Papillon [H.S. CZ FF]

-tři-

Harry

SOUČASNOST

Počítal jsem měsíce. Dříve jsem počítal i dny, ale přestal jsem, když
jejich počet přesáhl stovku. Teď to bylo už pět měsíců, co jsem
ztratil dívku, na níž mi záleželo více, než na jakékoliv jiné. Pět
dlouhých měsíců, co jsem postrádal její zářivý úsměv, jaký měla, když
se smála mým vtipům. Pět měsíců, co jsem naposledy spatřil její tvář.

V hlavě se mi neustále přehrávaly vzpomínky toho dne, kdy se to stalo.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli jsem to ještě mohl nějak zachránit,
nebo napravit to všechno, co jsem jí za celý náš vztah způsobil. Nikdy
jsem nebyl fatalista, nevěřil jsem na osud a už vůbec jsem si
nemyslel, že se tohle mělo stát.

My dva patříme k sobě, vždycky jsme patřili. Jenže já to podělal. A
teď jsem tu seděl, sám, v nejtemnějším rohu obýváku, zírajíc z okna ve
dvě ráno. Neměl jsem ani ponětí, co tu vlastně dělám, ale nemohl jsem
spát.

Vlastně jsem nemohl spát už delší dobu, ale dnešní noc mi nedovolila
ani zamhouřit oči. Neusnul jsem ani na chvilku, zase mě pronásledovaly
moje vyčítavé myšlenky.

Chybí mi.

Sebral jsem ze stolu hnědý kožený notes, který byl oprýskaný od mého
neustálého zapisování myšlenek a rýmů, někdy i not. Otevřel jsem ho na
stránce, která byla z poloviny zaplněná mým posledním nápadem. Bylo to
jen pár slov, ale vyjadřovalo to část mých pocitů, jež jsem se nějak
pokoušel sdělit.

Ne sobě, ne fanouškům, ale jí.

Ze slov se začaly tvořit věty, z vět rýmy a z rýmů sloky, což postupně
utvářelo pár písniček.

O Vánocích jsem měl spoustu času, abych vymyslel několik textů a
melodií, které by vyjadřovaly to, čím jsem si v poslední době prošel a
to, co cítím. Vždycky pro mě bylo těžké o pocitech mluvit, jediná
cesta, jak to všechno ze sebe dostat, bylo psaní písniček.

Každý večer jsem se zavíral do svého pokoje, nechtěl jsem být nikým
rušený. Máma si o mě dělala starosti, dokonce i Gemma se ptala, co to
se mnou je. Ale já jim nikdy neodpověděl. Nikdy jsem jim neřekl, co se
doopravdy stalo. Co se doopravdy stalo mezi mnou a Paige.

Vlastně to nikdo kromě nás nevěděl.

Od té doby, co jsem Paige ublížil, jsem se snažil změnit. Nemohl jsem
zůstat tím člověkem, kterým jsem byl. Nemohl jsem sám sebe takhle
vídat každý den v zrcadle, nemohl jsem se na sebe ani podívat.

A tak jsem se měnil. Šlo to pomalu, ale rozhodně to všechno stálo za
to. Začínal jsem na sobě pozorovat rozdíly nejen v povaze, ale i ve
vzhledu. Od té doby, co odešla, jsem si nestříhal vlasy, takže mi za
tu dobu narostly až po klíční kosti. Jsem si téměř jistý, že by po mě
okamžitě chtěla, abych se ostříhal. Nad tou představou, jak mě nutí k
sestřihu, jsem se musel zasmát. Miloval jsem, když jsem ji mohl něčím
naschvál štvát.

Zalistoval jsem ve svém hnědém notesu a zastavil se na jedné stránce.
Přečetl jsem nahlas slova, která jsem napsal před rokem a půl.

…ona je anděl
jedinej anděl
ona je anděl
můj jedinej anděl…

Pousmál jsem se nad těmi slovy, znovu se mi v mysli vybavila ona. Její
dlouhé světlé vlasy, na konci kudrnaté, jí sahaly pod klíční kosti,
úsměv na jejích červených rtech byl přesně takový, jaký si ho
pamatuji. A její oči, pořád stejně modré a pořád stejně živé, se na mě
upřeně dívaly.

Zatřásl jsem hlavou a otočil na stránku v notesu. Její obraz najednou
zmizel, už jsem ji neviděl.

Povzdechnul jsem si a uchopil do ruky tužku, která byla zastrčená za
kožené desky notesu. Jakmile se její tuha dotkla stránky papíru, začal
jsem psát.

Nebavili jsme se spolu od té doby, co jsi odešla

Pohodlné ticho je tolik přeceňováno

Proč jsi nikdy neřekla to, cos říct chtěla?

I mému mobilu se stýská po tvém hovoru, mimochodem

Přečetl jsem si slova, která jsem napsal. Někomu jinému by nejspíš
nedávaly smysl, ale mně ano. Nadechl jsem se a znovu na stránku
přitiskl hrot tužky.

Možná, že mi jednou zavoláš a řekneš mi, že tě to taky mrzí…

Z očí mi najednou vytekly slzy. Ignoroval jsem je, chtěl jsem psát dál.

Ale ty, ty to nikdy neuděláš

Ty slzy byly nesnesitelné, neviděl jsem přes ně na papír, vlastně jsem
neviděl vůbec nic. Naštvaně jsem zaklapnul notes a mrsknul s ním přes
půlku pokoje. Notes se ve vzduchu rozevřel a dopadl popsanými stranami
na zem ke kytaře.

„Do hajzlu!“ smetl jsem všechny dekorace ze stolu, které na něj máma
položila. Část z nich se roztříštila o podlahu, část z nich prostě
jenom praskla, stejně tak, jako moje srdce.

Nenávidím ji.

Nenávidím Paige Rutherfordovou.

//////////////////////

Omlouvám se za délku kapitoly, ale delší ani být neměla. Musíte si
zvyknout, že čas od času budou kapitoly takto krátké:D pardon:D.

Jak se vám to zatím líbí?:)

Jaké myslíte, že budou mít Harry a Paige Vánoce?

Love, Sabine.