Papillon [H.S. CZ FF]

-třináct-

Harry

PŘED ŠESTI MĚSÍCI

„Co dělám špatně?“ bezradně jsem si složil hlavu do dlaní. Klečel jsem
na kolenou a prosil ji, aby mě neopouštěla. Snažil jsem se jí z kufru
vyházet všechno její oblečení, nutil jsem ji, aby zůstala se mnou.

Jenže všechno bylo marné.

„Nedělej to ještě těžší, než to je…“ zavrtěla hlavou a semkla rty do
úzké čárky. Nevěnovala mi jeden jediný pohled, nechtěla se na mě ani
podívat. „Prostě… prostě k sobě nepatříme.“

Když to vyslovila, vytratila se ze mě i ta poslední kapka naděje. Něco
ve mně se zlomilo, z očí mi začaly téct slzy. Brečel jsem před ní jako
malej kluk.

„Paige,“ zašeptal jsem. Vodopády slz mi stékaly po tvářích, nedokázal
jsem normálně uvažovat, nemohl jsem dohromady dát jedinou smysluplnou
větu, kterou bych jí řekl. Snažil jsem se vymyslet něco, co by ji
přimělo zůstat, alespoň na hodinu.

„Neodcházej.“ vydal jsem ze sebe. Přes ty vzlyky jsem nedokázal ani
mluvit. „Harry,“ oslovila mě tiše. „Já nemůžu.“ teď už se rozbrečela i
ona. Slzy jí stékaly z tváří přímo dolů na podlahu, kde jsem ještě
pořád klečel. Upřeně jsem se zadíval do jejích ubrečených očí, chtěl
jsem ji nějak přinutit, aby se mnou navázala oční kontakt.

„Ale… já tě miluju.“ řekl jsem, když se mi konečně podívala do očí.
„Miluju tě, rozumíš, Paige?“ postavil jsem se na nohy a přiblížil se k
ní. Ovinul jsem své paže okolo jejího těla, držel jsem ji co
nejpevněji to šlo. „No tak, řekni něco…“ vyšel ze mě přidušený vzlyk.
„Paige, zlato,“ pustil jsem ji a zvednul její bradu. „Miluju tě.“ řekl
jsem už snad posté a sklonil se k ní. Naše rty se na malý moment
setkaly. Odmítal jsem ji pustit, odmítal jsem se odtrhnout od jejích
rtů. Něco mi říkalo, abych ji líbal dál, abych zapomněl na okolní
svět.

„Doufám, že budeš šťastnej… to je to jediný, co si přeju.“ přes slzy
se na mě usmála a pohladila mě po tváři. Poté vzala držátko kufru do
své dlaně a rozjela se s ním do chodby, otevřela hlavní dveře a
zmizela venku ve tmě.

Stál jsem tam jako přikovaný, nemohl jsem se hýbat. Jediné, co jsem
cítil, byla zvětšující se díra v mém srdci, kterou by dokázala znovu
zacelit jen ona.

SOUČASNOST

„Hej, Teddere, necháš mě tu chcípnout nebo co?“ zahulákal jsem na
barmana, kterého nejspíš zajímala víc nějaká prsatá brunetka, než
starej kámoš na suchu. „No jo, vždyť jsi měl jednoho před chvílí!“
protočil nade mnou očima a líně se ke mně blížil. „Děláš si prdel?
Nalejval jsi mi před půl hodinou!“ rozčílil jsem se nad ním. „Harry,
je to teprve pět minut.“ povzdychnul si, přičemž z baru sundal moji
skleničku, do které se chystal nalít dalšího panáka tvrdé skotské
whisky.

„A vůbec,“ zarazil se. „Tobě už nenaleju nic. Seš na mol, Harolde. Běž
domů.“ zavrčel na mě zpoza baru. „Ty vole, Teddere! Jednoho posledního
a pak už fakt pudu.“ poprosil jsem ho zoufale. „Posloucháš mě vůbec?
Seš na mol, brácho.“ zopakoval mi to jako malýmu dítěti, který ničemu
nerozumí. „Jed-no-ho. Pro-sim-tě.“ vyhláskoval jsem mu to. Jak on na
mě, tak já na něj.

„Jednoho. Bude to tvůj poslední a pak už pojedeš domů, jasný?“ namířil
na mě prstem. Jsem si docela jistej, že na mě mířil dvěma prstama, ale
byl jsem fakt opilej, takže se můj úsudek dal považovat za
nepravděpodobný. „Dobře, slibuju, kámo!“ gestem ruky jsem ho ujistil,
že fakt nelžu.

„Fajn. Tvůj poslední panák.“ otevřel flašku whisky a nalil mi z ní
malýho panáka. „Na tebe, Teddere.“ pozvednul jsem skleničku ke svýmu
starýmu kámošovi, kterou jsem do sebe vzápětí kopnul.

„Poroučim se. Měj se, Teddíku.“ zamával jsem Tedderovi a vydal se ven.
K mému překvapení se už stmívalo. Bylo teprve šest večer, a tak jsem
přemýšlel, jestli se nemám stavit ještě v jiným baru, ale nakonec jsem
si to rozmyslel a rozhodl se zavolat si taxi.

Našel jsem v mým mobilu číslo na nejrychlejší a nejspolehlivější
londýnský taxi a vytočil ho. Během telefonátu jsem měl co dělat, abych
si udržel rovnováhu, začala se mi trochu motat hlava. Díky náledí na
chodníku se mi povedlo párkrát hodit držku, což mě dost vytočilo, a
tak jsem alespoň zjebal taxikáře, že přijel pozdě.

„Nemůžete jet rychlejš?“ protočil jsem oči nad jeho šnečí rychlostí.
„Pane Stylesi, jedu tak rychle, jak jen mi to doprava dovoluje.“
povzdechnul si. „Helejte, když budu doma za míň než půl hodiny,
dostanete osmdesát liber navíc. Ok?“ zkusil jsem to touhle formou, na
kterou taxikář zareagoval přesně tak, jak jsem si myslel. „Jistě, pane
Stylesi. Budete doma co nevidět.“ okamžitě šlápnul na plyn. Vlivem
rapidního zrychlení jsem spadnul na zadní sedadlo a málem se válel i
na podlaze, kdybych to nevybalancoval.

Cestou jsem přemýšlel, jak bych se mohl dostat domů, aniž by si mě
všimla mamka nebo Gemm, který by mě zase určitě nejmíň hodinu
poučovaly o vlivu alkoholu na moje játra. Bylo by mnohem jednodušší,
kdybych se prostě vrátil k sobě domů, jenže to zkrátka nešlo. Všechno
mi ji připomínalo. Dokonce i při pohledu na dveře od ložnice jsem si
vzpomněl na ni. Nenáviděl jsem to, nenáviděl jsem se vracet do
minulosti, a tak jsem se radši dosavadně přestěhoval k mámě, abych se
trochu vzpamatoval.

„Zažil jste někdy rozchod, pane taxikáři?“ škytnul jsem a zrcátkem
pohlédnul na taxikáře. „No…“ „Ne, ne, nic neříkejte. Rozhodně to
nebylo tak strašný, jako ten můj.“ rozplácnul jsem se na zadních
sedadlech. „Ta mrcha mě úplně zničila… vidíte, co ze mě teď je?“
položil jsem mu řečnickou otázku. „Jo, přesně, troska.“

„Nechci vás vyrušovat z vašeho monologu, pane Stylesi, ale jsme na
místě.“ otočil se na mě taxikář s pobaveným úsměvem na tváři. „No jo,
no jo. Kolik jsem dlužnej?“ vytáhnul jsem z kapsy peněženku. „Padesát
liber.“ „Tady máte sto dvacet. Nashle.“ hodil jsem mu bankovky do
tváře a snažil se vystoupit z auta tak nejšetrnějc, jak jen to šlo.
Nakonec jsem stejně skončil na kolenou, a tak jsem se musel znova
postavit na nohy, což se mi moc nedařilo.

„Pane Stylesi, pomůžu vám.“ taxikář vystoupil z auta a chytil mě pod
paží, aby mě zvednul ze země. „Díky, kámo, máš to u mě.“ poděkoval
jsem mu, přičemž jsem se už bez jeho pomoci vydal k hlavním dveřím
domu. Mezitím, co jsem odemykal, jsem slyšel startování motoru a
skřípění pneumatik.

Když se mi konečně podařilo odemknout, co nejtišeji jsem si v předsíni
zul boty a pověsil kabát na háček mezi ostatní. V obýváku, přes který
jsem musel projít, se samozřejmě svítilo, a tak jsem se připravoval na
nejhorší. Snažil jsem se co nejmíň motat, abych se vyvaroval tunám
otázek, který mě nejspíš stejně čekaly.

„Fajn, Harolde. Prostě ty dveře otevři. Hlavně nepoblej podlahu jako
minule.“ pošeptal jsem si pro sebe a stisknul kliku v dlani. Pomalu
jsem dveře otevřel a co nejelegantněji došel do obýváku – a to bez
jediného škobrtnutí.

„Harry?“ vyjeknul mě až moc dobře známý ženský hlas. Zatřásl jsem
hlavou, myslel jsem, že mám halucinace a její hlas mě pronásleduje nejenom ve snech.  Abych se ujistil, podíval jsem se na gauč.

Vedle Gemmy seděla drobná brunetka s šokovaným výrazem ve tváři.

„Paige?“

//////////////////////

Chyběl vám Papillon? Doufám, že jo, protože jsem si s touhle kapitolou
dala docela práci – snad není moc shity:DD

Užijte si poslední dny prázdnin.

A nezapomeňte sdílet, votovat nebo komentovat, děláte mi neskutečnou radost!

Love, Sabine