Grimmjow a pokřivená duše

Náhlý zvrat

,,Je to jenom lidská duše a mi jsme dva. Jak se chceš o ni podělit, sotva zasytí jednoho." ozval se ten první.

,,A co kdybychom o ni soutěžili?
Kdo ji nejvíc uštve, až nebude moct utéct, zvítězí."

,,To zní, jako dobrý nápad." ozval se opět, ten první.

Vůbec se mi nelíbilo o čem se ty dvě příšery domlouvaly, ale nic pěkného z toho určitě pro mě nevzejde. Přemýšlela jsem, jak bych se mohla odsud, co nejrychleji dostat, tak aby mě ty dvě obludy nechytly. Masako po celou dobu poslouchala rozhovor mezi těma dvěma. 

,,Hej!" 
,,Vzhledem k tomu, že pořád stojíš, tak nás určitě vidíš i slyšíš." ozvalo se jedno monstrum. ,,Dáme ti náskok, aby to nebylo tak jednoduché... pro nás." uchechtla se obluda.

Oba dva se začali smát. Nebyla jsem schopna ani jediného pohybu, strach mi to nedovolil. Nastalo ticho a já se bála, co příjde.

,,Tak už se pohni!" zařval na mě jeden z nich.

Celou to se mnou otřáslo a začala se mi vracet bolest hlavy, na kterou jsem do čista zapomněla.
Najednou jsem pocítila hroznou bolest, která prošla mým tělem a zároveň mě něco odmrštilo vzduchem.

Úplně mi to vytrhlo dech a já se nemohla ani nadechnout. Můj pád, zachytil kmen stromu, který mě uhodil do pravého spánku. Všechno kolem mě bylo rozmazané a nedařil se mi zaostřit svůj zrak. Když jsem začala nabírat na vědomí, něco mi začalo stékat po tváři.
Rukou jsem se dotkla teplé, lepkavé tekutiny a zjistila, že se jednalo o moji vlastní krev, která mi pomalu stékala po pravém líci.

Hlava mi pulzovala strašnou bolestí. ,,Co se to vlastně stalo?" ptala jsem se sama, sebe tichým hlasem. Nohy se nehýbaly, vlastně celé tělo jako kdyby mi ztěžklo, svou váhou. Pozvedla jsem hlavu a zjistila, že ty bytosti jsou stále v mé blízkosti. Opět začali mluvit.

,,To je, ale nicka! Jedna rána a už se nemůže pohnout." řekl otrávený hollow, který ji udeřil do zad.

,,Máš pravdu, nic nevydrží, ale co můžeš chtít od obyčejného člověka? To se ani nepobavíme." Odpověděl opovrženě, ten druhý.

,,To mám být, nějaká hračka na hraní, nebo co?" Strach se mi pomalu měnil na vztek, ale i tak jsem nebyla schopna se pohnout.

,,To si to necháš líbit?" ozvalo se mi v hlavě.

,,Co to bylo? Mám snad už halucinace? Nebo už můj život vyhasl?" 
Znělo to jako můj hlas, ale byl jiný, plný vzteku a určitě nevyšel z mých úst. To jsem se tak, silně praštila?

,,Ne! Ale pokud brzy něco neuděláš, skončíš špatně." opět se ozval hlas v mé hlavě a zároveň zesilovala bolest, která pocházela ze stejného místa.

Chytila jsem si hlavu a snažila se aspoň trochu uklidnit, aby bolest ustala. Byla to však marná snaha, pociťovala jsem lehkou nevolnost a chlad, který postupoval do celého mého těla.
Na moment můj zrak, mohl zaostřit a já s hrůzou zjistila, že ke mně směřují ty dvě ohavná stvoření, která měla na tváři masku a děsivé svíticí oči.
Na malou chvilku, má mysl zatápala ve vzpomínkách a já si vzpomněla na muže, kterému jsem zachránila život.

,,On přece, také měl masku, ale na rozdíl od nich měl pouze zakrytou pravou lícní tvář.
Ale co vím určitě, že neměl tak děsivé oči, jako měli ty to dvě příšery." Masako tomu vůbec nerozuměla, ačkoliv to muselo mít nějaké vysvětlení. 

Byly skoro u mě. Jeden z nich po mě začal natahovat svůj pařát, plný ostrých drápů a zlověstně se při tom řechtal.
Ochranitelsky jsem sáhla rukou na svůj přívěšek a pevně ho sevřela. Oční víčka mi z těžkla a já tušila, že je už moc dlouho, určitě neudržím. Kolem mě se začal zvedat vítr, foukal tak silně, že bylo slyšet jak šustí listí v korunách stromů.

,,Cí-cítíš to reiatsu?" mluvil jeden z hollow na svého společníka.

,,To není dobré." odpověděl mu ten druhý, neklidným hlasem.

Netušila jsem o čem se baví, ale skutečně to nebylo normální.

,,Pohlť rychle tu duši a mizíme odsud." neklid v obou dvou narůstal, čím dál tím víc.

?Čeho se najednou, tak hrozně obávají? Oni snad mají strach, i takové bytosti? To potom musí být, ještě něco horšího, než jsou ty dvě monstra." mluvila Masako sípavým hlasem. 
,,To ale pro mě znamená konec mého života." Klesla mi hlava směrem k zemi a svůj rozmazaný zrak, jsem nechala spočinout na dlažděné zemi. Přestala mi stékat krev po obličeji a bolest hlavy začala mizet, stejně rychle, jako když začala.

Přívěšek, který svírám v ruce, byl můj poslední světlý bod, u kterého jsem byla ráda, že ho mám u sebe. Poslouchala jsem, chůzi té obludy, jak se ke mně přibližovala a všimla si i jeho stínu, který byl už skoro u mě.

,,Rozluč se s životem, bídná nicko!" promluvila na mě smrt, která mě chtěla, připravit o život.

Znovu se zvedl vítr a byl silnější, než předtím. Něco nebo spíš, někdo se zničeho nic objevil, přímo přede mnou. Ta osoba na sobě měla bílé oblečení a ve větru mu vláli jeho modré vlasy.
V tu chvíli jsem poznala o koho šlo, jeho modrá hříva, kterou měl ho prozradila. Nechápala jsem, co se právě stalo.

Pařátem, kterým jsem měla být zahubena se zastavil, neboť už nebyl součástí té příšery.
Ruka obludy, byla totiž useknuta od těla a dopadla na zem.

Po dlouhé pauze opět jedna kapitolka. Abych byla upřímná, bylo toho teď opravdu hodně, včetně shánění dárků a spoustu pečení. Ani na to cukroví nemám chuť, kolik jsem ho musela udělat. Tak snad si užijete další pokračování a jinak přeji všem, aby pod stromečkem našli, co si nejvíc přáli. Tak zatím a hezké Vánoce všem.