Grimmjow a pokřivená duše

Pohled na strach

,,Ha. Vy jste, ale slabí, jako červi." smál se na hlas Grimmjow a užíval si každou chvilku souboje, která se mu naskytla.

Vládl v něm adrenalin a na jeho obličeji zářil bílí úsměv.
,,Nikdy jsem se tak nebavil, jako nyní."

Před sebou měl už čtvrtého hollow. Jednoho po druhém je vyhledal a pohltil, aby zesílil. Nemusel se ani moc snažit. Hollowoé byly nejnižší třídy a vyřídil je bez mrknutí oka.

Vrhl se na dalšího, který během okamžiku zase zmizel. Pravou rukou si otřel čelo, i když byly slabí přece se jenom trochu zadýchal. Ještě se plně nezotavil, ale pociťoval v sobě nárůst energie, která procházela celým jeho tělem a hnala ho dál.

,,Když jich pohltím dost, budu se moct vrátit do Hueca Munda a vyřídit si svoje účty."
Při tom, co řekl se naplňoval blahem a už se nemohl dočkat, až ta to chvíle přijde. Ještě jednou si otřel tvář od potu a chtěl najít další protivníky, když tu náhle. Spatřil před sebou na zemi stíny, když vzhlédl zjistil, že nad ním byly dva hollow.
Ale Grimmjow nebyl jejich cíl, jenom nad ním prošli a hned byli pryč, ani si ho nevšimli.
,,Šmejdi! Jsem snad neviditelný, nebo co to mělo znamenat?"

Rychle vyskočil ze země, aby spatřil směr kudy šli. Konečně to zjistil a chtěl se vydat za nimi, ale ...

,,Co to? Ten duševní tlak je velice silný, už jsem ho někde cítil, ale kde?" Nemohl si vzpomenout, vrtalo mu to hlavou, ale přece si jenom vzpomněl.

,,Už vím, to je stejné reiatsu, co jsem předtím cítil, než se mi povedlo sem dostat. Něco se mi na tom, ale nezdá, jako kdyby jeho majitel ho neuměl ovládat. Jeho síla je chvíli velmi intenzivní a poté se úplně vytrácí."

,,Nemůžu poznat ani komu patří, zda se jedná o shinigamiho, nebo hollow. Člověk to určitě není, ten by nemohl mít, tak silný duševní tlak. Teď se opět vytratil, ale ... Ta žena, co mě vyléčila je nedaleko odtud."
Zhluboka se nadechl a vyrazil kupředu za hollowi.

Kráčela jsem po ulici a kochala se svým okolím. Vlasy mi čechral slabý vítr, který byl příjemně chladný, neboť mi slunce po celou dobu svítilo na tvář a celou mě prohřálo. Jednotlivé prameny se mi vlnily kolem ramenou a tvořily neposedné, hadí ocásky.

Už jsem byla za polovinou cesty a zkrátila si cestu přes park.
Rozhlížela jsem se po kráse přírody, která zde panovala, i když se nacházela uprostřed města. Jednotlivé stromy začali zabarvovat své listí do barvy podzimu.
V jednu chvíli, ale vítr zafoukal opačným směrem, listí začalo šustit a přes obličej se mi vytvořil závoj z mých vlastních vlasů. Když jsem si pramínky odhrnovala, něco ve mně mě zneklidnilo. Zastavila jsem se na místě a rozhlédla se po svém okolí.

Něco bylo slyšet, ale co to je? Nebylo to zřetelné, ale i přesto...
Náhle jsem slyšela příšerné vytí, které mi trhalo uši, ozývalo se to nedaleko odtud.

,,Kdo, nebo co může vydávat, tak hrozné kvílení?"
Začal se ve mně shromažďovat strach, který začal narůstat. Nevěděla jsem, jestli mám pokračovat dál ve své cestě, nebo se raději otočit a utéct pryč.

Začaly se mi třást ruce a být zima. Objala jsem svoje paže, abych se trochu uklidnila, ale znovu se ozvalo hrozné úpění. A aby toho nebylo málo, začala se mi ozývat bolest hlavy.
,,Jako kdyby to ho nebylo málo." a chytila si pravou rukou hlavu.
,,To snad není možné, zrovna teď?"

Brzy mě však z mé bolesti vytrhlo něco jiného. Přede mnou něco stálo, bylo to něco obrovského, jelikož jsem viděla jenom nohy, které byly asi stejně velké jako já samotná.
Zvedla jsem hlavu, abych mohla spatřit, co se nachází přímo přede mnou. Určitě to nebyl člověk, o tom mě už přesvědčili jeho nohy, ale nikdy by mě nenapadla, ta to varianta.
To co se nacházelo přede mnou byla jaká si hrozná příšera, která měla přes obličej masku, z které zářili děsivé oči.

,,Ten tlak se vytratil." ozvalo se napůl lidským hlasem.

Vím určitě že ten hlas pocházel od bytosti přede mnou, pomyslela Masako.

,,Aspoň si dáme malou svačinku, než budeme pokračovat dál v hledání." Tentokrát se hlas ozval za mnou, ohlédla jsem se a zjistila, že se za mnou nachází další ohavné monstrum, podobné tomu prvnímu.

Strachem jsem zvedla ruku a lehce se chytla nahrdelníku, který se mi houpal na krku. Nemohla jsem se pohnout z místa, jako kdybych byla kamenná socha.
Všimla jsem si další věci, ze které mě mrazilo po zádech. Obě příšery měli v trupu díry, které byly durch, jejich chtěla.

Další kapitolka je tu, tak si to užijte. Jinak teď bude nepravidelná publikace, protože se pomalu blíží Vánoce a já mám určité povinnosti, kterým musím dát přednost. Tak zase příště.