Papillon [H.S. CZ FF]

-šestnáct-

Paige

Palačinky jsem jedla v slzách a o samotě. Jedna moje půlka tak moc chtěla, aby neodcházel a snědl si snídani se mnou, ale ta druhá ho posílala pryč. Jako bych měla rozdvojenou osobnost a nikdy nevěděla, jakou část sebe mám vlastně poslechnout. Tentokrát se ve mně pral rozum s citem. A cit teď tak trochu vyhrával.

V hlavě se mi neustále přehrával náš včerejší polibek, to, jak se naše rty po dlouhé době zase spojily. V ten moment to bylo jediné, co jsem doopravdy potřebovala. Nahlas bych to nepřiznala, ale někde uvnitř sebe jsem věděla, že mi chybí.

Setřela jsem si slzy z tváře a odložila talíř s palačinkami na postel. Pomalu jsem otevřela dveře od pokoje a nakoukla na chodbu, která byla prázdná. Po špičkách jsem ji přešla na protější konec, kde se nacházel Harryho pokoj. Zaťukala jsem na jeho dveře a po několika málo vteřinách jsem vstoupila.

K mému překvapení byl prázdný. Po Harrym tu nebylo ani památky až na dvě kytary, akustickou a elektrickou, stojící v rohu místnosti. Na zemi vedle nich ležel malý deník s koženými deskami a pokroucenými stránkami. Vypadal, jako by ho tam někdo hodil. Přešla jsem ke kytarám a shýbla se k tomu deníku, který u nich ležel. Až teď jsem si všímala detailů na deskách – černým lihovým fixem tam stálo „special book“ jeho rukopisem.

Otočila jsem ho k sobě stránkami čelem, přičemž jsem očima sjížděla po Harryho písmu.

Stejné červené rty, stejné modré oči
stejné bílé tričko, pár dalších tetování
ale nejsi to ty a nejsem to ani já
Nejsme těmi, kterými jsme dřív bývali
jsme jen dva duchové stojící tam, kde jsme dřív stáli
snažící se vzpomenout si, jaké to bylo, když nám tlouklo srdce

Ve vteřině mi došlo, že ti dva duchové jsme my dva. Bylo mi jasné, co jsem právě držela v mých rukách a komu byl tenhle deník určený.

Zalistovala jsem v něm a přečetla si další kus.

Celý den jsem se procházel ulicemi, utíkal s obavami
protože jsi mě nechala na chodbě,
dejte mi nějaký morfin, zbavte mě té bolesti
Dej mi vědět, já budu stát u dveří a doufat, že se objevíš
Dej mi vědět, já budu ležet na podlaze,
možná to můžeme nějak vyřešit
Musím se zlepšit, musím se zlepšit

Zalapala jsem po dechu. Takových stránek jako tahle tam byly desítky, všechny popsané od shora až dolů, plné Harryho myšlenek. Myšlenek a příběhů o mně. Deník byl popsaný skoro celý, zbývalo už jen pár čistých stránek do konce. Všimla jsem si, že některé stránky chyběly – zřejmě je vytrhnul a vyhodil.

Chtěla jsem si deník pročítat dál, ale v tu chvíli se rozletěly dveře. Do pokoje nakouknul Harry a pohledem se zastavil na mě. S trhnutím jsem deník schovala za sebe a doufala, že nepostřehnul, že se nachází v mých rukách.

„Co tu děláš?“ zamračil se na mě a popošel ke mně blíž. „Jen- jen jsem tě hledala.“ pokrčila jsem rameny, jako bych tu před chvílí nepročítala jeho zápisky určené mně, díky kterým jsem byla zase tou emocionální troskou. „Aha,“ pokýval hlavou a zavřel za sebou dveře. Poté se beze slova rozešel k posteli a posadil se rovnou vedle mě. Do nosu mě udeřila jeho vůně, která mi zaslepila všechny smysly.

„Budeš celý Vánoce v Manchesteru?“ zeptal se najednou. „Jo, asi jo.“ přikývla jsem. „A ty budeš tady?“ „Nejspíš.“ pokrčil rameny a prohrábnul si vlasy. Vypadal lépe než včera, už nebyl tak bledý, což dokazovaly jeho mírně narůžovělé tváře. „Já… uvidíme se ještě během Vánoc?“ podíval se na mě s nadějí v očích. „Je to blbá otázka, já vím, a taky vím, jaký to mezi náma je, ale přesto… chtěl bych tě ještě o Vánocích vidět.“ mírně se pousmál, v jeho zelených očích plápolaly jiskřičky. „Myslím… myslím, že to není nemožné.“ oplatila jsem mu poloúsměv. „Byl bych rád.“ přikývnul a tentokrát se už usmál naplno, až se v jeho tvářích vytvořily ďolíčky.

„Mohl bys třeba… přijít na oběd nebo tak.“ vyhrkla jsem najednou. Upřímně nevím, proč jsem z pusy vypustila takovou kravinu. Harry tyhle rodinné sešlosti přece tolik nesnáší. „Vlastně… pochybuju, že bys chtěl oběd strávit s mými prarodiči, mámou a Ruth.“ mávla jsem nad tím rukou. „Nech to plavat.“ „Ne!“ rychle zavrtěl hlavou. „Přijdu moc rád, opravdu.“ obdaroval mě dalším úsměvem a mně se zdálo, že je z něj úplně jiný člověk. „Jo? Vážně?“ překvapeně jsem zamrkala. Takovou reakci jsem od něj doopravdy ani v nejmenším nečekala. „Jestli to tvojí rodině nebude vadit, tak přijdu moc rád.“ upřímně přikývnul, přičemž se už potřetí usmál. Jeho úsměv mi pomalu vracel ztracenou chuť do života.

Kdyby mi Harry před půl rokem řekl, že by moc rád strávil nedělní oběd společně s mojí rodinou, nejspíš bych se mu vysmála a nevěřila mu – moc dobře jsem věděla, jak tyhle sešlosti nenávidí.

Moje rodina si Harryho za tu dobu, co jsme byli spolu, vážně zamilovala, což platilo i z jeho strany, ale věděla jsem, že by nikdy dobrovolně nepřijal pozvání na oběd s mými příbuznými. Za ty tři roky jsem ho znala dostatečně na to, abych věděla, co má a nemá rád. Takže mě jeho kladná odpověď patřičně překvapila.

„Jsem si jistá, že jim to vadit nebude.“ s úsměvem jsem zavrtěla hlavou. „Tak dobře.“

***

Domů jsem dojela ve čtyři hodiny odpoledne. Už se začalo stmívat, a tak jsem byla ráda, že jsem konečně doma. Po zodpovězení několika otázek mé rodině jsem se zavřela u sebe v pokoji a rozplácla se na postel. Z kabelky jsem vytáhla Harryho deník s koženými deskami a začala ho znovu pročítat.

Možná bych ti měl něco říct…
Mám se radši, když jsem s tebou

Musela jsem se pousmát. Otočila jsem na další stránku.

Nevysvětlitelná láska, kterou jsme mohli pochopit jen my
Vím, že tu není nic, co bych mohl změnit
Moje srdce už je stejně zlomený, baby, tak pojď, zabodni ten nůž hlouběji

Ztratila jsem dech. Těchhle srdcervoucích zápisů bylo v deníku na tisíce.

Trápil se. Harry Styles se trápil kvůli mně, Paige Rutherfordové.

//////////////////////

Vypadá to, že se všechno začíná obracet k lepšímu, co? Ale nebojte, dlouho to tak nenechám:) muhahaahh.

Použité texty z písní: Two Ghosts, Meet Me In The Hallway, I Like Me Better a Love You Goodbye.

Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila – dejte mi vědět do komentářů.

Love, Sabine