Papillon [H.S. CZ FF]

-sedmnáct-

Harry

PŘED DVĚMA LETY

„Harry?“ Ruth se na mě podívala s tázavým výrazem ve tváři. „Copak?“ ušklíbnul jsem se a čekal, na co se mě zeptá tentokrát. „Budeš tu dneska spát?“ zajímalo ji. „Já nevím… měl bych?“ „Jo! Nepojedeš přece domů, když je zítra Štědrý den…“ přikývla hlavou a usmála se. „A kde bych spal, prosím tě?“ zasmál jsem se její reakci. „No tady. Spolu se mnou a Paige.“ porozhlédla se po svém pokoji, kde byla dočasně ubytovaná i Paige. V ostatních pokojích domu se už zabydleli babičky a dědečkové Rutherfordových, a tak se Paige musela nastěhovat do Ruthiina pokoje.

„Jo tak. Takže Paige bude spát dole, ty nahoře a já na zemi?“ poukázal jsem na dvoupatrovou postel, která stála vlevo od nás. „Přesně tak.“ souhlasila se mnou a z palandy se přehoupla ke mně na zem na matraci. „Opravdu chci, abys tu zůstal.“ prosebně se na mě podívala.„Prosím.“ „Myslím, že by to šlo, pokud to nebude vadit Paige a tvojí mamce.“ hravě jsem ji cvrknul do nosu, čemuž se zasmála.

„Mám tě ráda, Harry.“ obmotala ruce kolem mého krku a vtáhla mě do pevného objetí. „Já tebe taky, Ruth.“ usmál jsem se s hřejivým pocitem u srdce. Nic mě nepotěšilo víc, než když jsem tuhle větu slyšel právě od ní. Já a Ruth jsme spolu vycházeli víc než dobře, ale přesto mě její slova dojaly.

„Nesu cukroví!“ dveře do pokoje se otevřely a v nich se objevila moje nádherná přítelkyně. „Ale vy jste roztomilí! Vyfotím vás spolu, hm?“ věnovala nám svůj zářivý úsměv a nejspíš odběhla pro foťák do vedlejší místnosti. Za malou chvilku byla zpátky s malým polaroidem v rukách.

„Tak a úsměv!“ nastavila polaroid proti nám, a tak jsme se s Ruth – stále v objetí – radostně usmáli. Fotoaparát cvaknul a nás osvítil blesk. Z polaroidu vyjela malá fotografie, se kterou Paige začala máchat, aby se dočkala barevného vykreslení. „Můj bože, jste k sežrání!“ vypískla roztomile brunetka a podala mi fotku.

A opravdu – byli jsme k sežrání. Naše široké úsměvy dodávaly fotce pozitivní nádech, a tak jsem si ji okamžitě zamiloval, stejně tak jako malou Ruth. Až tehdy jsem si uvědomil, jakého štěstí se mi to vlastně dostalo. To, co jsem měl před sebou, bylo to nejcennější, co jsem kdy mohl mít. Měl jsem tu nejkrásnější přítelkyni s dobrým srdcem a laskavou povahou, její sestřičku, kterou jsem bral jako vlastní a nakonec taky celou její rodinu, která mě přijala takového, jaký jsem byl. Měl jsem všechno, všecičko, na co byste si vzpomněli. A byl jsem šťastnej, nesmírně šťastnej.

Vždyť já si to ani nezasloužil. Neviděl jsem, nevnímal a ani neposlouchal, a tak jsem o to přišel. Nespočítal bych na prstech, kolikrát jsem si tohle všechno vyčítal.

Kolikrát jsem měl oči plné slz, všeho toho litoval a přál si vrátit čas zpátky?

SOUČASNOST

Mezi ukazováčkem a palcem jsem pevně držel tu nádhernou fotografii, na které jsem byl s usměvavou Ruth. Sám pro sebe jsem se usmál, tolik mi tyhle časy chyběly, tak strašně moc.

Nehodlal jsem se zase utápět ve vzpomínkách na ne moc světlou minulost, ne, tentokrát ne. Teď, když mi svitla naděje a já dostal druhou šanci, jsem se snažil soustředit na budoucnost, která mohla být taková, jakou bych si ji nejvíc přál – šťastná.

„Gemmo!“ zavolal jsem hlasitěji, než jsem původně plánoval, a tak se můj hlas rozlehl celým barákem a nejspíš i celou ulicí. „Co tak řveš?!“ obořila se na mě z vedlejšího pokoje. „Pojď sem, prosím!“ zažadonil jsem. Naštěstí byla moje sestřička natolik ochotná, že si dala tu práci a doklusala ke mně v jednom momentě.

„Co potřebuješ?“ tázavě se na mě podívala ode dveří. „Vybírám dárky…“ posunkem ruky jsem jí naznačil, aby si šla sednout vedle mě na gauč, což taky po chvilce udělala. „Dárky pro koho?“ „Pro Paige a Ruth.“ zamumlal jsem, sjíždějíc kurzorem dolů po webové stránce. „Nenapadá mě nic, co bych jim mohl dát…“ frustrovaně jsem si prohrábnul vlasy. „Nemyslím si, že jsou Vánoce o dárcích, Harry.“ zamračila se. „Jasně, ale nechci tam přijít s prázdnou, Gemm. Navíc jsou Vánoce poslední dobou čím dál tím víc komerční.“ pokrčil jsem rameny a drobně se ušklíbnul. „Takže mi prosím pomoz.“ najel jsem na google a snažil se vymyslet něco, čím bych Paige udělal radost.

„Napadá mě jenom samý oblečení…“ zakroutil jsem hlavou. „Najdeme nejdřív něco pro Ruth, to bude jednodušší.“ navrhla a převzala si ode mě notebook. „Když jsem byla malá, vždycky jsem chtěla takový ty velký plyšový medvědy.“ zasmála se a něco vyťukala do klávesnice.

Na malý moment jsem se vrátil do našich dětských let a vzpomněl si na Vánoce 2001. Když jsme pod stromečkem rozbalovali dárky a Gemma dostala obrovského plyšového medvěda, byla štěstím bez sebe. Pamatuju si, jak jsme dva týdny předtím psali dopis Ježíškovi, přičemž ona si o jednoho takového napsala. Tehdy nám opravdu nešlo do hlavy, jak mohl Ježíšek koupit přesně takového, jakého si Gemma přála. No, až později nám došlo, kdo za tím vším stojí.

„Taky jsi jednoho takovýho dostala.“ zasmál jsem se nad tou vzpomínkou. „Jo, byl skoro větší než já.“ zasmála se spolu se mnou. „Můj bože, začínám ho chtít znova.“ nadšeně se dívala na internetovou stránku, kde prodávali právě takové medvědy. „Tenhle je úžasnej!“ ukázala na sněhově bílého s dlouhými chlupy. „Vždyť bude větší než Ruth,“ zasmál jsem se. „O to jde!“ klikla na něj myší. „Sto sedmdesát cenťáků.“ přečetla se smíchem. „Harry, toho jí musíš koupit!“ upřela na mě psí oči. „Fajn, ale pomůžeš mi ho zabalit.“ ukázal jsem na ní prstem s přísným pohledem. „To je samozřejmost. V balení dárků seš totiž amatér.“ pobaveně do mě drkla ramenem. „Pravda,“ pokýval jsem hlavou. „Tak já ho objednám.“ převzal jsem si od ní notebook a pustil se do objednávání.

Mezitím jsem přemýšlel, jak ho vůbec dostanu do auta, protože jsem předpokládal, že se do kufru rozhodně nevejde. Navíc budu muset nakoupit nejmíň sto metrů balicího papíru, aby z něj nekoukal ani kousek. A k tomu všemu ještě nějakou velkou červenou mašli. Jo.

„A co Paige?“ tázavě jsem se podíval na Gemmu, když jsem dokončil objednávku velkého plyšového medvěda. „To bude těžší, tu už nějakým medvědem nedostaneš.“ ušklíbla se a zatvářila se zamyšleně. „Co si Paige přála minulý Vánoce?“ „Ehm… jen nějaký oblečení a voňavku, kterou jsem jí samozřejmě koupil.“ pokrčil jsem rameny. „Aha, takže žádný tajný přání asi neměla…“ přikývla a stále se zamýšlela nad dárkem pro Paige. „Počkej, něco mě napadlo!“ vyhrknul jsem najednou. „Když jsme se spolu nastěhovali do Londýna, přála si psa.“ vzpomněl jsem si. „Proč jste si ho teda nepořídili?“ chtěla vědět Gemma. „Neměli jsme na něj čas, já byl pořád pryč a Paige byla většinu času v Manchesteru.“ vysvětlil jsem. „Myslela jsem, že máš radši kočky.“ zamračila se na mě. „Mám radši psy.“ namítnul jsem se zavrtěním hlavy. „Olivie, slyšíš to?“ zavolala na naši kočku, která se toulala bůh ví kde.

„Olivii mám ale fakt rád.“ dodal jsem se smíchem. „Ta kočka ti to do smrti nezapomene.“ varovala mě s pobaveným úšklebkem. „Ale prosím tě…“ zasmál jsem se.

„Takže jí chceš koupit štěně?“ vrátila se k mému dárku pro Paige. „Já… nevím. Je to dobrej nápad?“ „Možná, že by ten pes mohl zachránit váš vztah. Začnete na novo, štěňátko bude jako vaše dítě.“ usmála se nadšeně a přikývla hlavou. „Možná máš pravdu.“ oplatil jsem jí úsměv. „Jasně, že mám pravdu!“ řekla, jako by to byla samozřejmost.

„Gemm, Harry, oběd!“ ozvalo se zezdola mamčiným hlasem, a tak jsme přerušili naši diskuzi a utíkali do kuchyně.

//////////////////////

A je tu nová kapčaaa!

Chci vás upozornit, že na přelomu listopadu a prosince zveřejním speciální vánoční příběhy se všemi kluky z 1D, takže se máte na co těšit!! :D

Jako vždy doufám, že se vám dnešní část líbila, budu ráda za vote/koment

Love, Sabine