Papillon [H.S. CZ FF]

-dvě-

Paige

SOUČASNOST

Na Vánoce 2015 jsem vždycky vzpomínala ráda. Vracelo mě to do dob, kdy
jsem byla opravdu šťastná a neměla žádné starosti. A hlavně jsem byla
s ním. Měla jsem ho na blízku kdykoliv jsem potřebovala. Nebyla jsem
sama.

Teď ze mě byl přesný opak. Starostí jsem měla plnou hlavu, postrádala
jsem někoho, kdo by mě zahřál svým objetím před krutou zimou a samota
mi už začínala lézt na mozek. Na jednu stranu jsem byla šťastná, že
jsme ukončili tak komplikovaný vztah, který jak se zdálo, nejspíš
nikdy nebyl o lásce, ale na úkor toho jsem pociťovala tu díru v srdci,
která mi tam po něm zbyla. Hluboká, nevyplnitelná a zvětšující se
černá díra.

Většinu svého času jsem se snažila na to nemyslet. Snažila jsem se
nemyslet na něj. A jelikož byly Vánoce, čas na rodinu a příbuzné,
celkem se mi to i dařilo. Tedy přes den. V noci jsem svoje myšlenky
často neuhlídala a neudržela jsem ani své slzy, které pak jedna po
druhé smáčely polštář.

Občas mi přišlo absurdní, že já, nezlomitelná Paige, selhávám ještě
několik měsíců poté, co jsem zažila prachobyčejný rozchod. Ale pro mě
to nebyl prachobyčejný rozchod. Byla to část mě, která se rozpadla na
malinkaté střípky, které by nedokázal poskládat zpět dohromady snad
nikdo.

„Ty ještě nespíš?“

V kuchyni, kde jsem se opírala o linku a upíjela ze svého už studeného
čaje, se objevila mamka. Prohlížela si mě starostlivým pohledem a
snažila se pochopit, co dělám ve dvě v noci v kuchyni. Upřímně i mě
tak trochu unikal důvod, proč jsem si uprostřed noci uvařila čaj a
rozhodla se utábořit v přízemí.

„Ne, nemůžu spát.“ pokusila jsem se o malý úsměv, z čehož nakonec
vyšlo spíš ušklíbnutí. „Měla by ses vyspat, zítřek bude náročný.“
objala mě kolem ramen a vtiskla mi do vlasů pusu. „Co tady vůbec děláš
ty?“ podívala jsem se na ni s tázavým pohledem a opřela se o ní. „Taky
nemůžu spát. Mám obavy, že se zítra všechno pokazí,“ pokrčila rameny,
přičemž svěsila hlavu. Mrzelo mě ji vidět takhle vystresovanou ze
zítřejší tradiční návštěvy celého příbuzenstva, které u nás jako každý
rok pobude týden.

Dřív jsem usilovala o to, aby se tahle pro mě tehdy stupidní tradice
zrušila, nebo alespoň zkrátila třeba na dva dny. Ale teď, když jsem
starší, mi došlo, že by to možná byla škoda. Jako rodina jsme se
málokdy sešli úplně všichni, takže na Vánoce byla ideální příležitost
se se všemi shledat.

„My to zvládneme, mami. Já a Ruth ti se vším pomůžeme.“ povzbudivě
jsem se na ni usmála a stiskla jí ruku. „Jste moje zlatíčka.“
opětovala mi úsměv a přitáhla si mě do jejího mateřského objetí.

Zdálo se, že tyhle Vánoce budeme slavit stejně obyčejně jako dřív, kdy
jsem ještě bydlela v našem domě. Během vánočních svátků jsem sdílela
pokojíček se svou mladší sestrou Ruth, aby se uvolnil alespoň jeden
pokoj pro hosty.

Nevadilo mi to, mezi mnou a Ruth vždycky bylo silné sesterské pouto,
které by nikdo nedokázal zničit. Byly jsme si hodně blízké a já si
toho moc vážila. Vlastně jsem si vážila každého momentu s Ruth. Časem
jsme se od sebe čím dál víc vzdalovaly, a tak vždycky, když se mi
podařilo se s Ruth shledat, jsem se snažila zapamatovat si každou
vteřinu strávenou s ní.

Čas strávený s mou sestrou byl zkrátka jedna z nejcennějších věcí,
které jsem měla.

„Vím, že to pro tebe letos bude těžké.“ přitiskla mě k sobě a
pohladila mě po tváři. „Proč by to pro mě mělo být těžké?“ nechápavě
jsem se na ni podívala, i když jsem moc dobře věděla, co tím myslí.
„Budou to tvoje první Vánoce bez Harryho.“

Když vyslovila jeho jméno, část mého srdce začala znovu praskat. Jako
by se stále ještě nezahojila ta prasklina, která mi po něm zbyla. I
když se v našem vztahu stalo hodně nehezkých věcí, stále jsem si
nedokázala připustit, že je úplný konec. Doufala jsem, že by se mohl
změnit, že přece nemůže zůstat takový člověk, kterého z něj udělala
sláva. Alespoň ne navždy.

Lhala jsem sama sobě a přesvědčovala jsem se, že není takový, jaký byl
posledních pár měsíců. Že takový ani nemůže být. Ale zřejmě jsem se v
něm zmýlila.

„T-to přece neznamená, že to pro mě bude těžké,“ namítla jsem a
vymanila se z jejího sevření. „Bude to úplně stejný, jako předtím.“
nahodila jsem falešný úsměv, uklidňujíc samu sebe, abych nevybuchla.
„Oh, vím, že ti chybí, nemusíš to přede mnou skrývat.“ chápavě se na
mě usmála a povzbudivě mi stiskla ruku. „Ne, nechybí.“ zamračila jsem
se a vytrhla svou ruku z té její. „A nic před tebou neskrývám. Nechybí
mi, dobře?“ řekla jsem možná až příliš hlasitě a dala si ruce v bok.
„Zlatíčko, klid. Já to chápu, to se po rozchodu stává, ale nemusíš se
bát, přejde to. Je to úplně nor-“ „Ne mami, ty to nechápeš. A není to
úplně normální, jasný?“ chaoticky jsem před sebou máchala rukama.
„Harry mi vůbec nechybí, klidně se bez něj obejdu! A jestli si myslíš,
že teď hodlám zůstat v koutě a oplakávat náš rozchod, který je vlastně
to nejlepší, co se mi mohlo stát, tak se pleteš! Tyhle Vánoce budou
naprosto normální, nic se nezměnilo. Nic!“ zvýšila jsem na mámu hlas a
nepřestávala hystericky máchat rukama.

Měla jsem pocit, že matka ničemu nerozumí. Obzvlášť neměla pravdu v
tom, když se mi pokoušela vnutit to, že mi chybí. Tohle celé bylo
absurdní, ale ona si to vůbec neuvědomovala. Jak to všechno mohla
říct? Jak si mohla myslet, že mi po tom všem bude chybět?

„Paige, uklidni se. Takhle jsem to přece nemyslela.“ snažila se mě
stáhnout zpátky do své náruče v domnění, že od ní potřebuju útěchu.
„Mami, o našem vztahu s Harrym nevíš vůbec nic, tak se do toho,
prosím, nepleť, jo?“ poodstoupila jsem od ní dva kroky. „Zítra bude
všechno tak, jako vždycky, dobře? Všechno bude fajn.“ znovu jsem se
falešně usmála, abych ji přesvědčila, že to myslím vážně. „Dobrou
noc.“ zamumlala jsem ještě předtím, než jsem se vydala nahoru do
patra, kde se nacházel můj starý pokoj.

Rozběhla jsem se k jeho dveřím na konci chodby a rychle za sebou
zabouchla dveře. Naštěstí jsem to stihla dříve, než se mi po tváři
začaly kutálet slzy. Svezla jsem se po dveřích na zem a přitáhla si
kolena k bradě. Stírala jsem slzy hřbetem ruky, nesnažila jsem se je
ani zastavit, všechny musely ven.

V tu chvíli jsem si přála, aby tu byl Harry se mnou. Přála jsem si,
aby byl znovu můj důvod k úsměvu.

V tu chvíli jsem si taky uvědomila, že mamka měla pravdu.

Tyhle Vánoce nebudou jako dřív…

//////////////////////

Po delší době se opět hlásím s novým dílem, který se vám – jak doufám – snad líbil.

Co si o tom zatím myslíte? Byla bych moc vděčná, kdybyste mi do
komentářů napsali zpětnou vazbu a váš názor.

Děkuju:).

Love, Sabine.