Grimmjow a pokřivená duše

Déšť

,,To nemůže být pravda, být poražen a zároveň zachráněn svým soupeřem. Kdyby mě aspoň ten bastard Nnoitra, tak nesekl svým mečem, nemusel by mě ten zatracený Kurosaki zachraňovat. Pche, je to k smíchu." ušklebyl se Grimmjow nad těmi to slovy. ,,Přece to nemůže být můj konec?"
,,Ne! V žádném případě, nesmím se teď vzdát, když jsem došel tak daleko." Grimmjow se začal opatrně zvedat, pomocí pravého loktu, kterým se zapřel o zem složenou z písku.

,,To je hrozná bolest." postěžoval si, nad svými trhavými pohyby, neboť cítil každou řeznou ránu na svém těle. ,,Nevím jak dlouho tady už ležím, ale musím odtud pryč, dřív než si mě někdo všimne a hlavně než se vrátí Ulquiorra. Ten to jen tak nenechá, že nechal Ichiga vyléčit a pak použil Caji Negación, aby se ho zbavil."

,,Jestli se odsud nedostanu, tak se mnou bude doopravdy ámen." Opatrně se začal zvedat, při prvním pokusu o chůzi lehce klopýtl, jak cítil svou váhu těla. Zdálo se mu, jako kdyby měl kolem nohou okovy. Díky rychlé reakci však možný pád vyrovnal svým zanpakuto, který držel v ruce a jen tak tak se o něho opřel, zabodnutím do země.
,,Musím se sebrat a posbírat poslední zbytky své síly, abych aspoň otevřel gargantu do realného světa, vždyť se teď neubráním ani obyčejnému hollow, natož se postavit espádě ve svém současném stavu v jakém se nacházím. Ale ve světě lidí je to jiné, tam se nemají jak bránit, rychle se tam zotavím a pak se vrátím... pomstít se."

Po těchto slovech otevřel bránu do světa živých, naposledy se ohlédl za sebe jestli neuvidí Ichiga a Noitru. Viděl pouze rozvířený oblak souboje, pohlédl před sebe a nahlas pronesl poslední slova.
,,Já se vrátím, tak se nenech zabít Kurosaki!" po těchto slovech vešel do portálu a už se neohlédl.

Mezitím v lidském světě....
,,Dneska moc lidí nechodí, celý den je zataženo a nakonec začaly už padat i kapky vody. Ach jo, a to mi zrovna dneska dovezli nové zboží, doufám že zítra bude pěkně, aby lidi vyšli ven a já mohla co nejdřív prodat řezané květiny do kytic. No jo, někdy jsou kšefty a někdy zase ne. Aspoň dřív zavřu, stejně nikdo nedojde a já se budu moct věnovat svým zájmům."

Slova pocházela od 20 let mladé dívky, která stála u hlavních dveří svého květinového krámku a pozorovala, skrz sklo temnou oblohu. Byla štíhlé postavy, obuté bílé žabky a na sobě měla delší sukni v barvě šeříku, doplněnou bílou halenkou a zelenou zástěrkou přes šaty. Hlavu ji pokrývaly dlouhé vlasy čokoládového odstínu s jedním rudým pramínkem na pravé straně hlavy, který začínal od spánku a sahal až ke konečku pramene. Oblohu pozorovala svýma hnědýma očima.

Zhluboka se nadechla a vydechla. ,,Nemá cenu čekat, nikdo už nepřijde." popošla k výlohám a začala zatahovat žaluzie. Uklidila květiny, které měla ve vazích s vodou, zamkla vchod a nakonec zhasla světla. Proud světla procházel, jen díky skleněným dveřím, které byly zajištěny mříží. Světlo pocházelo od pouličních lamp, které stály přímo před prodejnou a tak bylo ve vnitř vidět květinové studio.

Když dívka byla už na odchodu, uslyšela kovovou ránu. Ohlédla se, co vydalo takový zvuk, měla trochu strach jestli to nejsou nějací chuligáni a tak, opatrně našlapovala ke dveřím, aby zjistila zdroj hluku. Když už byla u dveří, zahlédla přímo ve světle pouliční lampy, tmavou siluetu postavy. Byla opřená rukou o lampu a těžce oddechovala. Dívka měla vepsaný strach na tváři, co se právě dělo před jejím obchodem. Když náhle, postava se skácela k zemi a nehýbala se.

Co, se to tam děje a kdo to tam leží? Prošlo dívce hlavou. ,,Vždyť lije, jako z konve, takhle se promočí a prochladí." Ještě chvíli počkala, co se bude dít, ale nic. Postava nejevila, žádnou známku života. ,,To, snad není pravda, proč já?"
Odemkla dveře a uvolnila zajištěné mříže. Dívala se po okolí, a když nikoho jiného neviděla rozběhla se k postavě, ležící pod lampou. Na světle bylo vidět, jak padal déšť a odhalovala postavu v potrhaných, špinavých a promoklých šatech. Když se podívala zblízka zjistila, že místo špíny od bláta se tam nacházeli, šmouhy od krve. Začala lehce panikařit. Postava ležela obličejem dolů, ale podle tvaru těla, to odhadovala na muže. Klekla si k němu a opatrně ho otočila, jak se ho dotýkala, cítila jeho svaly na pažích a i na trupu. Když se jí, nakonec podařilo ho obrátit, spatřila tvář mladého muže. Na obličeji měl samé drobné ranky, které se ve větších měřítkách, nacházeli i na zbytku viditelné kůže, včetně obrovské jizvy na hrudi. Bílo-černé oblečení, měl na krajích látky potrhané. Hlavu mu pokrývaly modré vlasy, které mu padaly do obličeje, což naznačovalo, že má lehce delší vlasy. Oči měl sice zavřené, ale zdobily je tyrkysová zvýraznění pod očima. Nejvíc ji, ale překvapila věc, která se mu nacházela na pravé straně tváře, vypadalo to totiž, jako maska s čelistí plnou ostrých zubů.

Snad jsem Vás, aspoň trošku nalákala na můj příběh a doufám, že se bude líbit.