z okna." Informovala jsem ji. "Nialle? Tady máma, můžu dál?" "Mami?" Zeptal se překvapeně. "Ale ne tvoje máma hlupče!" Uchechtla jsem si. "Mě to přišlo divný." Přiznal. "Ale i tak, pojďte dál. Li, ale nepustím. Je nebezpečná." Mamka na mě překvapeně pohlédla. "Jakou Li?" "Myslí mě." Vysvětlila jsem, jenže pořád se tvářila překvapeně. "Jmenuju se Anneliese." Dodala jsem. Zatvářila se, jako by jí něco došlo. "A no jóó. promiň Alie, skoro jsem zapomněla." Lepší mámu si prostě nemůžete přát... Niall nakonec mamku pustil dál a já s napjatýma ušima čekala, co bude dál. Překvapivě Niall za nedlouho vyšel. "Toho hlupce si vyprošuju." Ukázal na mě prstem, aniž by se zastavil a zamířil ze schodů dolů. "Nashle." Zvolal ještě za sebou. "Ahoj Nialle." Mávla mu mamka poté, co vyšla za ním. "Zítra se pro tebe stavím Alie." Zaslechla jsem ještě ze zdola a než stihla něco namítnout, už jsem slyšela jen zaklapnutí dveří. "Co jsi mu řekla?" Zeptala jsem se mamky s otázkou v očích. "Ani nevím." Pokrčila vyhýbavě rameny a odešla. No nádhera.
