Change [CZ]

Kapitola 5. [Den 2.-3.]

Eren
Nervózně jsem se na Leviho díval. Měl jsem kývnout ,zachránit tak výlet ,ale upsat se ďáblu nebo zachránit svůj vlástní zadek a zklamat všechny okolo? V tu chvíli jsem to viděl hrozně dramaticky. Bylo to jako otázka života a smrti. Snažil jsem se svůj strach a nejistotu nedávat tolik na jevo ,protože pokud jsem něco dokázal rozpoznat z jeho obličeje ,tak to bylo jeho pobavení. Myslel si ,že couvnu? A co by se mi vůbec mohlo stát? Co by po mě vůbec mohl chtít? Ani jsem nad tím nedostal šanci moc přemýšlet.

,,Tak dobře."

Řekl jsem ,ale poznal jsem jak se můj hlas klepe i když jsem si bůh ví jak myslel ,že budu znít sebejistě.

,,Žádný děti po mně nepolezou a ty si po sobě budeš uklízet. Jestli ne tak mám povolení tě potrestat. A už se z toho nevykrucuj ,spratku."

Pak se jednoduše zvedl od stolu a zmizel ve svém pokoji. Večeře se ani nedotkl. Já to ,ale snědl všechno. Když už jsem si myslel ,že bych mohl jít spát ,mě zastavila kamera. Byl jsem požádán o své prozatimní pocity z Leviho.

,,On je.. jiný. Moc nevím co si o něm myslet. Dva dny jsou málo na to ,abych ho mohl soudit ,ale nemyslím si ,že je zlý nebo hrubý."

Doufal jsem ,že to neslyšel. Nevypadal jako někdo ,kdo byl rád ,že se o něm mluví ,ale nadával jsem mu? Ne. Mám ,ale takový pocit ,že i kdybych ho chválil za to jak hezky tu uklidil ,nedostanu nic víc než jen nenavistný pohled. Vzpomněl jsem si ,že bych možná měl dát vědět učitelce.

,,....Dobý den..aha promiňte tak teda ahoj....ano....Levi by nám pomohl...... jasně.... nemáte za co..a jo. Já zapomněl... ahoj."

Její nadšený tón se nedal přeslechnout.

Ani když jsem už zalehnul do své prozatimní postele a Kreveta se schoulila do klubíčka k mé hrudi ,jsem o něm nedokázal přestat přemýšlet. Jeho rodiče jsou taky mrtví a podle všeho umřeli ,když mu bylo tolik co mně. Jenže on asi nikoho neměl. Já měl Mikasu ,Armina a Krevetu. Svoje spolužáky ,ale co on? Donutilo mě se na něj teď dívat úplně jinak. Co se skrývá za tou tvrdou slupkou? V hlavě jsem měl i odpověď ,ale už jsem byl jednou nohou v říši snů ,takže jsem ji zapomněl.

Ráno jsem se probudil s peřinou na zemi ,Krevetou na hrudi a Levim v kuchyni. Ještě chvíli jsem zůstal ležet s zavřenýma očima ,ale nedokázal jsem se zbavit pocitu ,že mě někdo pozoruje. Ruku jsem měl celou poslintanou a přeleželou. To spaní na gauči budu muset ještě nějak domyslet. Opatrně jsem Krevetu ze sebe sundal a zkusil se posadit. Došlo mi jak strašně mě bolí záda. Promnul jsem si obličej a po očku zkontroloval Leviho ,který byl fascinován děním venku. Koukl jsem na hodiny a zjistil  ,že jsem se probudil ještě před zazvoněním budíku. To se mi snad stalo poprvé v životě. Donucený hladem jsem se vyškrábal z pohovky a šel pozdravit Leviho.

,,Dobré ráno."

Řekl jsem a on jen potichu zamumlal větu stejného znění jako odpověď. Dál ,ale pozoroval dění venku. Nepřišlo mi to nijak divné ,až do té doby dokud neutichla konvice na vodu a já neuslyšel bubnování kapek na sklo. Otočil jsem se viděl ty šedé hnusně vypadající mraky jak se z nich spustil obrovský liják. Značně mě to zklamalo. Proč zrovna dneska? Levi si mě všiml taky a pozoroval můj zklamaný výraz. Dodělal jsem svou kávu a posadil se vedle něho na židli.

,,To půjdeme i v tomhle počasí?"

Zeptal se. Podíval jsem se na něj. Pozoroval déšť venku a nehnul ani brvou. Dokonce i takhle ráno vůbec nevypadal ,že by se právě probudil. Mě narozdíl od něj trčely vlasy do všech stran a oči jsem ještě jasně ospalé. Měl rysy může takže jsem mu netypoval míň než dvacet.