Grimmjow a pokřivená duše

Rozhodnutí

,,Už bylo dost odpočívání a ulejvání.'' pronesl nahlas Grimmjow v prázdné místnosti, ve které přenocoval dvě noci. ,,Hýbat se už můžu, sice se ještě občas bolest ozve, ale to hlavní je vyléčené." vstal z postele a rozhlížel se po místnosti. ,,Kde krucinál mám kabát?" přimhouřil oči a semknul rty do tenké linky. Udělal pár kroků směrem ke dveřím. Zvedl svůj zanpakuto a zasunul ho do pochvy. ,,Ta žena mi ho musela sundat, aby mi ošetřila rány. Kam ho tak, mohla dát?"  vzal za kliku a vešel do chodby. ,,Sakra, kam teď?" všiml si přivřených dveří, ze kterých pronikaly dovnitř, sluneční paprsky světla a prošel jimi.

Nejdřív ho oslepilo slunce, když vyšel ven a přiložil si ruku před čelo, aby si jeho oči přivykli na ostré světlo. Jakmile oslepnutí pominulo, první co ho napadlo bylo. Co to má být? Nějaká zahrada. V Hueco Mundo bych, nic takového těžko našel. Tam je pouze bílý písek, ze kterého vyrůstají akorát vrcholky stromů, bez listí. Toto místo je ovšem plné života, ale ta rostlina co je uprostřed je zvláštní. Udělal pár kroků v před, aby si ji prohlédl. Ta dřevina, jako kdyby z ní něco vycházelo, nějaká bariéra. Zvedl ruku a natahoval se po jedné z větví. Chytil okraj větvičky a lehce ji zlomil.

,,Přestaň!" křikl ženský hlas. Překvapený Grimmjow zastavil svůj pohyb a podíval se svýma azurovýma očima na člověka, který stál přímo předním. Byla to Masako s rozčíleným výrazem v očích. Grimmjow nechal ochabnout svou ruku podél těla a všiml si, že něco svírala bílého v rukách.

,,Myslela jsem že spíš, prolomila ticho. A ty místo toho ničíš strom, který ti nic neudělal. Vyléčila jsem ti rány, sice mi bylo jasné, že vděk od tebe nemůžu čekat, ale ... " zlomil se ji hlas a hněv v očích se změnil na smutek. Oči ji klesli na vteřinu k zemi. ,,Měl by si už jít!" a hodila po něm jeho bílí kabát, který hned chytl. ,,Kdybych to věděla tak..."

,,Tak co, co bys udělala? Nebo spíš neudělala." přerušil ji Grimmjow, pohrdavým hlasem. Mlčela, neměla slov. ,,Je to jenom strom, nic víc." a začal soukat ruce do svého oblečení. Obvazy byly viditelné jenom na jeho, odhaleném hrudníku, když stál z příma, naproti ní. Díval se jí přímo do jejich očí, které měli barvu kaštanu. Vlasy měla rozpuštěné a prameny ji celou obklopovaly. Měli stejnou barvu jako její oči, až na jeden pramínek, který se jí kroutil kolem pravé tváře. Na slunci byla barva nepřehlédnutelná, neboť měla barvu, kterou vždy viděl při souboji. Barvu krve.

,,Pro mě má velkou cenu, je to památka na mého zesnulého otce, kterého jsem nikdy nepoznala. Ale vzhledem k tomu, že nemáš v sobě žádné city, mě můžeš těžko pochopit, nebo porozumět mému trápení. Když lámeš tu větev." promluvila po dlouhé odmlce, už v klidu. Avšak všiml si, že ji na tváři vykouklo, něco třpytivého. Byla to slza.

,,To máš pravdu. Já žádné city nemám a tvé chování, také nechápu. Mě jediné co zajímá je být, co nejsilnějším, všechny porazit a stát se králem." řekl to odhodlaně a opět se usmál tak, že mu byly vidět jeho špičáky.
Masako se na něho dívala, připadal ji jako mysli zbavený a začalo ji to děsit. Jeho výraz v obličeji, tomu napovídal, když se začal nahlas smát.

,,Ty jsi blázen, že?" zeptala se Masako. 

,,Ne vůbec, jen se mi vrátilo mé odhodlání a smysl, proč jsem vlastně přišel do světa živých." odpověděl ji. 

,,O čem to vlastně mluvíš?" promluvila, trochu nejistě Masako. Během sekundy se objevil přímo u ní, lehce sklonil hlavu a probodl ji pohledem. ,,To mu zase nebudeš rozumět ty, ale za to, že jsi mi nakonec, byla k užitku tě nechám žít." odpověděl ji opět Grimmjow.

Co to? Proč se nemůžu hýbat? Procházelo Masako hlavou. Jak se ke mně tak rychle dostal? Úplně jsem ztuhla, jako kdybych zmrzla na místě. Zhluboka jsem popadala dech a čekala, co se bude dít dál. Měl vražedný výraz ve tváři, navíc i ta maska plná ostrých zubů, ale i přesto jeho oči, oči které jsem spatřila na člověku, který se předtím nemohl ani pohnout. Mě neděsili. Naopak, byly tak nádherně modré, jako blankytné nebe, na kterém poletovaly bílé oblaky mraků.

Grimmjowi pomalu mizel úsměv z tváře a začal ho nahrazovat přísný pohled. ,,To pořád nemáš strach, ani potom, co jsem ti řekl? 

Masako už dýchala v klidu, když znovu promluvil. Stála pevně na nohách a cítila jak ji slza, sklouzla z tváře a dopadla na teplou zem, vyhřáté od slunce, kde se začala vypařovat.

,,Ty možná vypadáš jako děsivý člověk, dokonce se tak i chováš, abys mě o tom přesvědčil.  Ale tvoje oči strašidelně nevypadají a ani nemůžou. Tvé oči vypovídají o velkém utrpení, které v sobě nosíš." pověděla mu mírným tónem hlasu. Sklonila zrak, z jeho obličeje a dívala se mu přímo na jeho zavázaný trup a pokračovala dál v mluvení. ,,Tvé utrpení není na povrchu, jak by se mohlo zdát." zvedla ruku a dlaní se dotkla jeho hrudníku. ,,Tvé zranění pochází z tvé duše." a znovu mu pohlédla do modrých očí.

Pro tentokrát jsem vydala dvě kapitolky a ještě ke všemu docela  pozdě, ptáte se proč? Jednoduše řečeno jsem dojela dneska z Akiconu a nestíhám, ale nenechám Vás i tak čekat. Doufám že jsem nikoho neprobudila, v tom případě se omlouvám. 

A docela nedávno jsem založila komunitu na facebooku s názvem ,,Tvoje druhé já. Projev se jako otaku." Více či méně chci určitým způsobem dat najevo, že se každý může projevovat na veřejnosti jako otaku a neměl by se ničeho obávat. Je to samozřejmě můj názor, nemusíte s tím souhlasit, ale pokud si chcete stát třeba adminem a nebojíte se dat najevo jak žijete, můžete se jim stát. Další info pak už přes face, prosím. Pokud máte zájem mrkněte se pokud nemáte zájem, tak na to kašlete. Stránka je teprv na začátku a musí se tomu dat čas.