Grimmjow a pokřivená duše

Spálenina

,,Proč mi to všechno najednou říkáte, když matka nechtěla, abych o tom věděla?" ptala se Masako.

Urahara pozvedl opět hlavu a měl vážnou tvář.
,,Protože přichází bitva, která tě po prolomení pečetě, teď už nemine. Musíš se připravit. Brzy všechno začne a já se o tebe nemůžu postarat a ani tě dostatečně připravit. Mám na starosti ještě další povinnosti, které nemůžu odkládat.
A i kdyby to šlo, nejsem ten vhodný, kdo by tě měl trénovat a naučit ovládat tvoji sílu. Možná bych mohl požádat vizardy, ale nevím jestli s tím budou souhlasit, vzhledem k tomu, kdo jsi ve skutečnosti. Oni sice mají sílu hollow, ale přece jen byly shinigamiové. Jinak nemohu říct, kdo další podobný tobě, by přišel v úvahu."

,,Podobný mě?"
Ta slova Masako pořád procházela hlavou. Černé myšlenky ji poletovaly sem a tam. Už ji došlo, že není obyčejná, ve skutečnosti je pro svoje okolí nebezpečná.
Když se vrátím o pár hodin zpátky, co se stalo  na tom staveništi a jak obrovská síla ze mě vyšla. Dokonce jsem schopna i zabíjet.

Když z té temnoty začal na mě, ten hlas mluvit, byla jsem ztracena a z nějakého důvodu, jsem přijala ten instinkt, který přišel i s tím hlasem. Když jsem si uvědomila, co se stalo, bylo už pozdě. Ale kdybych to neudělala, tak bych už možná nebyla mezi živými. Bylo to tedy správné, poslechnout ji nebo ne?
Nikdo takový, jako já tady není. Já nikdy nebyla shinigami a ani vlastně člověk. Vzpomínky, které jsem teď měla po uvolnění pečetě v hlavě, jen potvrzovali Uraharova slova. 

Masako si všechno dobře rozmyslela, než znovu nahlas promluvila na Uraharu.
,,Pokud nepřipadají v úvahu vizardi, tak to může být pouze ten, kdo arancarem už je. Jeden s chodou okolností, tady i je."

,,Masako, to nemůžeš myslet vážně!" Urahara nevěřil vlastním uším, co bylo právě teď řečeno.
,,I když jsi arancar, tak to neznamená, že by tě nemohl zabít. Hollowoé se navzájem pohlcují, když chtějí za každou cenu zesílit a zrovna ten to arancar patří mezi ty nejhorší. On je zrovna i espáda!"

Všiml si u Masako překvapeného výrazu a hned ji začal vše vysvětlovat.

,,Ti nejsilnější arancaři jsou zařazeni do epády, v pořadí od jedné do desíti. Podle toho jak jsou moc silní. Grimmjow Jaggerjack, tak se jmenuje je sexta. Tedy šestý nejsilnější espáda. Nepřipadá to v úvahu, aby tě někdo jako on učil tvým dovednostem a navíc ...
možná toho nebude ani schopen."

Masako to zarazilo.
Poslední větu pronesl, tak tichým hlasem, že jsem se začala obávat nejhoršího.
,,Co tím myslíte? Co se děje?" ptala se Masako.
Před tím byl pan Urahara celý rozrušený, tím co jsem mu sdělila, ale něco není v pořádku, když se tak náhle uklidnil.

,,Ten arancar, kterého si porazila mu dost uškodil. Jeho zranění, která se můžou zdát být obyčejná, jsou mnohem vážnější. Má zcela spálenou kůži na zádech, až do masa. Měl to být původně nějaký druh paralýzy, ale ten co ho zasáhl, nejspíš mu chtěl uštědřit, co největší bolest. Krom toho má v těle i nějaký jed.
Myslím si, že ten co ho zasáhl, to  měl i po celou dobu v plánu, kdyby náhodou přežil, že mu ty rány vyléčí Orichime.
Navíc to vypadá že Grimmjow nemá žádnou regeneraci, aby se rány zahojily sami. Začíná mu postupně odumírat kůže a šíří se to do celého těla. Nakonec by ho to mohlo i zahubit, pokud se to nepřestane rozšiřovat."

,,To je hrozné! To se s tím nedá nic udělat?"
Zprávu kterou jsem obdržela, mě zcela vyvedla od mých přítomných problémů, začala mě naplňovat lítostí a strachem, co s ním dál bude.

,,Vůbec netuším, co s tím. Nikdy nic jsem podobného neviděl, takže neznám ani protijed, který by nákazu, aspoň zastavil. Ale zopakuji ti jednu věc, na kterou mysli. Je to přece jenom nepřítel a i když teď trpí, neměla by ses o něho zajímat." domluvil Urahara.

,,Co to říkáte? To ho chcete nechat zemřít? To je snad jen hloupý vtip. Jestli ano, tak se vám moc nepovedl." řekla Masako.

,,Masako, je to zabiják, na to nezapomeň. Neměl by tady ani být, natož, abychom ho léčili! Nepřipadá to v úvahu." sdělil ji Kisuke.

,,To se mu ani nepokusíte pomoct?" zeptala se Masako.
Přestávalo se mi to líbit a začal se ve mně hromadit vztek.

,,I kdybych mu chtěl pomoct, neznám na to lék. Rány jsem si dobře prohlídnul, abych se ujistil, že nepředstavuje nebezpečí, co bude tady. Ještě ke všemu je arancar a techniky, co znám účinkují na shinigamije a lidi. Arancar se dost od nich liší. Navíc se každý hollow, či arancar strukturou těla od sebe odlišují. Nemám ponětí, jak mu pomoct." řekl Urahara.

Že bych se zmílila? Ptala se sama sebe Masako.
Myslela jsem si, že ho nechce od začátku léčit, ale na očích pana Urahary jsem viděla, zklamaný obličej.
Nakonec mi řekl. ,,Rád bych ti vyhověl, ale nejde to."

Připadalo mi, jako kdyby mě někdo bodl do hrudníku a já se nemohla pořádně nadechnout. Jako kdyby mě do plic pronikla ostrá čepel. Asi tak nějak jsem se cítila. Nesnášela jsem, když se nedalo pomoct někomu, kdo to potřeboval a hlavně, když šlo o život.
Ano možná je nepřítel a chtěl mě možná i zabít, ale nesnáším, když by měl někdo trpět hroznou bolestí a nakonec prohrát svůj život, bez boje. Přesně toto je důvod, proč jsem se nechtěla stát doktorkou. Musela bych taková rozhodnutí řešit, každý den. Na mně by bylo, zda ten člověk bude žít, nebo odejde navěky.
Ne, to ne. Musí být nějaká možnost, jak mu pomoct a pak mi došla jedna věc.

Zdravím, další kapitolka je zde. Je to po delší době, ale teď jsem bohužel neměla moc času na psaní. Každopádně jsem zpět, tak si užijte dalšího pokračování.