Papillon [H.S. CZ FF]

-dvacet-

Paige

Vzbudila jsem se zimou. Deka, která mě jakžtakž ještě zahřívala, teď ležela na zemi. Zamžourala jsem do šera a pátrala očima po nástěnných hodinách, podle kterých bych mohla zjistit čas. Když jsem na ně konečně narazila, zjistila jsem, že je přesně čtvrt na sedm ráno. To znamenalo, že jsem spala necelých pět hodin, což mě ani trochu nepřekvapovalo.

Poslední dny se mi nedostávalo zrovna velké množství spánku, ale já jsem si na to postupně zvykala. Každý den jsem byla unavená, ale přesto jsem se ke spánku ukolíbala až v pozdních večerních hodinách a budila se příliš brzo ráno. Měla jsem jediné štěstí, že nemusím do práce díky vánoční dovolené, a tudíž se z únavy můžu dostávat poleháváním na gauči a koukáním na pohádky. A v neposlední řadě také přecpáváním se dobrým jídlem.

Když jsem si protáhla ztuhlé tělo, což mi způsobila jedna nepohodlná noc na gauči, vzpomněla jsem si na včerejší hovor s Harrym. Nevzpomínala jsem si, jak a kdy naše hlasy utichly, ani kdy jsem usnula, ale vybavoval se mi jeho hlas, jak vypráví právě vymyšlenou pohádku. To bylo zřejmě to poslední, co jsem slyšela ještě předtím, než jsem upadla do hlubokého spánku. Byla bych vydržela vzhůru ještě déle, jenže se mi najednou začínaly zavírat oči. Napomáhal tomu i Harryho hlas, který mě postupně nakonec ukolíbal ke spánku.

„Dobrý ráno,“ ozval se za mnou hlas mé mladší sestry, která právě mířila do kuchyně, aby si udělala snídani. „Dobrý.“ odvětila jsem a zívla si, ještě bych si klidně dala pár hodin spánku navíc. Mlčky jsem pozorovala Ruth, jak si z horní poličky vytahuje cereálie a sype je do dvou misek. Zřejmě se rozhodla, že přinese občerstvení i mně, což mě mile překvapilo.

„Děkuju.“ houkla jsem směrem k ní s úsměvem, když mi podala misku plnou cereálií zalitých mlékem. „Není zač. Proč jsi spala na gauči? Odešla si uprostřed noci.“ vzápětí na mě upřela své pronikavé hnědě oči, které ze mě nehodlala spustit, dokud nedostane odpověď. Tyhle vydírací techniky používala už jako malé batole.

„Zdál se mi sen, probudila jsem se a nechtěla tě rušit, a tak jsem odešla sem dolů.“ odbyla jsem ji a pokrčila rameny. „A s kým jsi mluvila?“ úplně z ní čišela dychtivost na mou odpověď. Věděla, že jí neříkám úplně všechno, nejspíš se za mnou proplížila a odposlouchávala mě. „Ruth, co všechno jsi slyšela?“ odložila jsem svou misku se snídaní a zadívala se na svou malou sestřičku.

„Mluvila jsi s Harrym, že ano?“ zajásala, jako by neslyšela mou předchozí otázku. Úplně jsem zapomněla, jak moc má Harryho ráda. „Proč bych měla mluvit s ním?“ nechápavě jsem se zamračila, rozhodla jsem se chvilku dělat blbou. „Změnil se ti tón hlasu, mluvila jsi s ním.“ sebejistě přikývla. Byla jsem více než překvapená, jak si moje sestra mohla všimnout takové maličkosti, jako byla právě tato. To je to opravdu tak znát?

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zasmála jsem se a následně si zacpala pusu cereáliemi. „Prostě to vím.“ pokrčila rameny. „Ale byl to on, že jo?“ „Byl to Harry.“ přikývla jsem nakonec. Ruth se neskrývaně usmála, zřejmě si myslela, že se to mezi námi dvěma zlepšilo a dali jsme se znovu dohromady.

„Ale to, že jsme si volali, nic nemění.“ zastavila jsem její radostný úsměv. „A o čem jste mluvili?“ úsměv jí zmizel, ale radost z ní stále nevyprchala. „Jen tak. O ničem konkrétním.“ zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, jestli Ruth náš rozhovor opravdu slyšela. „Harry přijede na oběd. Ještě o tom nikdo neví, tak nikomu nic neříkej, kdyby to náhodou nevyšlo.“ vypadlo ze mě mimoděk. Až několik vteřin potom jsem si uvědomila, že jsem to radši neměla říkat.

„Vážně?“ zase se rozjásala, možná až příliš. „Ale nikomu to zatím neříkej, dobře?“ gestem jsem se ji snažila uklidnit a ztlumit její nadšení. „Jasně.“ mávla rukou s nadšeným úsměvem. „Takže jste se usmířili?“ „Neusmířili, Ruth. Tak lehké to není,“ zavrtěla jsem hlavou nesouhlas. Stále jsem byla plná špatných vzpomínek na náš vztah, které jsem nemohla jen tak bez povšimnutí hodit za hlavu. Bylo to mnohem složitější, než jak si Ruth představovala – nemohla jsem mu odpustit, alespoň ne hned.

„Alespoň spolu mluvíte. To je dobrý, ne?“ nadějně se pousmála. Byla tak sladce naivní a plná naděje, najednou jsem jí to záviděla. „Ano, to je dobré znamení, máš pravdu.“ nakonec se mi na tváři objevil malý úsměv, který jsem však rychle zakryla dekou, do které jsem se zachumlala skoro až po nos. Tenhle den byl chladný a měl se stát ještě chladnějším.

***

Odpoledne bylo v plném proudu. V troubě se pekla slavnostní husa, na plotně se vařilo zelí společně s knedlíky a já byla právě uprostřed přípravy na dezert – tedy čokoládový dort s pařížskou šlehačkou, který jsem tradičně pekla každý rok.

Hezky jsem se oblékla, tělo mi obepínaly černé šaty s krajkou začínající na ramenou, táhnoucí se po celých pažích a na nohou jsem měla taktéž černé lodičky na větším podpatku, které mě dělaly o něco vyšší. Taky jsem se po dlouhé době namalovala – nijak zvláštně, pouze přirozeně, jak jsem to dělala vždycky. Tmavé vlasy jsem si sepnula do elegantního drdolu, který se mi povedl až na potřetí, až tehdy jsem s ním byla plně spokojená.

A ano, byla jsem nervózní, strašně nervózní. Moje prsty se třásly, byla jsem roztržitá a každou chvilku čekala, až se domem ozve zvonek oznamující Harryho příchod. Asi před hodinou mi napsal zprávu, že je zhruba sto dvacet kilometrů od Manchesteru, což znamenalo, že by tu měl být každou chvilku. Třebaže jsem v sobě měla pozitivní emoce, velmi často se je snažily přebít ty záporné, kterým jsem se zatím úspěšně bránila. Jelikož tu dnes bude Harry a celá moje rodina, oba dva budeme pod drobnohledem, a tak jsem si nemohla dovolit nechat na sobě znát hněv a lítost ze vzpomínek na náš vztah. Nikdo kromě Ruth nevěděl, že se domem rozezní zvonek a za dveřmi bude můj bývalý přítel, což celou situaci dělalo ještě třikrát horší.

Jakmile jsem dala korpus čokoládového dortu do trouby, na chvilku jsem se zastavila u okna v kuchyni a pozorovala sněhové vločky, které se jako malé chumáčky vaty snášely na zem. Nebylo jich příliš, právě začínalo sněžit, a tak se očekávalo, že jejich počet zanedlouho zvýší.

Dolehly ke mně hlasy z obýváku, kde na sedačce seděli prarodiče společně s mojí sestrou a smáli se fotkám ve fotoalbech, která si prohlíželi. Byl to krásný pohled na krásné, šťastné lidi, které jsem měla velice ráda. Donutilo mě to se usmát, na chvilku jsem se k nim chtěla přidat, ale nutkání zůstat v kuchyni, tedy co nejblíže k hlavním dveřím, mě zastavilo.

A jako kdyby mi někdo četl myšlenky, se domem ve vteřině ozval zvonek. Najednou jsem ztuhla, trvalo ještě malou chvilku, než jsem se konečně vzpamatovala a spěchala ke dveřím, abych je otevřela.

Pevně jsem stiskla kliku, hluboce se nadechla a vydechla a dveře pomalu otevřela. Stál tam. Jeho hnědé kudrliny zakrývala tmavě modrá čepice, na tváři měl mírný úsměv a v krásně zelených očích mu hrály jiskřičky štěstí. Až na poslední chvíli jsem si všimla chlupatého uzlíčku, který držel v rukou. Bylo to malé štěňátko, naléhavě se k němu tisknoucí a občasně kňučející. Nemohla jsem uvěřit svým očím.

Co to má znamenat?

//////////////////////

Nová kapitola – ten konec je můj oblíbenýýýýý:)

Věnuji nedočkavé TerezaBufkov

Děkuji vám za skoro 2k přečtení, moc mě to potěšilo!!

Doufám, že se kapitola líbila:)

Love, Sabine