Papillon [H.S. CZ FF]

-šest-

Paige

„Paige! Jsi tam?“ bouchání na dveře a hlas mé mladší sestry mě vrátil
zpátky do reality. „Jo, jsem tu!“ zahodila jsem mobil, který jsem
stále křečovitě držela v dlani a prudce vstala z postele.

„Co se děje?“ otevřela jsem dveře a spatřila svou malou sestřičku,
která se na mě upřeně dívala svýma oříškovýma očima. „Přijeli babička
s dědečkem. Musí se jim uvolnit jeden pokoj.“ vysvětlila mi a usmála
se. „Aha. Tak já si sbalím věci.“ přikývla jsem a chtěla za sebou
zavřít dveře, ale Ruth mě chytila za zápěstí. „Mamka říkala, že letos
se mám nastěhovat já k tobě.“ pokrčila rameny, jako by sama mamčinu
příkazu moc nerozuměla. „Neříkala proč?“ zamračila jsem se. „Ne.“
pokrčila rameny a rozběhla se chodbou do svého pokoje, který byl na
jejím konci. „Jdu přivítat babičku a dědu!“ křikla jsem za ní, přičemž
jsem zavřela dveře do svého pokoje.

Schody dolů jsem sešla celkem rychle, nemohla jsem se dočkat, až se
uvidím se svými prarodiči. Vždycky na mě byli hodní, jako malá jsem k
nim jezdila na prázdniny do Birminghamu, kde bydleli.  Tehdy jsem
ještě byla jejich jediné vnouče, a tak není divu, že pro mě dělali – a
stále dělají – co mi na očích viděli. Když jsem jim na Vánoce před
třemi lety představila Harryho, zamilovali si ho. Vlastně celá moje
rodina Harryho milovala, všichni ho zbožňovali a říkali mi, jak dobře
jsem si vybrala. Já jen spokojeně přikyvovala a zamilovaně se na něj
dívala, protože jsem věděla, že mají pravdu. V té době bylo všechno
jiné, lepší. Byla jsem šťastná, měla jsem jeho a nic víc jsem
nepotřebovala. Jenže pak přišel zlom a vše je úplně jinak.

Všechno se zbortilo.

„Babi, dědo!“ vykřikla jsem šťastně, když jsem je oba uviděla. Seděli
v obýváku na velkém béžovém gauči a povídali si s mámou. Na jejich
rtech hrály úsměvy, očividně byli nadšení, že se na Vánoce zase sejde
celá rodina.

„Paige! Pojď sem, ty naše květinko!“ zaradovala se babička a napřáhla
ke mně ruce, aby mě mohla obejmout.  Doslova jsem jí skočila do
náruče, dlouho jsme se objímaly, než se do toho vložil děda. „Já jsem
tu taky, Helen! Přestaň tu holku uzurpovat!“ šťouchnul do babičky, za
což si vysloužil pohlavek. „Neviděla jsem tu děvčici skoro rok, mám na
to právo!“ obořila se na něj, ale přesto mě pustila. „Paige! Ty náš
andílku!“ děda mě zmáčknul v objetí.

„Tak jaká byla cesta? Povídejte, přehánějte!“ zasmála jsem se a usedla
do křesla naproti mým prarodičům. „Příšerná!“ vyprsknul děda a založil
si ruce na hrudi. „Jak to?“ zamračila jsem se. „Tvůj dědeček je hodně
senilní, a tak má problém s jakýmkoli průvodčím.“ babička se zasmála,
aby odlehčila situaci, ale nejspíš už předem věděla, že to k ničemu
nebude. „Senilním? Helen, říkám ti, že se už od pohledu chtěl hádat,
viděl jsem to na něm!“ děda rozhazoval dramaticky rukama, jako kdyby
šlo o život. „Ale prosím tě! Marceli, ten průvodčí po tobě chtěl jen
předložit jízdenku!“ zakroutila nad ním babička hlavou a obrátila se
ke mně.

„A co ty, moje milá? Kde je Harry?“ široce se usmála, očekávajíc
nějakou kladnou odpověď z mojí strany. „No, víš, babi, věc se má tak…“
hluboce jsem se nadechla. „S Harrym jsme se rozešli.“ vypustila jsem
veškerý vzduch z plic. „Ale zlatíčko, opravdu?“ posunula si brýle na
nose a lítostivě se na mě podívala. „Už je to tak.“ přikývla jsem.
„Vždyť ten Harry, to byl hoch!“ zamračil se děda, jako by se sám sebe
ptal, jak a proč se to stalo. V tomhle bych byla s dědou za jedno –
taky si sama sobě pokládám tyhle otázky, avšak nikdy nenaleznu
odpověď, se kterou bych se spokojila.

„Pamatuji si, jak nám minulé Vánoce vyprávěl tu vtipnou historku s tou
paní z obchodu,“ pokračoval děda ve svém monologu. „Byl to tak milý
hoch.“ připojila se babička a nevěřícně nad tím zakroutila hlavou.
„No, myslím, že raději půjdu pomoct Ruth se stěhováním.“ plácla jsem
se do stehen a vstala z křesla raději hned, abych tu další hodinu
nemusela poslouchat, jak byl Harry úžasný partner. „Přijď pak s Ruth
dolů, zlatíčko, přivezla jsem vaše oblíbené máslové sušenky!“ zavolala
za mnou ještě babička.

Hnala jsem se do schodů, jak nejrychleji jsem uměla, chtěla jsem být
co nejdál od rozhovorů o Harrym. Momentálně jsem opravdu neměla náladu
něco takového poslouchat. I když jsme spolu před několika minutami
telefonovali, nic to na našem vztahu nemění.

„Ruth!“ vyjekla jsem na svou sestru, když jsem ji našla v mojí
posteli, jak se přehrabuje ve fotoalbech, které jsem sama zakládala.
„Promiň,“ omluvila se. „Jen si je prohlížím.“ pokrčila rameny, přičemž
otočila stránku v albu. Uviděla jsem fotky z předminulých Vánoc, na
kterých byl samozřejmě Harry. A nebyl jen na některých, byl na všech.
Naštvalo mě to, a tak jsem prudce fotoalbum zaklapla, až se pokojem
ozvala rána.

„Paige! Rozbiješ ho!“ zamračila se na mě Ruth a vytrhla mi album z
rukou. „Je to moje, můžu si s tím dělat co chci!“ umíněně jsem se na
ni podívala. „Nemusíš to rozbíjet jen proto, že je na těch fotkách
Harry,“ protočila nade mnou očima. „Cože? Tak to není!“ zalhala jsem.
„Není? A proto tak vyšiluješ? Paige, je mi jasný, že ho teď
nenávidíš.“ chápavě se na mě podívala. „Ale já- co ty o tom vůbec
víš?“ přeměřila jsem si ji pohledem. „Vidím to na tobě.“ pokrčila
rameny a rozevřela album na té straně, kde skončila. „Chybí mi. Měla
jsem ho ráda.“ vysunula svůj spodní ret a smutně se na mě zadívala.
„Ne, nechybí ti! A nedívej se na mě takhle.“ odsekla jsem vztekle.
Samozřejmě, že jsem na ni nechtěla být zlá, ale rozhodně jsem
nechtěla, aby mi připomínala Harryho.

„Proč seš tak nepříjemná?“ poraženecky svěsila dolů svou hlavu.
„Promiň…“ roztála jsem nakonec a přisedla si k ní. Dala jsem jí ruce
kolem ramen a přitáhla si ji k sobě. „Já to tak nemyslela, ale…
pochop, že Harry už se nevrátí.“ pohladila jsem ji po rameni. „Proč by
nemohl? Měli byste se udobřit.“ prohlásila tvrdohlavě. „Víš, někdy to
ve vztazích prostě nevyjde a všechno se pokazí tak, že už to nejde
vrátit zpátky. Je to, jako bys rozbila skleničku. Každičký střípek
toho skla je něco, co ten vztah udržuje. Když skleničku slepíš zpátky,
vždycky tam bude chybět jeden střípek – byť miniaturní. I kdyby ses
sebevíc snažila ten střípek najít, nenajdeš ho. Zůstane zakutálený
někde, kam tvoje oko nedohlídne. Nikdy ho už nenajdeš. Jenže bez něj
sklenička nefunguje, bude propouštět vodu, stejně tak jako vztah. I
když sklenička vypadá na povrchu úplně, najdou se na ní velké trhliny
a škrábance, které se už nikdy nespraví. Už chápeš?“

//////////////////////

Stydím se, že jsem neaktualizovala více než dva týdny, a tak se vám
moc omlouvám! Tak trochu jsem neměla inspiraci, takže proto:D.

Ale jelikož jsem dneska birthday girl a věřím, že se zázraky dějou,
rozhodla jsem se kapitolu napsat – voilá, zázrak

Jako Paige si můžete predstavit Selenu Gomez, takže novej ship Harlena je na světě:D

Určitě jste si všimli nového coveru - snad se vám líbí.

Doufám, že jsem vás neunudila k smrti.

Love, Sabine.