Change [CZ]

Kapitola 19. [Cesta zpět]

Eren

Stál jsem tam jako opařený a nevěděl co dělat. Měl jsem se za ním rozběhnout? A co by to změnilo? Jasně řekl své sbohem. Co na tom vlastně záleží? Znám ho deset dní. Deset podělaných dní. Tak proč se mi chce vzteky brečet? Protože jsem malej spratek přesně tak, jak říkal.

,,Říkala jsem si, že to mezi váma jiskřilo."

Zvedl jsem hlavu a polila mě vlna děsu. Ta servírka tam pořád stála a pořád čistila tu samou skleničku. Do prdele...

,,Vy jste...my.. totiž... to nic nebylo!"

Vůbec jsem nevěděl co mám říct na svou obhajobu a snažil se vymyslet nějakou dobrou lež. Žádná mě ,ale nenapadla. Do prčic Levi tohle je tvoje chyba! Sakra.. co mám dělat? Začínal jsem panikařit a napadlo mě, že bych ji mohl třeba praštit nečím po hlavě a ona by na to zapomněla... tak to aspoň chodí ve filmech.

,,Já to nikomu neřeknu. Není to moje tajemství."

Odpoveděla a na rtech jí pohrával úšklebek. Ulevilo se mi, ale pořád jsem tomu úplně nevěřil. Proč by mě vlastně měla krýt? Kdyby řekla co viděla štábu, tak by přece mohla být v televizi, ne? Každý chce být v televizi... až na ty co už tam byli nebo ví ,že budou. Zřejmě si všimla mého podezíravého pohledu a zasmála se.

,,Pravda vždycky vyjde najevo. To mi neustále říkala babička."

Řekla velice sebejistým tónem a dál se plně věnovala leštění skleničky. Stále jsem tomu úplně nevěřil, ale na druhou stranu, štábu to už asi říct nestihne a i kdyby tak to stejně můžu popřít. Připadal jsem si jako nějaký vládní agent, co střeží velké tajemství a musí odstranit každého, který se o něm dozví. Rozhodl jsem se to nechat být. Nevypadala, jako někdo kdo rád ničí životy ostatním. S rukou na klice se mi, ale v hlavě znovu ozvala její slova.

,,Jak jako jiskří?"

Otočil jsem se na ni. To to jde nějak poznat? Poznají to ostatní? A samozřejmě nejiskří!

,,Já a moje přítelkyně jsme to měly podobně. Teda, nebyly jsme v televizi, ale... taky jsme to nemohly nikomu říct."

Od skleničky nevzhlédla.

,,My spolu nic nemáme."

Upozornil jsem ji rázně a vypadl od tam co nejrychleji. Ani nevím proč jsem ji o tom musel ujišťovat.

Když se za mnou zavřely dveře restaurace a já se octl na teplém letním vzduchu, tak jsem si uvědomil, že je konec. Jedno auto tam už nestálo a to znamelo, že Levi je pryč. Je pryč. Nevím proč moje ruka začala šátrat v kapse od kalhot a vytáhla mobil. Zběsile jsem hledal nejnověji přidané číslo. Bylo tam a nad ním bylo napsané Levi Ackerman. Nevěděl jsem jestli mu můžu vůbec volat a jestli mi to zvedne, ale věděl, že ho můžu kontaktovat a to mi dalo alespoň malou naději.

,,Co jsi tam tak dlouho dělal?"

Zavolal na mě kameraman, který stál v hloučku tří lidí, před autem. Mikasu jsem tam nikde neviděl. Stejně všichni kouřili tak co... čekali bychom tak jako tak.

,,Šel jsem na záchod."

Byl jsem na sebe za tak dokonalu a rychlou lež pyšný. Všichni tři se na mě podívali, skoro zároveň típli cigaretu a nastoupili do druhého auta. Z hluboka jsem se nadechl, seběhl schody a nastoupil k Mikase.

Levi

Ani jeden jsme se na sebe nesnažili za celou dobu promluvit. Ani nevím jestli si to chci nechat vysvětlit. Nezáleží na tom. Vlastně mi to docela ulehčuje situaci, protože mi nemohl argumentovat, že jsem mu zahnul. Znám Erwina docela dlouho. Pochybuju, že bychom se přestali vídat, protože pořád je to jeden z mála lidí, kterým věřím... i přesto co udělal. A já nejsem o nic lepší.