Grimmjow a pokřivená duše

Pocit ochrany

Slunce mě dostatečně zahřálo a tím jsem se i rozhodla, co mám dál dělat. Vstala jsem a šla za telefonovat známému, jestli se tady náhodou neobjeví dřív. Telefon dlouho vyzváněl, ale nikdo to nezvedl, proto jsem aspoň zanechala vzkaz na záznamníku.

,,Pěkný den přeji, chtěla bych vám jenom říct, že si pro další zásilku zajdu sama. Aby jste ke mně nevážil zbytečnou cestu, poslední dávku jsem vypotřebovala dříve, než jsem očekávala a proto si další půjdu vyzvednout osobně. Děkuji za pochopení a nashledanou, při dalším setkání."

Posledním slovem jsem zaklapla mobilní telefon a začala se převlékat. Oblékla jsem na sebe tmavě modré džíny, s fialovým tričkem na ramínkách a přehodila si přes ramena černou, bavlněnou mikinu s kapucí. Ještě tašku přes rameno a byla jsem připravena odejít.

Na poslední chvíli jsem se zastavila a vrátila se k nočnímu stolku.
Ze šuplíku jsem vytáhla náhrdelník, který mi před mým narozením koupil otec.
Matka mi ho dala místo něho, abych měla na svého otce vzpomínku a věděla o tom, jak moc se těšil až se konečně narodím.

Proto tehdy byly rodiče v obchodním středisku a vybírali pro mě k mému narození upomínku. Společně vybrali náhrdelník, na kterém byl přívěšek slunce. Mělo to znázorňovat, že východem sluncem začíná nový den a také život.

Aspoň tak to tehdy můj otec řekl matce. Navlékla jsem si ho na krk, aby mě ochraňoval, znělo to směšně, ale chtěla jsem mít něco z domova u sebe.

Málo kdy chodím do města, školu jsem rychle dodělala, abych sama mohla pracovat. Nechtěla jsem pořád být závislá na někom jiném, kdo se o mě staral. Navíc nebyl ani příbuzný, čas od času se matka u něho stavila na návštěvu na dobrý šálek čaje.

Mě ale k němu nikdy nebrala a když byl on u nás, tak mě matka odvedla do protější místnosti, abych si tam hrála. Pokaždé mi řekla, že si musí o něčem důležitém promluvit. Když jsem chtěla vědět o čem, tak se mi pokaždé dostalo stejné odpovědi.
,,To ale nejsou věci pro děti, to musí vyřešit dospělí."

Doteď nevím o čem si mohli vykládat. Zkoušela jsem našponovat uši co nejvíc a být potichu, ale vždy mě načapali za dveřmi. Maminka mi vyhubovala, že se tak nechová hodná holčička a tím pádem, mě odvedla do mého pokoje, kde mě i potom zavřela. Netuším o čem se bavili, jenom jsem jednou zaslechla, že se to děje pouze v noci. To je jediné co vím, ale co tím mysleli to opravdu nevím.

Vyšla jsem z obytné části domu a znovu nechala spočinout svůj zrak na javoru. Oči se mi zastavili na zlomené větvičce.
,,O co mu vlastně šlo, to rád všechno ničí, nebo co vlastně?" nemohla jsem tomu přijít na chuť a pokračovala svou chůzí, do druhé části domu.

Zde se nacházela malá dílna a hned za zdí, byl prodejní pult s nachystanými policemi na řezané květiny, kde byly vyskládané skleněné vázy.

Celý tento pozemek, zařídila matka tak, abychom měli svou práci po ruce a nemuseli cestovat až do středu města. Navíc s mou bolestí hlavy, to jinak nešlo.

Matka měla, ale jinou představu co budu dělat. Chtěla abych se stala lékařkou a pomáhala lidem, tak jako ona. Když jsem byla ještě malé dítě, celkem mě to bavilo.

Časem jsem, ale zjistila, že ne vždy se dá lidský život zachránit a člověk může umírat zrovna pod mýma rukama. Proto jsem to tehdy odmítla a nestala se doktorkou, jak to chtěla moje máma.
Ale když matka ještě žila pomáhala jsem ji, jak jen to šlo. Pamatuji si, když jsem byla malá, jak navštěvovala jednu rodinou kliniku, mě tam často vodila sebou a já si tam hrála se zrzavým chlapcem.
Na jméno si, už ale nevzpomenu, je to už hodně dlouho co jsem ho viděla. Jediné co si pamatuji, tak že jsem byla asi o pár let starší než on. Byli to krásné časy dětství. Měla jsem kamarády, milující matku a teď.... Teď už mám jenom javor, ve kterém mě rodiče dál opatrují a vlastně i dodávají sílu dál žít.

Ucítila jak se ji vyhrnuly slzy na tvář, ale přitom se usmívala štěstím a kapky vody si rychle otřela o černý rukáv mikiny.
,,Dneska mám opravdu zvláštní den." a těmi slovy vyšla ven do ulice, kde ji pohltilo světlo ze slunce.

Zcela vyčerpaná jsem včera pozdě dojela domů a už jsem neměla ani sílu, dostat se k tomu počítači. Kapitolku proto vydávám až dneska, trošku kratší.

Jinak mi děláte radost, že můj příběh přesáhl 100 shlédnutí, což není moc, ale pro mě je to úspěch, který mě těší.