Change [CZ]

Kapitola 22.

Mikasu jsem donutil odejít už před nějakou dobou. Teď jsem zase seděl na gauči a ignoroval cokoli co říkali v televizi. Bylo už skoro na čase vyrazit. Oblečený a částečně připravený jsem vypnul televizi a myslel jen na to, abych tam dorazil v pořádku. Vzal jsem do náručí Krevteu, protože jsem doufal, že to bude dnes večer můj jediný společník. Na nikoho jiného jsem neměl náladu. Skoro jsem přemýšlel, že zruším i tu výpomoc a příjdu tam až v šest. Bohužel vím jak se na mě spoléhají. Všchny výmluvy stranou. Já tam jdu a na chvíli se mi určitě podaří na všechno zapomenout. Na Leviho, kamery a celou tu věc s výměnou. Nic nezměním, když nad tím budu jen fňukat. 

Hned jakmile jsem vylezl na čerstvý vzduch mi bylo líp. Měl jsem to udělat už dřív. Pohodil jsem svou fretku v náručí a vykročil k přechodu.  Než jsem ho přešel jsem se nejmíň desetkrát přesvědčil o tom, že mě nikdo nesleduje a zjistil, že je to pravda. Byl jsem sám. V parku jsem Krevetu pustil a kochal se tím tichem. Slunce bylo už nízko a obloha tmavla. Nikde nikdo nebyl. To na tom bylo to nejdivnější. Necítil jsem se jakobych byl sám. Zastavil jsem se a pořádně jsem se rozhlédl, jestli někde nezahlédnu jinou živou duši. Ani Kreveta nikde nebyla. Na sucho jsem polknul a vydal se jí hledat.

,,Kreveto!"

Nekřičel jsem, ale dost nahlas. Asi jsem se bál, že bych mohl připoutat i nechtěnou pozornost. Za jedním stromem se něco pohlo a tak jsem tam zamířil. Ukázalo se, že je to nějakej chlap co si chtěl odskočit. Rychle jsem otočil hlavou na stranu, a předstíral, že jsem nic neviděl. Jenže jsem si uvědomil co to bylo za chlapa a hned jsem otočil hlavu zpět. Měl bílou kapuci a piercing v obočí. Byl to ten muž z autobusu. Zapnul si poklopec a rychle zmizel. Bylo to velmi zvláštní. S husí kůží jsem od tam odešel a poohlédl se po Krevetě jinde. Nakonec jsem ji našel, jak obíhá kolečka okolo jednoho koše a čeká, že z něj něco spadne. Zvedl jsem ji a radši si pospíšil.

Ulevilo se mi, až když jsem uviděl školku.

,,Ahoj, Erene."

Přivítala mě hned ředitelka, která venku chystala stoly. Okolo pobíhalo docela dost rodičů a pokládali na ně chlebíčky, buchty a divně vypadající mísy.

,,Dobrý večer."

Pozdravil jsem ji zpět a pustil Krevetu na zem. Hned se schovala pod stůl. Nemělo smysl ji od tam tahat. Začal jsem pociťovat nervozitu, protože většina rodičů se na Výměnu dívá a teď se po mně házeli divné pohledy.

,,S čím můžu pomoci?"

Chtěl jsem vědět, protože jsem se potřeboval nějak zaměstnat. Ředitelka se na mě usmála a podala mi krabici.

,,Rozvěs prosím tyhle lampiony okolo plotu."

Řekla a já přikývl. Byla to práce daleko od ostatních a to mi vyhovovalo. Nevím jestli to udělala na schvál, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Hleděl jsem si svého a vešel lampiony na zelený plot, který odděloval zahradu školky a ulici. Obloha byla čím dál víc potemnělá a rozsvítily se i lampy.  Dostal jsem za úkol rozvěsit lampy i v parku, kde se chystaly hry pro děti. Možná jsem byl paranoidní, ale měl jsem pocit, že všichni si začali šeptat a házet po mně zkoumavé pohledy, hned co jsem se přiblížil.

Chystal jsem se vrátit krabici a zavíral branku, když jsem uslyšel divně povědomý hlas.

,,Nemohl jsi místo vražedných pohledů, se jí zeptat kdy přesně to je?"

Hanji jsem sice slyšel jen párkrát přes videohovor, ale i tak zněla dost podobně. Rychle jsem se otočil a nemohl věřit vlastním očím. Ona a Levi stáli na protějším chodníku a chystali se přejít silnici.