Papillon [H.S. CZ FF]

-sedm-

Harry

Nevěřím, že to opravdu dělám. Nevěřím tomu, že jsem jako největší
zoufalec nasedl do auta a rozjel se plnou rychlostí po dálnici, která
spojuje Londýn s Manchesterem. Na zadních sedadlech ležely kytky,
přesněji růžové pivoňky, které má tak ráda a vedle nich se válel můj
starý kožený notes. Nechtěl jsem jí ho dát, ne, ještě nebyla ta
správná chvíle. Pravda byla, že všechny texty obsažené v něm vlastně
patří jí, ona byla tou inspirací, co mě tohle všechno přinutila
napsat, ale necítil jsem, že je ten správný čas na to, aby se
dozvěděla, jak moc mi tím vším ublížila a jak moc se trápím.

Samozřejmě, já jí taky ublížil. Pravděpodobně jsem jí ublížil ještě
víc, než ona mě – oba dva máme na našem rozchodu velký podíl. Ale bylo
to nutné? Bylo nutné zahodit náš vztah? Na tyhle otázky jsem si
nedokázal odpovědět, stejně jako na spoustu dalších, co mi denně
létaly hlavou.

Moje hlava byla jeden velký zmatek. Nemohl jsem normálně uvažovat,
většinu času jsem prostě jen seděl, tupě zíral do zdi, nebo se
vypisoval ze svých pocitů do notesu. Mnohdy jsem nevěděl, co dělám,
což jsem nevěděl ani teď.

Byla to potřeba ji znovu vidět, co mě přimělo se za ní zběsile rozjet?
Nebo jsem se snad chtěl přesvědčit, jestli je vůbec reálná, jestli to
všechno, co jsem si prožil, se mi nezdálo?

V půlce cesty jsem zastavil na malém parkovišti u benzínky. Potřeboval
jsem se nadechnout toho ledového vzduchu, trochu se protáhnout a na
chvilku zapomenout na vibrace mého telefonu, který neustále brněl.
Nikomu jsem neřekl, kam jedu. Zkrátka jsem se sbalil a odjel, nechal
jsem mamku s Gemmou doma samotné. Možná to ode mě nebylo zrovna
nejlepší, ale kdybych jim řekl, kam jedu, pokoušely by se mě zastavit
a to já nechtěl.

„Dobrý den,“ pozdravila mě prodavačka za pokladnou a věnovala mi
nadšenej úsměv. Existuje někde na zemi místo, kde by mě někdo neznal?
„Dobrej.“ kývnul jsem na ni, ale úsměv jí neopětoval. Zašil jsem se do
posledního regálu s energy drinkama a nízkokalorickýma sušenkama,
odkud jsem si vzal jeden drink. O nízkokalorickou sušenku jsem nestál,
leda by byla čokoládová a pořádně kalorická, aby mě alespoň zbavila
části stresu.

„Bude to všechno?“ zeptala se mě prodavačka se stálým úsměvem, když mi
všechno namarkovala. „Jo.“ řekl jsem prostě a vytáhnul si peněženku ze
zadní kapsy džínů. „Tak to budou čtyři libry.“ podal jsem jí
pětilibrovku a chtěl odejít, ale její dotěrnej hlas mě zastavil.
„Nemohl byste se se mnou vyfotit?“ hodila po mě štěněčíma očima. Vtip
byl v tom, že se jí vůbec nedařily. „Ne, nemohl.“ pokrčil jsem rameny
a věnoval jí falešný úsměv. Zůstala na mě civět s otevřenou pusou, a
tak jsem mohl v klidu odejít zpátky do svýho auta.

PŘED ČTYŘMI MĚSÍCI

„Lásko, jsem doma!“ zakřičel jsem s úsměvem a zul si boty, které jsem
potom srovnal do botníku. Ještě předtím, než jsem vešel do obýváku,
jsem si zkontroloval, jestli jsem si do kapsy od kalhot opravdu dal tu
malou krabičku. Naštěstí tam byla, a tak jsem mohl vejít.

„Paige?“ rozhlédnul jsem se po celém obýváku, ale nikde nebyla. Vydal
jsem se tedy nahoru do patra a zamířil do ložnice. Otevřel jsem dveře
a vešel. Seděla na posteli, koukala se ven oknem a její vlasy jí volně
splývaly skoro až do pasu.

„Paige, ahoj.“ přisedl jsem si k ní a pohladil ji po rameni. To ji
donutilo zvednout hlavu. Její oči byly zalité slzami, po tvářích se jí
táhly šmouhy od řasenky. V jejím obličeji se zrcadlila bolest a
lítost, takhle zlomenou jsem ji viděl snad poprvé. „Co se děje?“
vyděšeně jsem vzal její tváře do dlaní, a tak ji přinutil, aby se na
mě podívala. „Co je špatně?“ nic jsem nechápal, jen jsem se na ni
vystrašeně díval. Jen zavrtěla hlavou, chytila moje ruce do svých a
odendala si je z tváří. Postavila se, hřbetem ruky si utřela část
řasenky z tváří a dala si pramínky neposedných vlasů za uši.

„Já už takhle dál nemůžu, Harry.“ zavrtěla hlavou a podívala se na mě.
„Co… co se děje?“ stále jsem nic nechápal. Díval jsem se na ni jako na
blázna, nerozuměl jsem jejím slovům, nevěděl jsem, co mám dělat. „Už
nevydržím ten nátlak médií, všech tvých fanoušků… nesnášejí mě,
Harry.“ vzlykla a ublíženě se na mě podívala. „Cože? Ne, vždyť, kdo by
tě dokázal nesnášet?“ snažil jsem se ji utišit, chtěl jsem si ji
přitáhnout do objetí, ale vysmekla se mi. „Harry, sám moc dobře víš,
jak to je. Já už nezvládnu být pod takovým nátlakem, ani nevíš, jak se
stresuju, já… je toho na mě moc.“ zavrtěla hlavou a položila si na
obličej svoje dlaně, jako by se snažila schovat.

To, co řekla, mi od ní přišlo sobecké. Co si myslí? Že mě to
nevyčerpává? Že já tohle všechno ustávám mnohem líp než ona?

„Myslíš, že na mě toho není moc? Umíš si představit denně vystupovat
před tisíci lidma, který řvou tvý jméno, snaží se dostat na pódium a
když jdeš davem, sápou se po tobě jako bys byla věc? Umíš si to
představit, Paige?“ zvýšil jsem na ni hlas. „Takže mohla bys prosím
být tak hodná a nebrečet mi tady kvůli tomu, že nezvládáš pár
nenávistných zpráv? Seber se, Paige!“ zařval jsem na ni a ona ode mě
ustoupila o pár kroků dál, v jejím výrazu tváře bylo vidět, že se mě
bojí.

„Posloucháš se vůbec, Harry? Mohl bys jednou nebýt sobecký a taky
myslet na druhé?“ po tváři se jí znovu začaly kutálet slzy. „Věděla
jsem, že bude tenhle vztah těžký, ale že až takhle…“ ironicky se
usmála a opustila ložnici, rozběhla se do přízemí. „Kam teď chceš jít,
hm? Paige, vrať se!“ rozběhnul jsem se za ní, chytil jsem ji až v
chodbě, kde si obouvala své staré kecky. „Půjdu kamkoliv, hlavně
daleko od tebe.“ odsekla mi a vydala se ven. „Paige, okamžitě se
vrať!“ řval jsem za ní, ale ona neposlouchala, bezhlavě běžela
hlouběji a hlouběji do vnitrobloku.

SOUČASNOST

Pevněji jsem sevřel volant ve svých rukách. Tahle vzpomínka se mi
vracela pořád dokola, připomínala mi, jaký sobec jsem byl. Styděl jsem
se za sebe, nenáviděl jsem se kvůli tomu, jak moc jsem na ni řval.
Bezdůvodně.

Ten večer jsem se chtěl odhodlat k velkému kroku, všechno mělo být
perfektní, dokonce i ten podělanej diamantovej prstýnek v krabičce,
kterou jsem si dal do kapsy, byl dokonalej.

Povzdychnul jsem si a podíval se na hodiny, bylo něco málo po třetí
odpoledne. Projížděl jsem centrem Manchesteru, pomalu jsem se blížil k
domu její rodiny, kde by právě teď měla být a byl jsem stále více
nervózní. Nevěděl jsem, co jí řeknu, netušil jsem, jak jí vysvětlím,
co dělám na prahu jejích dveří, ani proč držím v ruce kytici pivoněk.

Projel jsem poslední zatáčkou a ocitnul se v malebném zasněženém
vnitrobloku. Všechny domy byly skoro stejné, rozlišovaly je jen
odlišné vánoční věnce pověšené na domovních dveřích. Sjel jsem až na
konec ulice, kde se nacházel dům Rutherfordových. Úhledně jsem
zaparkoval před dům a ještě jednou se zhluboka nadechnul, než jsem
vypnul motor. Prohrábnul jsem si vlasy, snažil jsem se otravné
pramínky nějak stáhnout dozadu, aby mi nelezly do obličeje. Popadnul
jsem kytici pivoněk ze zadních sedaček a konečně vystoupil. Křečovitě
jsem sevřel kytky v ruce, klepal jsem se jako ratlík.

Nádech, výdech. Nádech, výdech. Nádech a výdech.

Rozešel jsem se kamenitou cestičkou, která teď byla zasněžená, ke
dveřím. Natáhnul jsem ruku ke zvonku a chvíli zaváhal. Říkal jsem si,
že jsem sem neměl jezdit. Měl bych se vrátit, dokud ještě můžu.

Mávnul jsem nad svými myšlenkami rukou a zazvonil.

//////////////////////

Já vím, že jsem to utnula v tom nejnapínavějším momentu, alee… to jsem
prostě já, no! :D

Včera jsem byla na Dunkirku a o.m.g.!!! Harry je tam tak úžasnej,
vážně, měly byste se na to dojít juknout!

Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila a snad mě nezabijete za to,
že jsem to takhle usekla :D.

Užívejte prázdniny!

Love, Sabine.