Papillon [H.S. CZ FF]

-epilog-

Harry

O TŘI ROKY POZDĚJI

Jako by neuběhl ani měsíc, co ji znám. Je pořád stejná. Její úsměv, při kterém se jí vždy přivřou oči, se vůbec nezměnil. Každý den s ní je jako ten nejlepší dárek, který jsem kdy mohl dostat. A pořád se na mě směje – stejně krásně, stejně zamilovaně jako tehdy, když jsme se poznali. Je výjimečná a já jí to každý den připomínám, ať už slovy nebo malými skutky, které ona oceňuje ze všeho nejvíc. Obzvláště snídani do postele, tu miluje.

Je to, jako by se mezi námi nic nezměnilo a přece se udála jedna velká změna, která nám oběma naprosto převrátila životy naruby.

„Harry!“ uslyším z dolního patra naléhavý hlas mojí manželky, ze kterého je patrné, že se na mě zlobí. „Ano, miláčku?“ zakřičím na ni zpět s potutelným úsměvem. Neodpoví mi, místo toho slyším, jak urychleně vybíhá do schodů. Modlím se, aby v návalu vzteku nezakopla, to bych si opravdu nepřál.

„Kde proboha vězíš?!“ celá udýchaná se objeví v naší ložnici a dá si dramaticky ruce v bok. Chce si udržet vážnou tvář, ale za chvilku její výraz povolí a ona se nádherně usměje.

„Museli jsme si dát trošku na čas, viď maličká?“ otočím se na náš malý zázrak, který vypadá ještě roztomileji než obvykle. Miminko v růžových šatičkách s ozdobnou květinovou čelenkou se na mě usměje. „Tak o tomhle překvapení tatínek mluvil.“ Paige k nám přijde a vezme si maličkou do náručí. Prohlíží si roztomilé šatičky, které jsem koupil naší malé slečně. „Tobě to ale sluší, Sophie.“ přivine si ji k sobě a zasype ji hned několika pusinkami na tvář.

Pohled na ně dvě je k nezaplacení. V duchu děkuju svojí ženě, že mě nepustila k vodě i po tom všem, co mezi námi dříve bylo a na mých rtech se rozlije úsměv. Jsou nádherné. A jsou moje.

„Mám takový štěstí…“ přejdu pomalu k Paige a zezadu ji obejmu. Sophiina očička se zaměří na mě, znovu se usměje. „Miluju tě, ty naše hvězdičko.“ zašišlám na ni. „A maminku samozřejmě taky.“ políbím Paige na krk a ona se zasměje. Její smích mi zní v uších ještě dlouho, je jako moje nejoblíbenější písnička.

„Tak šup, musíme jet. Už teď máme zpoždění.“ vytrhne mě z myšlenek její hlas, a tak jen přikývnu a popadnu tašku s věcmi. Tyhle vánoční návštěvy našeho příbuzenstva mě snad jednou zabijou.

„Francisi, pojď.“ pobídnu našeho pejska, který doteď ležel v pelíšku. Okamžitě mě poslechne a rozběhne se za mnou. Já plíživým krokem následuju Paige ze schodů a modlím se, abych návštěvu v Manchesteru přežil.

Ostatně, už jsem přežil i horší věci, ne?

//////////////////////

Pořádný happy end, nemyslíte? :)

Já osobně jsem se při psaní tohoto posledního dílu usmívala jako sluníčko na hnoji, a tak doufám, že vám to taky vykouzlilo úsměv na tváři.

Tímto oficiálně ukončuji Papillon a chci vám moc poděkovat za vaše přečtení, hlasy a komentáře – děláte mi neskutečnou radost a já nejspíš nikdy nebudu schopná vám dostatečně poděkovat.

Pokud se budete nudit, zkoukněte na mém profilu další příběhy, budu jen ráda!!!

Děkuju!

All the love S.xx