Grimmjow a pokřivená duše

Noční můra

Na obloze svítil stříbrný měsíc. Země byla složená z bílého písku a sem tam vyrůstaly ze země stromy, které na první pohled vypadaly bez života. Na obzoru dál už nic nebylo, jenom nekonečná poušť.
,,Kde to jsem? '', ptala jsem se sama sebe.
,,Není tady nic živého. Co je to za místo? " ale žádnou odpověď jsem nedostala.

,,Jsi na místě, kam patříš." ozvalo se.

,,Kdo to byl? "
Ohlížela jsem se kolem sebe, ale nikdo nikde.
,,To nebyl vítr, nebo ano? "

,,Ty to tady nepoznáváš? " ozvalo se opět.

,,Kde jsi?" vykřikla jsem na hlas.

,,Tady přece a je nás mnohem víc."

Najednou se kolem mě začaly objevovat postavy. Ale nebyli to lidé. Měli různé tvary těl, někteří měli i křídla. Ale nejvíc mi naháněli strach masky, které měli místo tváře. Každá byla jiná a jediné co bylo vidět z jejich tváře byli děsivé oči, které svítili do tmy. Strašně jsem se bála, když tu náhle začali po mě natahovat ruce.

,,Nechte mě!" začala jsem po nich křičet, ale o ni nic. Už byli skoro u mě, když tmu prořízlo ostré světlo a já se probudila z noční můry.

Sotva jsem popadala dech, jak jsem byla vyděšená. Seděla jsem na posteli, celá zpocená z toho snu.

,,Co to, do háje bylo?" Pomalu jsem se uklidnila a vstala z postele. Přikrývku jsem objevila shozenou na zemi.

,,To jsem sebou musela pěkně házet."

Vyšla jsem na chodbu a šla jsem přímo naproti do místnosti, kde byla koupelna. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, abych se trochu probrala. Jak jsem si utírala tvář, oči mi sklouzli na můj odraz v zrcadle. Celá strnulá jsem si prohlížela svoje vlasy.

,,To nemůže být pravda, přece barva nepouští."
Ale bylo to tak, místo tenkého pramínku, rudého odstínu jsem měla, celou přední část vlasů v barvy krve.

Celá v šoku, jsem si začala prosahávat hlavu, jestli nejsem někde pořezaná. Ale nic. A navíc ta barva byla už zaschlá, jako kdyby tam vždy byla. Rychle jsem ze sebe sundala vrchní část pyžama a začala si mýt hlavu, abych dostala dolů tu barvu. Nepomohlo to, barva držela jako kdyby to byla má vlastní.

Mezitím ve vedlejší místnosti...
,,Co to je?" slyším téct vodu.
,,Ona se teď snad umývá? Teď v noci? Už neví co má roupama dělat, ta blbka. Nejdřív tam vykřikuje a teď tohle?"

Celý strnulý a otrávený Grimmjow, vstal z postele a šel ke dveřím. Lehce se dotkl kliky, aby ho nezaslechla. Na chodbě bylo zhaslé, ale z jedné místnosti vycházelo světlo. Vyšel na chodbu a potichu se plížil k lehce otevřeným dveřím. Našponoval uši jestli něco nezaslechne.

,,To není možné!" vycházelo ze dveří, zoufalým hlasem dívky.

Co to tam provádí? Přemýšlel Grimmjow.

,,A proč se o ni vůbec zajímám?" Otočil se na místě, kde stál a šel směrem k pokoji, ze kterého původně vyšel. Zavřel za sebou dveře a pokusil se další dění na chodbě, úplně vytěsnit z hlavy.

Pohlédl do okna.
,,Stále je noc. Ležet se mi už nechce. Obvykle bojuji, neodpočívám." říkal si sám pro sebe.

Začal se procházet po místnosti. Od jedné zdi ke druhé. A vlastně si uvědomil, že mu chůze už nedělá žádné bolesti. Zkusil se dotknout hrudníku, ale ten pořád ještě na dotek cítil.
,,Je to každopádně pokrok. Když se můžu, bez problému pohybovat. Aspoň chodit můžu a to je hlavní."

,,Ta holka mi nakonec, přece jenom pomohla. Ještě před pár hodinami, bych se nemohl procházet, bez bolesti. I ta rostlina zabrala. Zítra budu moct konečně odejít, no ale co pak? Do Las Noches se vrátit nemůžu, na to je ještě brzo."

Zastavil se před zrcadlem a prohlížel si svou tvář. Měl ji posetou drobnými rankami. Uvědomil si, že ta dívka tady něco zapomněla. Podíval se na skříňku, kde před tím měla vyskládané všechny věci k ošetření. Nechala tady ten hmoždíř se zbytkem rostliny. Vzal misku a konečky prstů nabral její obsah.

Třel jsem chvíli lepkavou tekutinu mezi prsty.
Až nakonec ji z lehka rozetřel po svém obličeji. Chvíli mě pokožka štípala , ale nakonec přišla příjemná a chladivá úleva.

,,Nevěřil bych tomu, že se někdy budu o sebe tak starat. Každopádně bude lepší, když budu ráno, v co možná nejlepším stavu. Abych mohl v klidu odejít."
Hmoždíř vrátil na původní místo a vzhlédl před sebe, kde byla police s knihami.
,,Knihy, k čemu vlastně jsou? Jsou to jen listy papíru, na kterých je něco napsané." brblal si pro sebe Grimmjow.

Ukazováčkem začal přejíždět po hřbetech jednotlivých knih a zároveň si říkal jednotlivé názvy titulů.
,,Výtvarné umění. Básnické povídky. Užitkové a lékařské rostliny."

,,Kdo to čte? Nic pro mě." už byl na konci řady, když ho jedna zaujala zapadlá mezi posledníma. Vytáhl ji, byla lehce zaprášená, nejspíš ji nikdo dlouho nečetl. Kniha měla fialový odstín. Zlatým písmem na ni bylo tištěno: Katany a styly boje.

Trochu jsem zapracovala na úpravě psaní a snad se Vám to bude číst lépe. Když tak mi napište zda to chcete mít napsané v této formě, nebo jak jsem psala doposud.