Papillon [H.S. CZ FF]

-dvacet jedna-

Paige

„Veselý Vánoce.“ úsměv na Harryho rtech se zvětšil, ukázal svoje bílé zuby s roztomilými ďolíčky ve tvářích. Natáhnul ke mně chlupatou kuličku, kterou držel v rukou. Pejsek trochu zakňučel a zahýbal pacičkami. Zřejmě se mu moc nelíbilo, jak ho Harry drží.

„To… to je pro mě?“ i moje rty se vytvarovaly do úsměvu, snad ještě šťastnějšího, než byl ten Harryho. „Vánoční dárek.“ dal mi malého ustrašeného psíka do náruče. Skoro nic nevážil, přišlo mi, že držím pírko, ale jeho hebká srst mi připomínala, že je to malé štěňátko. Vůbec jsem si neuvědomovala, jaký dárek jsem to vlastně dostala.

„Jak-jak… j-já nemám co říct, Harry.“ zakoktala jsem se, nemohla jsem oči spustit z toho malého stvoření, ale zároveň jsem se nemohla vynadívat na Harryho kouzelný úsměv. Byl to přesně ten, do kterého jsem se na první pohled zamilovala. „Měla bys mu vybrat jméno.“ pohladil štěňátko po hlavičce. Byla jsem v rozpacích, moje emoce se mezi sebou míchaly, a tak jsem nevěděla, jestli mám začít brečet nebo se smát. Byl to trochu šok, držet v náruči nového člena rodiny.

Až po několika vteřinách jsem se vzpamatovala a uvědomila si, že Harry pořád stojí mezi dveřmi.

„Pojď dál, nestůj tady.“ gestem ruky jsem mu naznačila, aby šel dovnitř a následně za ním zavřela dveře. Pozorovala jsem, jak si zouvá boty, sundavá kabát a potom i čepici. Měl rozčepýřené vlasy, trčely mu na všechny strany, a tak vypadal trochu komicky. Stoupla jsem si tedy na špičky a téměř automaticky mu vlasy upravila. Byly jiné, o hodně delší a jemnější, ale barvou pořád stejné.

„Jen… měl jsi trochu vrabčí hnízdo.“ nervózně jsem se zasmála. „Jo, díky.“ zasmál se spolu se mnou. Chtěl říct ještě něco, ale byl přerušen kňučením malého pejska. „Myslím, že má hlad.“ se smíchem kývnul hlavou ke chlupaté kuličce. „Jo, asi jo. A taky je trochu roztřesený, chudinka.“ ochranitelsky jsem si pejska přitáhla více k sobě a pevně ho chytila do obou rukou.

„Myslím, že bychom měli jít do obýváku.“ kývla jsem směrem do hlubší části našeho domu. „Jo, jasně.“ usmál se, v jeho očích ale byla vidět nervozita. „Řekla jsem jim jenom, že jsme se rozešli, nic víc. Bude to v pohodě.“ přesvědčivě jsem se na něj usmála, na což mi odpověděl klidným, i když trochu nejistým, kývnutím. Byla jsem si jistá, že shledání s mojí rodinou zvládne. Nejspíš to bude trochu trapné, ale určitě se po pár minutách navodí příjemná atmosféra jako vždycky, když tu byl Harry hostem.

Udělala jsem krok k hlavním dveřím do obývací místnosti, kde měli být zbývající členové rodiny, ale hned se zase zastavila díky dotyku Harryho ruky na mém rameni.

„Jen… moc ti to sluší, Paige.“ opět se na mě usmál, když jsem se na něj otočila. Byl tak krásný a přitom tak obyčejný – to bylo jeho kouzlo. Něco z něj vyzařovalo, to něco, co mě k němu vždycky přitahovalo, ale já stále nevěděla, co to je. Snad to byl jeho úžasný úsměv, kterým mi rozjasňoval den, nebo jeho sympatická, skromná povaha, která ho dělala lidským a realistickým člověkem s nohama na zemi – jako by vůbec slavný nebyl, jako by kolem sebe neměl všechny ty fanoušky a novináře, kteří ho nutili, aby se stal někým jiným a zapomněl na svoje staré já. Ano, v posledních měsících našeho vztahu tuhle hranici mezi normálním a slavným Harrym dost často překračoval. Ale já doufala, že se změnil.

„Děkuju. Tobě taky.“ oplatila jsem mu úsměv, do očí se mi draly slzy, vybavila jsem si všechny naše hezké společné momenty a najednou chtěla vrátit čas zpátky. Zase jsem chtěla, aby mě držel ve své náruči, ve které jsem se cítila v bezpečí, aby mi šeptal do ucha, že mě miluje a ujišťoval, že je všechno v pořádku.