Grimmjow a pokřivená duše

Nechuť

,,Pokud, nechcu zemřít?"

Co tím zase myslel. Copak těch monster je mnohem víc? Zmatené až děsivé myšlenky kroužily v hlavě Masako.

Od té doby, jak hrozně pršelo a našla jsem Grmmjowa, se dějí podivné věci.

,,Už tehdy té noci, ta strašná noční můra, která se nedávno opakovala!"

Spatřila jsem sama sebe, ale přitom jsem se sobě nepodobala. Vlasy jako rudá krev a oči v barvě rubínů, které na sebe upozorňovali ve světle měsíce.

Ruka se mi třásla nejistotou. Nic nedávalo smysl. Od rána mám takové tušení, že není všechno v pořádku.
,,Co si mám počít?"
Po chvilce mi, ale něco došlo.
,,Můj náhrdelník!"

Rychle jsem se ho snažila chytnout do rukou a přesvědčit se o tom, že se mu nic nestalo. Naštěstí byl v pořádku, trochu krve na něm sice zůstala, ale nic hrozného to nebylo.

Ukazováčkem jsem hladila povrch přívěšku a ujistila se, že není nalomený. Jak jsem se dotýkala konečky prstů, stříbrného slunce, vzpomínky mi ulpěli na dni, kdy mi ho matka předala.

Bylo to pár dní předtím, než zemřela. Upomínku na otce mi chtěla předat, až nadejde můj čas, ale dala mi ho dříve. Jednou při vyšetření u lékaře ji zjistili pokročilou rakovinu, o které se nevědělo, už se s tím nedalo nic dělat. Máma mi ke dni, kdy mi ho dala řekla, abych každou chvíli využila, jak jen to bude možné. Bojovala za svoje místo pod sluncem a nikdy to nevzdávala. Ta to slova jsou spojena s mým amuletem, který nosím na svém hrdle.

Vždy je nějaká naděje, která přijde nečekaně, aniž by to člověk mohl tušit. Slova na která jsem si vzpomněla do mě vlila sebejistou a naději. Přívěšek který se mi leskl v dlani, mě začal hřát, silně jsem ho uchopila a šla najít východ, abych se odtud dostala, dřív než mě někdo objeví.
,,Nebudu čekat až si pro mě smrt příjde a udélám pro to cokoliv." a po těch to slovech vstoupila do tmy.

,,Jděte s tím k čertu, mě jsou nějaké rozkazy ukradené." přitom si Grimmjow odplivl a zatnul zuby.
Snad si opravdu nemyslí, že bych mohl na něco takového přistoupit. Jsou ještě větší hlupáci, než byly předtím.
Grimmjow byl plný vzteku, jak pořád někdo zmiňoval Aizena a teď by se snad měl vrátit a kát se za svoje činy? Ani náhodou.
Čekal co z nich vypadne, jestli to vzdají nebo...

,,Nebuď zatvrzelý ve svých argumentech!" okřikl ho Finndor.
,,Jednal jsi sám, bez jeho rozkazu. Odvedl si tu dívku, aby vyléčila nepřítele, se kterým jsi chtěl bojovat a nakonec si proti němu i prohrál. A to je neodpustitelné!
Navíc jsi opustil bez svolení Hueco Mudno."

Grimmjow zatínal pěsti čím dál tím víc, až mu byly vidět klouby. Zuby přejížděl o sebe a přemýšlel nad činy, o kterých se zmínil Finndor. Nezajímalo ho, že neuposlechl Aizena, a že si dělal, co chtěl. Nad tím si nedělal hlavu, jediné v čem měl pravdu a co nenechalo Grimmjowa na pokoji byla porážka proti Ichigovi.

Myšlenkama se vrátil do situace, která mu nedala pokoj.
Už jsem se nemohl skoro hýbat, Kurosaki svůj meč zahodil a šel proti mě s holýma rukama, jen aby mě zarazil.
Grimmjow si pořád dokola přehrával bitvu s Ichigem, které nemohl přijít na chuť. Každého porazil, ale osud mu do cesty připletl Kurosakiho Ichiga, nad kterým se mu nepovedlo zvítězit.
Z jeho snění ho vytrhl něčí hlas.

,,Ptáme se naposled, jak si se rozhodl?" ptal se Finndor.

Grimmjow sklopil hlavu a svůj zrak nechal spočinout k zemi.

Finndor a Rai ho pozorovali a čekali na jeho odpověď. Když z ničeho nic, uslyšeli smích.

A opravdu, Grimmjow se smál a když opět vzhlédl měl ďábelský výraz ve tváři. Ruce si vyndal z kapes a založil si je na prsou.

,,Nemůžu sám sobě uvěřit, kromě toho, že jste neuvěřitelně naivní, tak jste ještě hluchý."

Tentokrát se rozpálil Finndor, ale ovládl se. ,,To je tvá odpověď?"

Grimmjow se přestal chechtat a na tváři mu pouze zůstal široký úsměv.
,,Dávno jsem vám řekl, co si o tom rozkazu myslím a opakovat se nebudu."

,,Smím Finndore?" promluvil po dlouhé době Rai.

,,Už ano, stejně s tím pan Aizen počítal a aspoň předvedeš svoje schopnosti." odpověděl mu na otázku Finndor.

,,Konečně." vyšlo z úst jeho společníka. Vytasil svůj meč a vrhl se na Grimmjowa.

,,Ta chodba nemá snad konec."
Masako procházela temnou budovou a ne a ne najít východ z budovy. Cestou našla plno dalších chodeb, ale dostat se odsud je snad nemožné. Na podlaze byla usazená špína, která se vznášela do vzduchu a vytvářela ve světle obláčky prachu. Jediné co ji dělalo společnost byla ozvěna jejich kroků a nekonečná temnota.

Masako zakopla o vlastní nohy, protože se ji začalo těžce dýchat. Snažila se pomalu a zhluboka nadechnout, aby popadla dech.

,,Co to? Něco se tu děje, jako by něco tady působilo na okolí."
Uslyšela nějaký zvuk. Chodba se otřásla, část stropu se zřítila a něco prolétlo dovnitř.

Zdravím, je neděle a s ní i další pokračování příběhu. První, co musím zmínit, tak moc děkuji za vaše hlasy a komentáře, protože člověka to hned nakopne, aby dál pokračoval ve psaní. Pokud možno, budu se snažit, vydat tak jednou týdně, aspoň jednu kapitolku. Vždycky v neděli na večer, pokud bych se opozdila, tak to později vydám, jak budu mít čas. 

S dneškem má ten to příběh 296 shlédnutí, tak uvidíme, kam až se dostaneme.   :)