Papillon [H.S. CZ FF]

-osm-

Paige

„Ruth! Pojď mi pomoct s tím zdobením!" zahulákala jsem na celý dům.
Stála jsem na štaflích a snažila se na špičku našeho obrovského
vánočního stromečku nandat velkou zlatavou hvězdu. Bohužel pro mě byly
štafle poněkud vratké a já mohla každou chvíli hodit záda přímo na
tvrdou zem.

„Ruth!" zaječela jsem z plných plic a doufala, že se dostaví co
nejrychleji a podrží mi ty zatracený štafle. „Zvedni ten svůj zadek a
okamžitě sem přijď!" „Vždyť už jsem tady!" křikla po mě otráveně ségra
a postavila se přímo před stromeček, kde si založila ruce na hruď a
nečinně se na mě dívala.

„Tak pomůžeš mi, nebo co?" nevěřícně jsem na ni vykulila oči. „Jo, jo,
jasně, promiň." uchechtla se a stoupla si vedle štaflí, které pohotově
podržela. „Díky." oddechla jsem si. Teď se mi na štaflích balancovalo
mnohem lépe, po několika desítkách minut se mi konečně podařilo
umístit hvězdu na to správné místo.

„Nádhera, co?" slezla jsem ze štaflí a pyšně si prohlížela svoji
práci. „To sice jo, ale zbytek stromku je holej jak posekanej
trávník." zasmála se. „No tak tady nestůj jak tvrdý y a pomoz mi se
zdobením!" zamračila jsem se na ni a pokynula jí, aby přinesla krabici
vánočních ozdob, která se válela vedle pohovky.

Jakmile Ruth krabici přinesla, společně jsme ji otevřely. Naskytl se
nám pohled na zlaté a stříbrné ozdoby, zapletené do světýlek a
látkového řetězu.

„A tohleto chceš rozmotat jak?" rozesmála se na celý pokoj. „Uhni, ty
trdlo." jen jsem nad ní protočila oči a odstrčila ji. Chopila jsem se
světélek, přičemž se mi z nich podařilo setřást pár ozdob, avšak
většina stále zůstávala zamotaná mezi drátky. Věděla jsem, že mě tohle
bude stát jak můj čas, tak i moji trpělivost, ale nehodlala jsem to
vzdát - tohle přece musím nějak rozmotat!

Domem se najednou rozezněl zvonek. Předpokládala jsem, že příbuzní
během odpoledne postupně dorazí, ale rozhodně jsem je nečekala až tak
brzy. Nicméně jsem měla na práci lepší věci, než otevírání dveří, a
tak jsem oslovila Ruth.

„To bude určitě teta Penelope! Mohla bys prosím jít otevřít, Ruth?"
sladce jsem se usmála na svou sestřičku, která právě nezaujatě
hypnotizovala bílou zeď. „No jo, už jdu." jen nade mnou protočila oči
a líně se sunula do chodby ke dveřím. „Já to protočení očí viděla!"
napomenula jsem ji, ale dál se tím nezabývala. Zdálo se, že
rozmotávání světýlek mi zabere celý zbytek dne.

„Ruth! To otvírání dveří ti trvá nějak dlouho, ne?" zakřičela jsem
mezitím, co jsem se usilovně snažila vymotat jednu ozdobu. Samozřejmě,
že mi to vůbec nešlo.

„Nepotřebuješ pomoct?" za zády se mi ozval chraplavý hlas. Jeho hlas.

Polekaně jsem sebou trhla a otočila se. Opravdu tam stál. Byl úplně
stejný jako před pár měsíci, kdy jsem ho viděla naposled. S tím
rozdílem, že jeho vlasy byly o mnoho delší, na jeho tváři jsem
postrádala ten zářivý úsměv a jeho rysy byly tvrdší, než jsem si
pamatovala. Koutky jeho úst se kroutily do mírného úsměvu, vypadal
radostně, avšak jeho oči říkaly něco jiného. V levé ruce svíral kytici
růžových pivoněk, mých oblíbených květin.

„Co-co tady děláš?" vykoktala jsem ze sebe a zmateně těkala očima po
jeho osobě. Nemohla jsem pochopit, že je to opravdu on. Nevěřila jsem
tomu, že by opravdu přijel sem do Manchesteru. Proč by to dělal?

„Já..." nervózně se podrbal na zátylku a prohrábnul si svoje kudrliny,
jak to měl ve zvyku. „Já vlastně ani nevím, co tady dělám." pokrčil
rameny, zavrtěl hlavou a naivně se usmál. „Jen... jsem tě potřeboval
vidět." upřel na mě svoje smaragdové oči. „Aha," odvětila jsem s
výrazem bez emocí a otočila se zpátky k zamotaným světýlkům. „Nemusel
jsi zbytečně plýtvat svým časem." rýpla jsem si. „Paige," vyslovil mé
jméno tak křehce a jemně, že jsem se málem rozpadla na tisíc kousků.
„Co?" otočila jsem se k němu zpátky čelem. „Jel jsem skoro čtyři
hodiny, abych tě viděl, a ty tu budeš rozmotávat světýlka?" na jeho
tváři se objevil úšklebek, viděla jsem na něm, že to řekl schválně,
chtěl si taky rýpnout.

Bylo by divné, kdyby si rýpnout nechtěl.

„Jo, musím ozdobit stromeček." odsekla jsem paličatě a soustředěně
rozmotávala jeden z mnoha složitých uzlů. „Vůbec ses nezměnila."
zasmál se a přešel blíž ke mně, takže se mezera mezi námi smrskla na
jeden metr. Jeho přítomnost mě znervózňovala. Když byl poblíž, nemohla
jsem racionálně uvažovat - takhle to bylo vždycky.

„Zato ty ano." přestala jsem rozmotávat světýlka a ještě jednou si ho
celého prohlédla. Vypadal úplně jinak, tedy alespoň z vnějšku. Vsadila
bych se o sto liber, že uvnitř byl pořád stejný sobec. „Potřeboval bys
ostříhat." řekla jsem, i když jsem si podvědomě myslela úplně něco
jiného. Jeho vlasy se mi takhle líbily, vlastně se mi líbil celý - už
od první chvíle, co jsem ho uviděla.

„Takhle se ti to nelíbí, hm?" pousmál se a dal tak možnost vyniknout
svým hlubokým ďolíčkům. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi po
tomhle úsměvu nestýskalo. Stýskalo, a to moc. „Taky máš delší vlasy,
než si pamatuju." opět se přiblížil o několik centimetrů. „Ale líbí se
mi to." už byl skoro u mě, stačilo, aby se nahnul a mohl se mě
dotknout.

Choval se, jako by se nic nestalo. Jako bychom za poslední dva měsíce
našeho vztahu neprošli četnými hádkami a neshodami, při kterých
vzduchem létaly skleničky i talíře, které se následně roztříštily o
zem. Přišel si sem jen tak, s kytkami v ruce, úsměvem a rádoby
pocitem, že je všechno v pohodě. Tohle mi na něm vadilo nejvíc.
Jediné, co jsem po něm chtěla, bylo uvědomění. Chtěla jsem, aby
přiznal svou chybu, aby se omluvil a uvědomil si, co mi způsobil.
Nemusím ani počítat, kolikrát jsem se jako blbec dokola omlouvala a
brala všechno na sebe. To já tu byla ten sobec. To já za všechno
mohla.

„Paige, já..." sklopil pohled k zemi, jako by se bál, že všechno, co
řekne, bude špatně. „Chtěl bych se omluvit, jenže ani všechny omluvy
na světě by nestačily na to, abys mi znovu začala věřit. Vím, že
květiny jsou to největší klišé, co jen může být a taky vím, že můj
nečekaný příjezd je klišé sám o sobě," nepřestával se mi dívat do očí,
bylo vidět, že si dopředu promýšlí slova, která řekne. „Ale taky vím,
že máš klišé ráda." pousmál se. „Tím nechci říct, že si myslím, že mě
tu ráda vidíš, nebo že se ti dokonce líbí tyhle pivoňky," zvedl kytici
růžových kytek, aby na ně poukázal. „Jenže já tě vidět potřeboval.
Umíral jsem touhou se znova podívat do tvých očí, slyšet naživo tvůj
hlas, zkrátka jen být v tvé přítomnosti." vydechnul, bylo vidět, že se
nesnaží o romantiku, myslel tohle všechno vážně.

„Vím, že jsi na mě pořád naštvaná a nemá cenu se ptát, jestli přijmeš
moje omluvy. Takže se tě ptám... přijmeš alespoň tyhle květiny?"
nastavil ruku s kyticí přímo ke mně, prosebně na mě upíral svoje oči a
doufal, že pivoňky přijmu.

//////////////////////

Nová kapitola je tuuuu!

Tak trochu je mi líto, že nejsou Vánoce a já nezdobím stromeček a
netrávím čas se svou rodinou, ale přeci jen do Vánoc moc času nezbývá!
(ano, vím, že jsme právě uprostřed léta a pět měsíců je pro vás
nejspíš dlouhá doba, ale mně to všechno utíká jako voda!)

Doufám, že se vám dnešní kapitola líbila, snad vás moc neirituju tím
napínáním, ale to k tomu zkrátka patří:)

Love, Sabine.