Papillon [H.S. CZ FF]

-dvanáct-

Paige

Venku to teď bylo nádherně zasněžené. Příjezdová cesta k našemu domu
avšak byla odhrabaná stejně tak jako u sousedních domů, a tak jsem se
nemusela brodit sněhovými závějemi. Stáhla jsem si vlněnou čepici s
bambulí níž, aby mi netáhlo na uši a vydala se hlouběji do ulice.
Cestou jsem pozorovala domy ozdobené blikajícími světýlky a dekoracemi
v podobě plastikových sobů se Santou na saních.

Všechno to vypadalo opravdu kouzelně, obzvlášť takhle po ránu, kdy
bylo v ulicích ticho a prázdno. Měla jsem chuť si lehnout do sněhu a
vyválet v něm anděla, nebo se jen tak začít koulovat, jako jsme to
dělávali s Harrym.

Já a Harry zimu milujeme.

Zatřásla jsem hlavou v úmyslu vyhnat z ní myšlenky na něj, které mě
neustále pronásledovaly. Začínalo to být nesnesitelné, všude v mé
hlavě byl jen on, nedokázala jsem pořádně ani uvažovat. A když se před
pár dny objevil přímo v našem obýváku, bylo to ještě horší. Ano, v tu
chvíli jsem možná byla nepatrně šťastná, že ho zase vidím, ale ten
pocit netrval dlouho. Harry mi svým způsobem chybí, a to možná víc,
než si dokážu přiznat, jenže jsem v sobě ještě nenašla umění mu
odpustit.

Přála bych si, aby mezi námi bylo všechno jako dřív, abych se necítila
tak osamělá a abych zase mohla zapomenout na všechny starosti a opět
se cítila šťastná.

Pocit štěstí je to, co mi opravdu chybí.

PŘED TŘEMI LETY A JEDNÍM MĚSÍCEM

Uplynul celý měsíc od našeho seznámení. Pořád se ale v jeho
přítomnosti cítím nervózně. Jako by to bylo poprvé, když mě osloví mým
jménem, nebo když mi z tváře odhrne vlasy a zadívá se mi do očí.

O to divněji jsem se cítila dnes ráno, když jsem ho našla v kuchyni,
kde nám připravoval snídani. Jeho roztomilý soustředěný pohled a
neposedné kudrny mě donutili se zasmát, což mě prozradilo. Jakmile si
všimnul, že stojím ve dveřích, na tváři se mu objevil rozzářený úsměv
s hlubokými ďolíčky. Lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi v tu chvíli
nepodlamovala kolena. Měla jsem chuť mu skočit do náruče a objímat ho
tak dlouho, jak by bylo jen možné. Byl jako anděl. Roztomilý,
nešikovný andělíček, umazaný od mouky a kakaa.

„Ahoj, lásko.“ pozdravil mě s úsměvem a pohledem upřeným na mě.
„Ahoj.“ uculila jsem se a došla až k němu. Všude kolem něj byla
rozsypaná mouka nebo jiné sypké suroviny, a tak jsem si musela dávat
pozor, kam šlapu.

„V podstatě jsi mi zkazila překvapení, takže bych tě měl poslat zpátky
do postele,“ zachichotal se. „Ale jak vidíš, tak mi to překvapení moc
nejde, takže tě musím poprosit o pomoc.“ jeho tváře zrůžověly, avšak
jeho úsměv nezmizel.

Ještě jednou jsem se podívala na spoušť kolem sebe a nepatrně nad tím
zavrtěla hlavou. Musela jsem se v duchu smát a následně přemýšlet, kdo
tohle všechno uklidí.

„Ehm, a co přesně se snažíš udělat?“ pobaveně jsem se zasmála. „No…
nejdřív jsem chtěl upéct cupcaky, ale v půli receptu jsem to otočil na
palačinky.“ pokrčil rameny a nervózně se zasmál.

No není rozkošný?

„Začala bych tím, že bych si prohlédla to, cos zatím vytvořil.“ přešla
jsem až k lince a nahlédla do mísy, kde se válelo polotekuté těsto.
„Aha, tak tohle má víc řešení,“ zasmála jsem se. „Když ho zahustíme,
můžeme upéct cupcaky, ale když ho necháme tak, jak je, můžeme smažit
palačinky.“ propukla jsem v hlasitý smích. Harry se ke mně po pár
vteřinách přidal, ostatně moc neměl na vybranou.

Bylo by zbytečné Harrymu vysvětlovat postup dělání těsta na palačinky
nebo na cupcaky, a tak jsem mu jen rozcuchala vlasy, dala mu pusu na
tvář a zašeptala mu, aby pokusy o teplou snídani nevzdal navždy.

SOUČASNOST

Harry se teplé snídaně dělat nenaučil. Pokud ovšem nepočítám volské
oko nebo míchaná vajíčka, které zvládal bravurně. On a kuchyně spolu
nešli dohromady přesně tak, jako já a zpěv. Bylo lepší, když jsme si
tyhle role vyměnili, a tak nedošlo k žádné spálené kuchyni ani k
prasknutí ušních bubínků.

V návalu zimy jsem se více zachumlala do svého teplého béžového
kabátu, i když už to víc ani nešlo. Na rohu ulice před sebou jsem již
viděla malý krámek, do kterého jsem celou cestu směřovala. Měla jsem v
plánu nakoupit jen nějaké drobnosti a pár věcí na pečení posledního
druhu cukroví, který nám chyběl.

Zbývalo přesně dvanáct dní do Vánoc, takže už jsme většinu cukroví
měli napečeno kromě posledního druhu. Bohužel nám na jeho upečení
chybělo pár surovin, a tak mě pro ně vyslali sem do místního malého
obchůdku. Na první pohled by se mohlo zdát, že v obchůdku toho moc
nepořídíte, ale opak je pravdou.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem s úsměvem prodavačku hned, jak jsem
vešla. Od té doby, co jsem tu byla naposled, se tu toho hodně změnilo.
Například ovoce bylo přestěhované na druhou stranu obchodu a pečivo
byste našli až v zadní části.

Řekněme, že přehlednost se z obchůdku úplně vytratila a vystřídal ji
nepořádek a zmatek.

Prošla jsem oddělením s moukou a cukry, odkud jsem vzala balení prášků
do pečiva a vanilkové cukry. Přešla jsem k vedlejšímu regálu, kde se
nacházely čokoládové tyčinky a začala si z nich vybírat.

„Ahoj, Paige!“ vedle mě se ozval dívčí povědomý hlas. Otočila jsem se
za ním a spatřila moji bývalou kamarádku ze sousedství.

„Ahoj, Wensdy.“ mile jsem se na ni usmála a otočila se k ní celým
tělem. Hlavou mi okamžitě probleskla myšlenka na naše minulé setkání.
Naposled jsme se viděly asi před třemi lety ještě předtím, než jsem se
s Harrym odstěhovala do Londýna. Byly jsme kamarádky už od dětství,
ale v pubertě se přátelské pouto mezi námi postupně vytrácelo, a tak
už jsme si teď v dospělosti nebyly tolik blízké.

„Jak se máš? Dlouho jsem tě neviděla!“ na její tváři se usadil nadšený
výraz, který zároveň ukazoval to, co neměl. Moc dobře věděla, že jsme
se s Harrym rozešli, bylo na ní vidět, že se na to dřív nebo později
zeptá. Takhle to bylo s každým, koho jsem znala. Všichni se na to
ptali.

„Jo, dobře. Co ty?“ nuceně jsem se na ni usmála. Malá část mě byla
docela ráda, že Wensdy po dlouhé době zase vidí, ale ta větší mi
nařizovala, ať tenhle rozhovor pro svoje dobro neprotahuju, a zmizím z
tohohle obchodu co nejdřív to půjde.

„Ale jo, jde to,“ zasmála se. „Však to znáš, vánoční shon a stres,
nakupování dárků na poslední chvíli.“ unaveně si oddechla, jako by
nakupování dárků byla nějaká náročná činnost. „Já nemám koupený ani
jeden dárek a rozhodně se tím nehodlám nijak stresovat.“ ledabyle jsem
pokrčila rameny. „Oh, máš teď jiný starosti, viď?“ zatvářila se
smutně. A už je to tady… „To chápu.“ Ne, nechápeš, Wensdy.

„Co tím myslíš?“ rozhodla jsem se hrát blbou a nechápavě se zatvářila.
„Přece ten tvůj rozchod s Harrym… musíš se cítit fakt hrozně.“ tvářila
se předstíraně starostlivě. „Ale my se nerozešli.“ zamračila jsem se a
přívětivě se na ni usmála. Rozhodla jsem se trochu zalhat, přeci jen
jsem neměla náladu bavit se s Wensdy o našem rozchodu a navíc malá lež
nikdy nikomu neuškodila, ne?

„Vážně?“ překvapeně vykulila oči. „Ale-ale všude se o tom píše!“
nechápavě svraštila obočí.

„Média píšou o všem možném. Nikdy by se jim nemělo úplně věřit.“ mrkla
jsem na ni. „Měj se hezky, Wensdy.“ zamávala jsem jí a vydala se k
pokladně.

//////////////////////

Já vím, já vím! Kapitola docela o ničem a navíc je ještě nudná, ale
slibuji, že tu příští se budu snažit udělat zábavnější, než tuhle!

Tak co, jak si užíváte poslední dny prázdnin? :)

Love, Sabine