Papillon [H.S. CZ FF]

-jedna-

Paige

PŘED DVĚMA LETY

„Paige! Pohni si, nebo nikdy nevyjedeme!“ křičel na mě zezdola Harry
ve snaze, že mě přinutí sejít dolů, abychom mohli vyrazit na dlouhou
čtyřhodinovou cestu do Manchesteru za mými rodiči.

Opět se blížily Vánoce a tím pádem nás čekalo navštěvování našich
rodin a nejbližších přátel. Obnášelo to pevné nervy, ukázkovou
trpělivost a hlavně herecké výkony, které by si zasloužily Oscara.

Třebaže jsme rodinu a kamarády navštěvovali nejméně třikrát za rok,
vánočním posezením a jakýmkoliv rodinným oslavám jsme zkrátka nemohli
nijak uniknout. Na Vánoce se tradičně musela sejít celá rodina.
Neexistovalo, že by někdo rodinné shledání vynechal.

Pro mě samotnou to někdy bylo utrpení. Milovala jsem, když se naše
rodina celá sešla, ale občas byla tahle tradice poněkud vyčerpávající.
Jelikož se v domě mých rodičů vždy shledala úplně celá famílie, dům se
lehce stal přeplněným a bylo téměř nemožné nalézt zde nějaké soukromí.

Co se Harryho týče, nesnášel tyhle každoroční srazy. Miloval svoji i
moji rodinu, to ano, ale přesto mu vyhovovalo být pryč dlouhé měsíce.
Zbožňoval, když se mohl ztratit a nikdo o něm nevěděl. Miloval být
záhadný a hlavně neviditelný, což byla ironie jeho osudu.

„Už jdu!“ naposled jsem se na sebe podívala do zrcadla a uhladila si
své vínové šaty s černou krajkou kolem hrudníku.

Spěšně jsem z postele vzala svou černou kabelku a chystala se
seběhnout schody. Díky silonkám mi to na schodech pěkně klouzalo,
takže jsem se musela pevně držet zábradlí, abych nespadla. Naneštěstí
mi to na předposledním schodu uklouzlo. Podjely mi nohy a letěla jsem
rovnou dolů, na tvrdou zem. Myslela jsem, že se rozprsknu na zem jako
palačinka na pánev, ale jeho ruce mě zachytily.

„Andělé padají z nebe, ale tys mi spadla rovnou ze schodů,“ zasmál se
a nahnul se ke mně, aby mě mohl políbit. Byl to krátký láskyplný
polibek, jinak to Harry ani neuměl.

Harryho láska byla něco, co jsem vždycky hledala. On byl přesně to, co
jsem postrádala, on vyplnil tu mezeru po mých předešlých neúspěšných
vztazích, on byl můj smysl života, můj důvod k úsměvu a v neposlední
řadě byl bytostí, která mi dávala naději, že svět ještě není tak zlý a
krutý, jak jsem si myslela. Zkrátka byl moje všechno.

Nemohla bych si bez něj představit svůj den, natož celý život.
Neustále jsem si připomínala, jaké to mám štěstí, probouzet se vedle
něj, cítit jeho rty na svých a poslouchat ty dvě sladká slůvka, která
mi říkal téměř každý den. Cítila jsem se jako princezna, i když jsem
do ní měla hodně daleko. On mi dával ten pocit, jako bych jí byla.

Pro něj jsem byla já, Paige Rutherfordová, princeznou.

„Mimochodem, ty šaty jsou nádherné. Ty jsi nádherná,“ zářivě se usmál,
když si mě celou prohlédl. „Jsi velký lhář, Harry.“ s úsměvem jsem nad
ním zavrtěla hlavou a poodstoupila od něj. „Možná jsem lhář, ale v
tomhle případě mluvím pravdu.“ s přetrvávajícím úsměvem na rtech se
shýbnul pro velký kufr napěchovaný našimi věcmi na příští týden, který
strávíme u mých rodičů. „Můžeme vyrazit?“ kývnul ke dveřím a popojel s
kufrem dál ode mě. Místo odpovědi jsem jen radostně přikývla, těšíc se
na týden se svou rodinou.

Jelikož jsme s Harrym bydleli v Londýně, kde jsem měla stálou práci,
na navštěvování mé rodiny v Manchesteru mi nezbývalo moc času. Už jen
čtyřhodinová cesta tam byla vyčerpávající na to, abych za rodinou
dojížděla každý týden. A tak jsem byla ráda za vánoční svátky, které
všechny tyhle trable a stesk po domově vyřešily. Samozřejmě, že Vánoce
nebyly jedinou příležitostí, kdy jsem se s rodinou shledala. Všechny
ostatní svátky, jako třeba Velikonoce, Díkůvzdání, svátek Svatého
Patrika nebo velkolepé narozeniny některého člena naší početné rodiny
zajišťovaly, abychom se vídali tak často, jak jen bylo potřeba.

Bohužel se návštěvy mé rodiny protínaly s těmi Harryho, a tak jsme
často jezdili na návštěvy každý zvlášť. Vánoční dlouhodobé návštěvy
byly jediné, na které jsme s Harrym přijížděli společně, a tak jsme si
je snažili užít co nejvíc.

I když to někdy nebylo zrovna lehké.

Hned po tom, co jsme z našeho domu vynesli všechny naše zavazadla,
dárky a v neposlední řadě také cukroví, jsme jimi začali plnit kufr
auta. Naše čtvrť, která se nacházela až na kraji města, byla touhle
dobou prázdná. Protože byla sobota, nikomu se přeci nechtělo vstávat
hned v sedm hodin ráno, obzvlášť na Vánoce, kdy je krásnější si
přispat, než vyrazit ven do sněhových závějí.

I když v Londýně obvykle napadlo maximálně deset centimetrů čistě
bílého sněhu, místní to považovali za kalamitu. Když už se opravdu
zadařilo a napadlo rovnou dvacet čísel, londýnští okamžitě vyhlásili
zimní prázdniny, takže se ulice jen hemžily školáky, kteří si užívali
tuhle nadílku snad jako jediní z celého Londýna.

Já a Harry jsme sníh milovali. I když nám oběma bylo už přes osmnáct a
očekávalo se od nás, že se budeme chovat rozumně a zodpovědně,
koulovačce ani stavění sněhuláka jsme nikdy neunikli. V podstatě jsme
byli jako malé děti, nemohli jsme sněhové nadílce odolat.

„Zlato!“ zavolal na mě Harry, právě když jsem do kufru dávala tu
nejtěžší tašku. „Co?“ udýchaně jsem se otočila na svého přítele s
tázavým výrazem ve tváři. „Chytej!“ škodolibě se zasmál a hodil po mě
velkou sněhovou kouli, která mi přistála přesně v obličeji.

„Děláš si srandu?“ rozpřáhla jsem ruce a vytvarovala svoje ústa do
písmenka o. Vážně mi právě hodil sněhovou kouli do obličeje?

„Copak?“ ušklíbl se na mě, v ruce svírajíc další kouli. „Docela to
bolelo…“ předstíraně jsem fňukla a smetla si z obličeje sníh. „Oh,
opravdu?“ hodil kouli na zem a přispěchal ke mně se strachem. „Promiň,
já nechtěl,“ s provinilým výrazem mě pohladil po tváři, myslíc si, že
mě to vážně bolelo. „V pořádku?“ chytnul mou tvář do dlaní, aby se
ujistil, že mi sněhová koule nijak neublížila.

„Hah, tys tomu uvěřil!“ vysmála jsem se mu, přičemž jsem ho vší silou
shodila do závěje. „Pomsta bude sladká, Harolde!“ bláznivě jsem se
zasmála a obkročmo si na něj sedla. Využila jsem situace, ve které
jsem pro jednou měla navrch, a začala mu do obličeje vmetat sníh.
„Paige! No tak, přestaň!“ se smíchem vrtěl hlavou a snažil se chytit
moje ruce, které začínaly být promrzlé od sněhu. „Nikdy!“ nedala jsem
se a dál se snažila pomstít můj make-up, který teď byl jisto jistě
zničený od sněhu.

A takhle jsme se my, Harry a já, škádlili každou chvilku. Náš vztah
byl vždycky něčím jiný a to bylo to kouzlo. Byli jsme jako spřízněné
duše, co se hledaly, až se našly. Nikdy bych si nedokázala představit
jediný den bez něj.

Bohužel se z těchhle úsměvných zážitků staly pouho pouhé vzpomínky,
které mi dávaly pocit, že je vše tak, jak má být, tak, jak to vždy
bylo. Ale realita mě pokaždé vrátila do současnosti a připomněla mi,
že my, já a Harry, už dávno nejsme tím, čím jsme byli.

Že my, já, Paige Rutherfordová, a Harry Styles, už dávno netvoříme ten pár snů.

//////////////////////

Sice se nezadržitelně blíží léto a já jsem si toho plně vědoma, ale
proč se nevrátit do zimních, vánočních dnů?

Jak už jste nejspíš poznali, příběh se bude skládat ze vzpomínek a
pohledů do současnosti, takže doufám, že vás to bude bavit.

Pokud se vám první kapitola líbila, určitě mi dejte vědět do
komentářů, budu šťastná za jakoukoli odezvu. Prosím prosím:).

Love, Sabine.