Papillon [H.S. CZ FF]

-dvacet dva-

Paige

„Neměl… neměl jsem sem chodit a zkazit vám večeři.“ zamumlal Harry hned, jakmile jsem zavřela dveře od mého pokoje. Rozsvítila jsem lampičku, pejska pustila na zem a sedla si na opačný kraj postele, než Harry.

„Tys ji nezkazil. Je to moje chyba, neoznámila jsem jim předem, že přijdeš.“ pokrčila jsem rameny a objala své tělo pažemi. „Na tom nezáleží. Nenávidí mě, je to logické. Ublížil jsem ti, tvoje rodina má o tebe starost.“ řekl chápavě, přičemž si rukou vjel do vlasů. „Ublížili jsme si navzájem.“ doplnila jsem ho. „Ale já ti ublížil víc, Paige.“ navázal se mnou oční kontakt. Jeho smaragdy se vpíjely do mých hnědých očí. Vypadal zoufale, ale nechtěl to na sobě nechat znát. Jeho prsty se třásly nervozitou, jako by ho čekala nějaká životně důležitá zkouška, na které musel stoprocentně obstát.

„Neublížil jsi mi…“ zalhala jsem. „Ublížil a ty to dobře víš. Udělal jsem strašný chyby, řval jsem na tebe, když sis to ani v nejmenším nezasloužila, lhal jsem ti, podváděl… zničil jsem něco tak krásného a nevinného, nevážil jsem si tě. Neuvědomoval jsem si, že ty jsi to nejlepší, co mě v životě mohlo potkat. A tys na mě byla… pořád tak hodná a milá a já tě využíval… oh, Paige, jak jsem mohl být takovej idiot?“ zavrtěl hlavou a schoval si obličej do dlaní. Trpěl. Trpěl a uvědomoval si to všechno, čeho se dopustil. Trhalo mi srdce vidět ho takhle, chtěla jsem vrátit zpátky čas a napravit chyby, které jsem udělala. Přemítala jsem, jestli by náš vztah i bez nich skončil záhubou.

„Nejhorší je, že jsem ti ublížil i fyzicky…“ semknul rty do úzké čárky a zatvářil se ještě zoufaleji než předtím. „Jak… jak to myslíš?“ zamračila jsem se, nechápala jsem, co mi tím naznačoval. „Dozvěděl jsem se to před pár dny.“ stále se mi nesrozumitelně něco snažil naznačit. Opět jsem mu věnovala nechápavý pohled, na což se on zatvářil velmi smutně. Přeskakovala jsem pohledem mezi ním a podlahou a čekala, jak bude jeho vysvětlení pokračovat.

„Proč jsi mi neřekla vůbec nic o tom dítěti, Paige?“ v jeho očích se zaleskly slzy. Trhla jsem sebou. Srdce mi vynechalo jeden úder a celá jsem se roztřásla. Ten největší problém, který jsem se před ním snažila utajit, vyšel na povrch.

„Ne-nevěděla jsem, jak-jak budeš reagovat.“ zakoktala jsem se, do očí se mi draly slzy, až následně vytryskly po tvářích. „Nemohla jsem ti to říct, prostě nemohla! Byl jsi v tu dobu hodně zaměstnaný a já tě tím nechtěla zatěžovat.“ skryla jsem si obličej do dlaní, tak jako on před chvílí a nějak se snažila zastavit stále stékající slzy. „Bylo mi špatně, p-psychicky jsem na tom nebyla úplně nejlíp, takže to bylo to-to nejrozumnější, co jsem m-mohla udělat…“ zajíkala jsem se vzlyky, tohle bylo to nejtěžší, o čem jsem před ním mluvila.

„Nejdřív jsem na ten potrat jít nechtěla, ale pak… neměla jsem na vybranou.“ zavrtěla jsem hlavou, můj hlas se skoro vytratil. Už jsem ani neměla sílu zastavovat slzy, nechala jsem je volně stékat po tváři. „Kdybys… kdybys mi to řekla, vyřešili bychom to… spolu.“ Harry se na mě podíval uslzenýma očima, plakal taky. „Je mi to tak moc líto, Paige. Nenávidím se za to, jak jsem ti ublížil.“ hřbetem ruky si utřel slzy z tváří. „Byl jsem sobeckej – a to pořád jsem, protože si každej den říkám, jak moc tě potřebuju, jak moc mi chybíš. Já tě miluju, pořád. Nikdy jsem nepřestal. A vyčítal bych si den, kdy bych přestal, protože ty jsi to nejlepší, co mě mohlo potkat. Chybíš mi každým dnem víc a víc a já už takhle dál nemůžu. Potřebuju tě, tak strašně moc. Protože seš můj jedinej důvod k úsměvu, moje štěstí, moje všechno, Paige… pořád tě miluju, pořád.“ celou dobu se mi díval do očí, ani jednou neuhnul pohledem. Věděla jsem, že to říká od srdce a zcela upřímně, oči se mu zase zalily slzami a on si je opětovně utíral.

Bylo to, jako by mě někdo osvobodil, jako by mi sundal okovy z kotníků, které mě ještě doteď tížily, a já mohla konečně chodit. Jako by mi někdo zalepil tu obrovskou ránu na srdci, která mi po něm zbyla, když jsem od něho odešla. Ale už tam nebyla. Zbyla po ní jen malá jizva, která se měla časem zahojit. Byla jsem úplná. Se vším všudy. Srdce mi bilo, krev tekla v žilách, slzy jedna po druhé stékaly z mých tváří a spouštěly se na zem. Dýchala jsem, hluboce a plně, bez jediného zadrhnutí. Jako by se moje veškerá chuť k životu znovu navrátila. Jako kdybych byla slepá a teď začala zase vidět. A znovu jsem pocítila věc, jež jsem u sebe už dlouho, předlouho nenalézala. Tou věcí bylo štěstí. A byl to on, kdo ho vytvářel. Byl to on, kdo mě udělal úplnou. Byl to on, kdo zašil tu ránu v mém srdci.

„Já tě nepřestala milovat, Harry. Nikdy. Stejně jako ty mě.“ zavrtěla jsem hlavou, pořád se slzami v očích a navzdory nim se usmála. „Chyběl jsi mi jako poslední dílek skládačky.“ prohloubila jsem svůj úsměv a začala se smát. Osvobozeně a zcela upřímně, šťastně. Harry se ke mně zanedlouho přidal. Naše smíchy splývaly do jedné harmonie a všechno bylo zase krásné. Natáhnul ke mně ruce, vtáhnul mě do své náruče, ve které jsem se vždycky cítila v bezpečí, a držel mě.

„Nepustím tě. Už nikdy, zlato. Už nikdy.“ vyhledal moje rty a naléhavě se k nim přitiskl těmi svými. Nemuseli jsme mluvit, sdělovali jsme si vše ostatní pohyby a polibky, které nikdy nebyly nadějnější a vášnivější. Vzájemně jsme se potřebovali, naše duše – ať už byly z čehokoli – byly stejné, splynuly v jednu. Třásli jsme se, jeden druhého jsme k sobě tiskli a uklidňovali se svými doteky.

Láska je nadosah a když tě najde, zmocní se tě, bude volat tvé jméno a ty budeš tát. Někdy bude možná trochu bolet, ale neměj jí to za zlé, myslí to s tebou dobře. Protože ví, že život je už tak těžký.

//////////////////////

Asi jsem vás na začátku měla varovat, abyste si připravili kapesníčky. Ale nebojte, já taky brečím, takže nejste jediní, kdo si nestihnul utřít slzy.

Nerada to píšu, ale už nás čeká pouze epilog. Tohle je tím pádem předposlední díl a já vám chci moc poděkovat za to, že se vám tahle krátká fanfikce líbila a že jste se mnou, s Paige a s Harrym sdíleli všechny pocity.

Děkuju.

All the love S.xx