Grimmjow a pokřivená duše

Zmatení

,,To bych, tu duši nejdřív musel mít." a udělal dva kroky dozadu. Sledoval, jak ji pomalu ruka klesla k tělu a měla lehce zmatenou tvář. Přikrčil se k zemi a mohutnou silou se odrazil od země, vyskočil na střechu domu při čemž se zvedl vítr a byl k ní zády natočený. 

,,Co tím myslíš?" křičela na něho, jak ho spatřila. 

,,Jenom to, co jsem řekl." ohlédl se přes rameno, aby jí zahlédl. 

Během chvilky zmizel. Masako si musela  zakrýt oči, jak ucítila poryv větru, který tady po něm zůstal. Když se znovu podívala na místo, kde ještě před chvilkou stál, zjistila že tam už dávno není. Ztratila cit v nohách a kolenama dopadla na dlažděnou podlahu. Prošla ji hlavou jediná myšlenka. Co je vůbec zač?

Grimmjow se přemisťoval z jedné budovy na druhou, cestou neznámo kam. Nakonec se přece jen zastavil, na nejvyšší budově, kterou našel. Stál na nejvyšším bodě střechy a dřepl si, aby popadl dech a na chvíli si odpočinul. Přitom mu v hlavě pořád kroužily myšlenky, které se týkali jedné a té samé  osoby.

,,Co si, do háje myslí, ženská!" začal se rozčilovat a zvedat hlasitost ostrého tónu, jak mluvil sám se sebou. ,,Proč se o mě vůbec starala a léčila moje zranění. Normální člověk, by mě ani neviděl a kdyby snad ano, má maska by ho hned přesvědčila o nebezpečí, které představuji. Ale ona mě místo toho uzdravila. Nezdrhla a dokonce se mi postavila. Dávno bych takového člověka zabil a nezajímal se o to, co mi říká, nebo jí prochází hlavou. Vyváděla jenom kvůli, nějakému stromu. Byla rozčílená a odhodlaná zároveň. Proč jakmile jsem ji, té noci spatřil jsem to s ní neskončil? Nic by se z toho nestalo a já se nezajímal o takové věci, které by mě dřív nerozladili, jako teď!"

V zuřivosti si opět stoupl a rozhlížel se po okolí. Obličej měl, jako z kamene a stejně tak i tvrdý pohled v očích. ,,Toto místo mě je povědomé." přejížděl očima každý detail budov. A v tom si vzpomněl. ,,No jasně. Tady jsem přece poprvé potkal Kurosakiho. To znamená, že jsem se ocitl ve městě Karakura."

Dnes zavřeno. Stálo na vyvěšené tabulce, která se houpala na skleněných dveří, zajištěné mříží. Květinové studio bylo pro dnešek zavřeno. Masako se ještě úplně nevzpamatovala ze situace, která se stala, sotva před hodinou. ,,To snad není pravda." pronesla v prázdné místnosti, s ledovým obkladem na čele. ,,Dneska je tak nádherný den a mě rozháže, taková maličkost. Byl to nejspíš místní chuligán, nebo blázen. Příště si budu hledět svého a nebudu už tak ochotna, kde komu pomáhat. Můžu si za to sama. Měla jsem se té noci na něho vykašlat. Vždyť i ta katana s maskou napovídali, že není normální." Přesto jeho pomněnkové oči, nedokázala vytěsnit z hlavy.

Zvedla jednu ruku a z lehka si přitlačila obklad k hlavě. Nedokázala už ani v té chvíli stát na vlastních nohou a proto odpočívala v ložnici, kde se natáhla do postele. ,,Jak to že jsem, tak dobrosrdečná a přináší mi to akorát problémy?" Ke všemu mě rozbolela hlava, připadala jsem si jako by mě podupali koně. ,,Budu si muset vzít opět léky na hlavu, jestli to tak půjde dál, brzy je  všechny vypotřebuji. Ach jo." oddechla si Masako. ,,Budu muset objednat novou zásilku. V poslední době mě hlava bolí, čím dál častěji a intenzivěji." Vlastně se to děje, posledního půl roku. Nikdy předtím jsem tolik pilulek nespotřebovala, jako teď.

Bolesti hlavy mám od narození. Matka mě nikdy nenechala dlouho o samotě, i když jsem pak byla starší. Nikdo nevěděl, co to způsobuje, ale o to víc mě hlídala, abych se nezranila. Hrozilo, že pokud bolesti budou silné, můžu i omdlít. Proto ani nikam nechodím a mám vlastní obchod u sebe doma. Jediná nevýhoda byla, že se můj dům nachází skoro, až na kraji Karakury. Z krámku odkud léky pocházeli, se nacházel ve středu města, kam moc nechodím. Na štěstí za mnou někdy dojde starý známý od matky, který mi léky přímo donese. Obchůdek mu přímo patří, takže mu to nedělá potíže s doručením. Když maminka, zemřela postaral se o mě. Žádné příbuzenstvo totiž nemám. Z otcovy strany se k nám od jeho úmrtí neozvali a z matčiny strany neznám ani svoje prarodiče. Vlastně vždy jsem měla u sebe jenom svoji matku, ale nikdy bych ji nevyměnila. Starala se o mě, jak jen to bylo možné. Začala jsem pomalu cítit únavu, padání očních víček a tak též pohlcování temnoty a chladu ve svém těle.

Ocitla jsem se, opět na stejném místě, jako v předešlé noční můře. 

Na nebi opět vládl stříbrný měsíc, všude byl bílý písek, kam až oko dohlédlo. ,,Co tady vlastně dělám?" Toto místo vidím po druhé a stejně z toho nemám dobrý pocit. Přede mnou se začali tvořit černé oblaky kouře a z nich vylézat postavy. Nepřipomínaly žádného člověka. Jejich zrak spočinul na mě a já opět uviděla strašidelné oči, které svítily. Tentokrát se ke mně nepřibližovaly, jenom na mě hleděli. Začali odstupovat a vytvářely kolem mě prostor. Mezi nimi se proplétala jedna silueta směřující ke mně, v lidské podobě. Neviděla jsem ji do obličeje, byla štíhlé postavy a zhruba stejně vysoká jako já. Kolem postavy se zvedl vítr a začaly kolem ní vířit její, dlouhé vlasy, které ji sahaly až do pasu. Kráčela stále blíž ke mně, krok za krokem. Poznala jsem, že šlo o ženu, měla na sobě dlouhé bílé šaty a v jednu chvíli na světle byla vidět i barva jejich vlasů. V tu chvíli zvedla svoji hlavu a já jsem mohla spatřit její tvář. Zdálo se mi to být nemožné, ale bylo to tak. ,,To jsem přece já!"

Týden po Akiconu a stejně tak další kapitola. Jenom bych chtěla upozornit, že minule vyšli dva díly,  tak nevím jestli tak dobře čtete, nebo jsem to špatně napsala.