Papillon [H.S. CZ FF]

-devět-

Harry

To ticho, které mezi námi panovalo, mě zabíjelo. Moje oči propalovaly
ty její, sledoval jsem její rty a čekal, až mi odpoví. Zdálo se, jako
bych čekal celou věčnost a ne jenom několik sekund.

Nadechla se, její rty se pootevřely a moje nervozita vzrostla.

„Paige! Kdo to zvonil?“ ozval se hlas starší dámy odněkud z kuchyně.
„Jen… pošťák, babičko!“ prohlédla si mě od hlavy až k patě, jako by
zkoumala, jestli přeci jen ten pošťák nejsem. Těkala očima po
místnosti, rozmýšlela se, co mi řekne.

„Harry,“ vyslovila mé jméno tak měkce, po celém mém těle se rozlila
husí kůže. „Já… já… měl bys už jít.“ sklopila svůj pohled k zemi,
nedokázala se mi podívat do očí. V ten moment ze mě všechna naděje
vyprchala, nejspíš i ta poslední kapička, která se ve mně držela tak
dlouho a díky které jsem tady stál, přímo před ní a usiloval o její
odpuštění, avšak marně.

„Vezmeš si aspoň ty kytky? Prosím?“ v očích jsem měl slzy, musel jsem
vypadat jako ten největší zoufalec na světě.

Paige si ode mě beze slova vzala pivoňky a následovala mě ke dveřím,
kam jsem pomalu couval. Věděl jsem, že bude lepší, když odejdu.
Nechtěl jsem jí kazit čas s rodinou.

„Veselý Vánoce.“ napůl jsem se mezi dveřmi usmál. „Veselý Vánoce,
Harry.“ pokývala hlavou, ale neusmála se. Nejspíš se mi to zdálo, ale
viděl jsem, jak se jí v očích zaleskly slzy.

Otočil jsem se k domu zády a vydal se ke svému autu. Za sebou jsem
slyšel jen tiché zabouchnutí dveří, a tak jsem si byl jistý, že mi
Paige určitě nezamává, až budu odjíždět, což mě celkem mrzelo. Vždycky
to tak dělala.

PŘED TŘEMI LETY A DVĚMA MĚSÍCI

Byl podzim, tedy moje nejoblíbenější období, a já procházel neobvykle
tichými ulicemi Londýna, přesněji jsem se nacházel přímo u tekoucí
Temže. Z dálky jsem si prohlížel nádherný Tower Bridge a vzpomněl si,
jak jsme tam nahoře stáli s klukama a natáčeli videoklip pro Midnight
Memories. Byl to úžasný zážitek, ten výhled jsem si zamiloval.

Zvuk tekoucí vody a šustění suchých spadaných listů vytvářeli
dohromady dokonalou harmonii. Na chvilku jsem se zastavil u zábradlí a
opřel se o něj, abych si tenhle zvuk mohl vychutnat. Vítr mi velmi
rychle rozcuchal vlasy, a tak jsem si je musel několikrát hodit
dozadu, což mě trochu otravovalo. Ale navzdory nepříjemnému větru a
zimě jsem byl konečně po několika měsících opravdu venku.

Ne, že bych celý půlrok nevylezl ven, ale tohle bylo jiné. Byl jsem
tady sám, bez mých čtyř kamarádů, bez ochranky, bez fanynek… úplně
sám. Vychutnával jsem si ten pocit samoty, který mi tolik chyběl. Po
mojí tváři se rozlil úsměv, měl jsem pocit, jako bych každou chvíli
mohl roztáhnout křídla a odletět někam daleko.

Vlastně, neodletěl bych daleko. Vyletěl bych nad Londýn a prohlédl si
ho z výšky, prohlédnul bych si všechna místa, nakonec bych zaletěl nad
Holmes Chapel, zamířil k W Mandeville Bakery a pokud bych byl racek,
vloupal bych se dovnitř a ukradl prodavačce, mé milé Barbaře, jeden z
jejích vyhlášených koláčků.

Nevědomky jsem se mé představě zasmál. Vydal jsem se podél zábradlí
doprava, kde se o několik metrů dále nacházela lavička. Všechny
lavičky podél řeky Temže byly natřené na červeno, stejně jako
telefonní budky, jimiž byla celá Anglie proslulá.

Lavička přede mnou však byla obsazená. Seděla na ní mladá dívka, její
tmavě hnědé vlasy vlály ve větru a ona se dívala někam daleko za druhý
břeh řeky. Zastavil jsem se a zůstal na ni civět. Nemohl jsem od ní
odtrhnout svůj pohled, byla překrásná.

Sebral jsem všechnu odvahu, co ve mně byla, a vydal se k lavičce. Ta
slečna vypadala soustředěně, takže se mi moc nechtělo ji vyrušovat,
ale říkal jsem si proč to alespoň nezkusit?

„Je tu volno?“ oslovil jsem ji, když jsem došel k lavičce a usmál jsem
se. Dívka vzhlédla, na chvilku se zadívala do mých očí a odpověděla.
„Jo, jasně.“ věnovala mi úsměv, který ji dělal ještě krásnější, i když
se to zdálo být nemožné. Seděli jsme potichu, oba dva jsme se dívali
za břeh řeky, kde se nacházelo mnoho malých obchůdků a stánků s
občerstvením, které byly touhle dobou zavřené. Nejkrásnější na tom
výhledu byla ta prázdnota. Nikde ani noha.

„Promiň, ale můžu se na něco zeptat?“ ušklíbnul jsem se a stočil svůj
pohled zpátky na ni. „Na co?“ zvědavě se na mě podívala, její oči
zkoumaly můj obličej. „Proč je tady dneska tak prázdno?“ tázavě jsem
se na ni podíval a ještě jednou si tak mohl prohlédnout její roztomilý
obličej. „Tahle dnešní prázdnota má jeden jediný důvod.“ rty se jí
pokroutily do úsměvu. „Feministky se rozhodly uspořádat si v centru
demonstraci.“ zasmála se a zakroutila nad tím hlavou. „Feministky?“
překvapeně jsem se zeptal a taky se zasmál. Dívka jen tiše přikývla.
„Proč jsi nešla taky? Demonstrace jsou někdy fajn.“ „Protože nejsem
feministka.“ znovu se rozesmála. Její smích byl něco úžasného, slíbil
jsem si, že tohle není naposled, co ho uslyším.

„Zdá se mi, jako by v dnešní době byly feministky všechny…“ pobaveně
jsem se zasmál. „Proč?“ zvedla obě obočí nahoru. „Moje sestra tvrdí,
že chlapi jsou k ničemu. Občas se k ní přidá i moje mamka a já mám
doma peklo.“ napůl jsem zavtipkoval. Mamka s Gemmou umějí být někdy
kruté.

„Tvoje sestra s mamkou musejí být fajn.“ usmála se na mě. „Jo, to ony
jsou. Dokud mě neobviňujou z krádeže poslední sušenky.“ znovu se mi
zasmála, což způsobilo, že mi zčervenaly tváře. Mermomocí jsem to
chtěl hodit na zimu, ale moc dobře jsem věděl, čím to doopravdy je.

„Jsem Harry,“ představil jsem se. „Já Paige.“ podala mi ruku a já ji
přijal. „Paige, nechtěla bys jít na kafe do támhleté kavárny? Kafe a
makronky dělají výborný.“ odhodlal jsem se ji pozvat do kavárny
Hamond´s, která stála opodál. „To bych moc ráda, Harry.“ zase mě
obdarovala svým kouzelným úsměvem, do kterého jsem se zamiloval na
první pohled.

Řekl bych, že Paige byla moje láska na první pohled. Zamiloval jsem se
do Paige Jillian Rutherfordové, aniž bych ji znal
déle, než pět minut.

//////////////////////
Měla jsem v plánu aktualizovat už o víkendu, ale můj víkend byl o
trochu divočejší, než jsem ho očekávala. Počasí ani lehká kocovina mi
v psaní moc nepomáhali, a tak se omlouvám za případné chyby:D.

Doufám, že nejste na Paige nebo Harryho naštvaní – nebo snad na  mě -,
slibuji, že přijdou lepší časy:)!

Dobré ráno, nebo dobrou chuť a pro mě dobrou noc:D.

Love, Sabine.